Není to až tak dávno, kdy se objevil na škole nenápadný plakátek, lákající studenty do dramatického kroužku na našem gymnáziu. Počáteční strach, zdali se podaří sehnat alespoň dvanáct nadšenců, byl záhy rozptýlen téměř nebývalým zájmem. Celkem osmnáct studentů a studentek se rozhodlo podívat do kuchyně bohyně Thálie a vyzkoušet podle receptů jejího šéfkuchaře Aristotela něco uvařit.
Začali jsme někdy uprostřed září minulého roku. Cíl byl jasný: na Vánoce zahrát spolužákům, rodičům a pedagogům něco pěkného. Celkem krkolomný termín pro mladé a nezkušené studenty, kteří o divadle nevědí téměř nic. Na druhé straně tu byla zase výzva dokázat, že máme nejen zájem o divadelní tvorbu, ale že máme i talent a vůli dovést započaté dílo ke zdárnému konci.
Prvních pár setkání bylo na téma „Ukaž, co umíš“, a pak se už začaly obsazovat tři povídky z Čapkových Apokryfů. Nelehký úkol i pro daleko zkušenější. Kdy se ale naučit alespoň základní prvky hereckého řemesla, když je tak málo času? Jedině při zkoušení a aranžování těchto drobných hříček. Pro účinkující to byly nelehké chvíle, i když je překonávali s mladistvým nadhledem, nevěda, co to znamená najednou být před diváky se svou postavou a hereckou odpovědností za úspěch díla.
Díky paní profesorce Girethové se nám podařilo zahrát si premiéru na malém jevišťátku kulturního domu v Loděnici. Po intenzivním učení se a zkoušení tedy nastala chvíle pravdy. Neznámý prostor, neznámé publikum, které nemusí být vůbec tolerantní. První prověrka hereckého sebevědomí a lidské odvahy. Publikum bylo při naší produkci pozorné a tiché, což bylo znamením, že jsme je asi zaujali. A herecké výkony byly obdivuhodné. Tři monology spojené vánočními písněmi měly kupodivu nádhernou čapkovskou atmosféru figurek s lidově filosofickým náhledem na biblické události. Čapkovská myšlenka byla na úrovni a čitelně sdělena divákovi, který interprety odměnil upřímným potleskem. To se stalo i na představení pro spolužáky, rodiče i pedagogy.
Tato první zkušenost se pochopitelně vepsala do herecké duše představitelů, kteří se vesměs přiznávali k obrovské trémě a pocitu, že nic nevědí. To patří k divadlu. V těchto pocitech je skryta zodpovědnost vůči sobě, autorovi a divákovi. Pocit z odvedené práce zase dává kritický pohled na své herectví a cestu k jeho zdokonalování. První kroky k naučení se řemeslu byly učiněny. Poněkud drasticky, ale s účinkem.
Nyní, po premiéře zdramatizované básně Vladimíra Gellnera „Mravoučná povídka o hodném a zlém hochu“, která je kolektivním dílem a byla představena na školní akademii, se bude kroužek věnovat udržování a vylepšování stávajícího repertoáru a zlepšovaní herecké techniky. A protože máme mezi sebou i spoustu hudebně nadaných jedinců, uvažujeme o uvedení nějakého díla s větším podílem hudební složky. Třeba to bude malý muzikál. Kdo ví….
Mgr. Petr Zahradníček - Mgr. Eva Girethová