Milá redakce,
v únorovém čísle STOPu mne zaujal v rubrice „Z vašich dopisů“ článek paní Hany Filipové, v němž vyjadřuje své rozhořčení nad nezodpovědnými pejskaři, kteří po svých mazlíčcích neuklízí exkrementy, a ráno nenechají lidi na sídlišti vyspat tím, že hulákají na své psy, které venčí jen obcházením domů.
Chtěla bych proto na zmiňovaný článek reagovat pro změnu z pohledu slušného pejskaře, kterému záleží na tom, aby mezi pejskaři a nepejskaři zavládl mír a porozumění.
Milovníků a majitelů psů ve městech, (a tedy i na naší městské části) neustále přibývá a již zdaleka nejsou „menšinou“. Smutné však je, a to musím s paní Filipovou souhlasit, že zdaleka ne všichni pejskaři jsou natolik zodpovědní, aby po svých psech uklízeli exkrementy a dbali na bezpečnost, tj. aby svými psy neohrožovali okolí. V parcích se tak pravidelně střetávají dva znepřátelené tábory pejskařů s nepejskaři. Mnozí lidé jsou již každodenním stykem s nezodpovědnými pejskaři natolik znechucení, že pak reagují negativně pomalu na každého pejskaře, a u některých lidí počáteční rozčarování postupně přeroste až v nenávist, na kterou pak paradoxně doplácí především slušní lidé s vychovanými psy.
Pejskaři, žijící na sídlišti, každé ráno před odchodem do práce musí vyvenčit své psy, ale většinou stihnou jen „obejít blok“, neboť na více jim nezbývá čas. Ani během tohoto krátkého venčení by však neměli zapomínat na nutnost po svých psech uklidit, zbude-li po nich „něco“ cestou. Jsem toho názoru, že odpadkových košů je již na naší městské části dostatek, aby pejskař nemusel chodit s nevábně „vonícím“ sáčkem daleko. A máme-li psy vychované či na vodítku, není ani důvod na ně ráno hulákat přes „celé sídliště“ a budit tak spící spoluobčany.
Všechno je tedy především o dobré vůli, snaze a toleranci - jak ze strany pejskařů, tak těch ostatních. Bylo by velice smutným extrémem, kdyby maminky musely zakazovat svým dětem běhat volně po trávě v obavě, že šlápnou či dokonce upadnou do neuklizených psích výkalů. Na druhou stranu by však bylo stejné smutné, kdyby byl do parků, kvůli tomu, že si sem chodí hrát děti, omezen či dokonce zakázán vstup pejskařům s jejich čtyřnohými kamarády.
V našich parcích je několik krásných dětských hřišť, kam psi opravdu nesmějí, což je opravdu správné, a děti si tak mohou bez obav hrát. Mají však u nás podobnou možnost i pejskaři? Existuje na naší městské části byť jen jediný prostor, kde by psi směli legálně běhat volně bez vodítka, aniž by se kdokoli musel bát, že pes někomu ublíží? Dle mých zjištění bohužel nikoliv.
Kdybychom proto, my pejskaři, chtěli naprosto uspokojit nepejskařskou veřejnost, museli bychom vždy a všude nejen po svých psech uklízet, (což slušným pejskařům nečiní problém), ale i doživotně je vodit všude na vodítku a s náhubkem, (což však lze bez nadsázky nazvat týráním). Pes je také živý tvor a stejně jako lidé potřebuje dostatek pohybu, zábavy a možnost přátelsky se setkávat s jedinci svého druhu. Pouhý pohyb na vodítku mu nic z toho pořádně poskytnout nemůže.
Na základě výše uvedeného si myslím, že kdyby bylo v možnostech městské části zřídit v lokalitě s velkým výskytem psů alespoň jedno „psí hřiště“, (tj. „pouhý“ ohrazený prostor, kde by se psi mohli volně proběhnout), ubylo by výrazně konfliktů mezi pejskaři a nepejskaři.
S pozdravem Eva Němejcová