V předešlých měsících se studenti semináře Dějiny výtvarného umění účastnili projektu Art in my mind/Umění v mé mysli, jehož cílem bylo seznámit mladé lidi s tvorbou současných umělců, prezentovanou v malých nekomerčních galeriích, a podnítit v nich vlastní kreativní reflexi uměleckých děl.
Eseje finalistů - Jana Bydžovského, Vojtěcha Čejky, Miroslavy Majerové, Kateřiny Pacákové a Annemarie Pájové – byly prezentovány v klubu Klamovka, kde byla na společném večeru 27. 11. oceněna práce Vojtěcha Čejky jako nejlepší ve své kategorii.
Gymnázium Jaroslava Heyrovského
Vojtěch Čejka: Efektní text
(reflexe díla Jiřího Černického Defektní film)
Toto bude můj pokus číslo pět o první větu. Kdo ví, jestli si to nerozmyslím a stisknutím jednoho tlačítka nevrátím čas zpátky. Začít znovu je tak snadné, přímo svůdné.
Život tak ale nefunguje. Na rozdíl od něj totiž tato práce vzniká v podivném bezčasí, během boje a rozhodování o tom, co zanechat, a co navždy vymazat. Kdo ví, jak by vypadala, kdybych musel vše zachovat – pravopisné chyby, stylistické nejasnosti, překlepy. Nedokonalosti. Možná by se v ní tak lépe projevila moje osobnost, uvažování, nejasnosti a pochybnosti. Místo toho zde ale teď čtenář uvidí pouze výsledek, to, co si přeji, aby viděl, to, jak chci být viděn. Všechny mé chyby si nechám pro sebe.
Pokud si pamatuji správně, video zachycuje autorova otce v jinošských letech.
Nevinně stojí před kamerou, nervózně pokukuje do kamery a usmívá se. Možná je radostí bez sebe, že si kamera vybrala jeho, že on bude zaznamenán na tom moderním vynálezu, jehož produkt ho přežije. Jenže pak se začínají objevovat černé defekty filmu, které postupně chlapce překrývají, až je pod černí zapomenut. Je to dvakrát vyplněné proroctví toho rakouského doktora s doutníkem – vše se propadá do bezčasí, do černé díry kazu a nedokonalosti. Stejně si však přítomnost veselého klučiny uvědomujeme, víme, že někde pod tou tmou se na nás usmívá. Ono umělé zapomnění. Konec a začátek.
Právě teď provádím opak tohoto procesu – překrývám bílou plochu svými bludnými myšlenkami a doufám, že moje slova budou mít hodnotu větší než ten prázdný list. I při tom ale chybuji, přepisuji. Je to součást procesu. Není tvorby bez ničení. Ve výsledku zde bude nejdokonalejší stylistické já, kterého jsem schopen dosáhnout Pokaždé, když očima přelétnu řádky, tu ale zůstávají moje stopy, které se snažím usměrnit a uspořádat. Nechci přece ukázat svou neschopnost.
Stále sním o dokonalosti a novátorství. Kopírovat cizí myšlenky nepřichází v úvahu. Přesto tu ale prosvítají, uvědomuji si chlapcovu přítomnost. Použiji svůj stroj času. Backspace. Backtime.Mám se stydět za svou nedokonalost, nebo se jí otevřeně vysmát, a využít ji tak ve svůj prospěch? Jsou moje chyby a kazy tím, co mám přijmout, nebo s čím mám bojovat? Vypovídá nedokonalost o tom, čím jsem, nebo spíš o tom, čemu se chci vyhnout? Tolik otázek, se kterými mi pouhý backspace nepomůže. Musím se jim postavit čelem. A pak těm chybám.
Mám rád staré domy. Ne úplně hrady a zámky, ale něco jako opuštěná sídliště, nefungující továrny a popraskané chodníky. Něco mě na nich fascinuje. Jejich příběh, opuštěnost, hrdost, s jakou se vyrovnávají s prohřešky proti svým původním účelům. To, jak si skrz ně příroda razí cestu, jak jim kyselý déšť mění barvu. Mají svůj příběh, vývoj, proměny.
Jinak řečeno život. Procházejí dvojím časem – tím skutečným a tím, který nám ukazují. Cestou do školy mě uklidňuje šlapání na spáry na chodníku, s rukama v kalhotách, co mají jednu děravou kapsu a co se jich odmítám zbavit ve prospěch těch nových, neosobních, mámou koupených. Něco mě na stáří uklidňuje. V narůstajícím množství nedokonalostí, v rozkladu je velká pravda – všichni jím procházíme, a pokud se vůbec kdy snažíme tento proces zvrátit, vrátit se k mládí, dokonalosti, vždy se pouze zbavujeme toho vnějšího času, naše mysl nám vždy připomene, že pod onou dokonalostí se nám směje malý chlapec, který je ve skutečnosti už velkým otcem.
Co umění? Může být dokonalé? Může být dokonalé umění nedokonalé? Znám lidi, kteří současným umění opovrhují, připomíná jim dort pejska a kočičky (ale břicho je nebolí). Některým zase připadá klasicismus moc upjatý a nicneříkající. Osobně se odmítám přiklánět k jakémukoliv extrému, mám přibližně stejně rád (jak se to asi měří?) gotické deskové malířství, Berniniho sochy, Schikanederovu Prahu, performance Mariny Abramović i Banksyho satirické komentáře. Všichni ke mně mluví, ať už svou estetikou (citem) nebo zprávou, poselstvím (rozumem).
Pro většinu lidí však nejspíš platí pravidlo, že to, co se zachovalo déle, je přirozeně a nepochybně cennější. Z historického hlediska samozřejmě; vždyť jsme přímo posedlí zachováním minulosti. Studujeme vlastní i cizí kultury, objevujeme hrobky a poklady, obdivujeme staletá díla našich předků. S minulostí naše současnost působí smysluplněji, máme pocit, že na něco navazujeme, že někam míříme. Vytrháváme obrazy z kontextu místa i doby, předkládáme je v galeriích, abychom se kulturně obohatili, uvědomili si naši, tedy lidskou, velikost a význam. Co ale dělat v případě, že se obrazy, sochy, domy, paláce nebo rovnou celé lidské kultury začnou vlivem našeho bezbřehého zájmu fyzicky opotřebovávat, rozpadat nebo mizet? Jistě, můžeme je spravit, ale tím jim bereme jejich čas a příběh a svým způsobem si je přivlastňujeme. Kdybychom je naopak schovali, zabezpečili před opotřebováním nebo zasypali zpět do země, nemohli bychom je pak zase vnímat. Není vnímání bez ničení, čas vždy vyhrává.
Přesně to jsem při sledování Defektního filmu pozoroval. Býval bych ho mohl vnímat pouze tři vteřiny, a nikdy bych pak neviděl jeho zánik. Čím déle jsem u něj stál, tím více se obraz začerňoval časem. A chlapec zůstal pouze v mé paměti. Tentokrát mi byla kontrola nad strojem času uzmuta. To umělec byl pánem času. To on dílo zničil, zabil svého otce, ale zároveň mi ho schoval do mysli. Kdo ví, jak dlouho si tam se mnou pobude...
Cracks in the canvas
they look like roads
that never end
- P.J. Harvey