Obsah:

Práce podle témat
Práce podle autorů
Sborník ke stažení Život na sídlišti
Já a moje zvíře
Čím budu
Vzpomínka na prázdniny
Naše rodina

Práce podle témat
Život na sídlišti Sídliště není špatné bydliště Naše sídliště Den na sídlišti Můj život na sídlišti Já a moje zvíře Myš - moje oblíbené zvíře Džungarští křečci Já a moje zvířata Naše kočka Já a naše zvířata Čím budu Čím budu? Pilotem! Čím budu? Presidentem! Čím budu? Trenérkou! Čím budu? Zpěvačkou! Čím budu? Toť otázka Vzpomínka na prázdniny Moře Chudák babička Překvapení v houští Strašidelný prázdninový víkend Letní tábor Prázdninová lovestory Naše rodina Mamince Babičce Naše sídlištní rodina Stůl plný vzpomínek
 Práce podle autorů
Beck Michal
Bilík Petr
Holovská Marcela
Hrubý Tomáš Jareš Tomáš
Jaroš Vojtěch
Jiroušková Lenka
Kracík Martin Kubíčková Klára
Kvapil Petr
Lhotková Barbora
Lošková Žaneta Mikanová Veronika
Morčušová Anička
Pantůčková Veronika
Plochá Klára Popovičová Jasmína
Řezníčková Adéla
Špirochová Kateřina
Vančuřík David Vítek Štěpán
Zouharová Lenka
Žďánská Petra

Život na sídlišti
Sídliště není špatné bydliště Život na sídlišti není zas tak špatný, ale někde v přírodě by to bylo asi lepší. Já jsem se narodila na sídlišti. Nikdy jsem se nestěhovala a ani moc nechci, protože to prostředí okolo mě mi přirostlo k srdci. Když jsem byla malá, často jsem utíkala do parku, který je za námi. Mám to tam moc ráda, protože je to příroda a já přírodu mám hodně ráda. Na sídlišti si někteří lidé, kteří mají rodinný dům nebo vilu myslí, že je to tam nezábavné. Všude samý panelák a prach ze silnic. Ale to není vůbec pravda. Sídliště je záhadné a někdy se i mění. Něco tu přibude a jindy zmizí. Já svoje sídliště neznám pořádně dodnes. Vždycky, když jdu ven, najdu něco nového a zajímavého. Na našem sídlišti je nedávno postavené dětské hřiště. Jsou tam zajímavé klády a kameny. Je velmi pěkně udělané. Když jdeme s kamarádkou ven, ukazuju jí co jsem třeba našla nebo objevila. Někdy se někam schováme tak, že nás nikdo nevidí a vzpomínáme, jak jsme byly malé a hrály jsme si spolu. Na sídlišti si najdu také hodně kamarádů a kamarádek. Sousedi u nás jsou velmi milí a dobře si s nimi rozumíme. Ráda někdy z balkónu pozoruju svět, jaký je. Někdy vidím, že je něco ošklivého a někdy něco hezkého. A proto mám ráda život na sídlišti, pro to všechno jsem ráda, že tu na sídlišti jsem. Mám to tu moc ráda. Všechno kolem. A tak s úsměvem na tváři říkám:  „Život na sídlišti je opravdu bezva, jak pro koho. Pro někoho je lepší bydlet ve vile s velkou zahradou, než v paneláku s velkým parkem, na sídlišti si najdeš hodně kamarádů a kamarádek, sousedů a sousedek.“   Ukončení: „Sídliště není špatné bydliště:“    Veronika Mikanová
 ZŠ Mládí, 6.A
  Naše sídliště Na sídlišti máme školy a školky
pro naše kluky i holky.
Také jsou tu hřišťátka
pro malá batolátka.
Větší děti zase zvou
kolotoče s houpačkou.
Dojdu tu i do obchodu,
koupím si tam Dobrou vodu.
Vozí nás sem autobusy,
taky metro „B“.
Vystup na stanici Luka
a jsi tu hned!    Petra Žďánská
 FZŠ Trávníčkova, 5.B
  Den na sídlišti Ráno z postele vstát
a potom hbitě stlát,
nejradši bych nevstávala,
ještě bych si pospinkala. Z koupelny do kuchyně,
z kuchyně do předsíně,
ze dveří běžet do školy
a dopisovat mezitím úkoly. I ti velcí dospěláci,
shánějí se po práci.
A ti co ji mají,
do ní pospíchají. Křečci, myšky, psi a koťata
jsou zvířata chlupatá,
z pítka a misky pijí,
v panelácích s námi žijí. Náš obdiv si zasluhují,
vždy nám věrně přitakají,
necháme je bez hladu a žízně,
prožívaly by mnoho trýzně. Když kluci a holky,
vracejí se ze školy a školky,
venku i doma to ožívá,
starostí, co dělat, přibývá. Malí si hrají na pískovišti,
větší to zkoušejí na hřišti.
Kdo už chodí do školy,
musí si nejdřív napsat úkoly. Kluci s míčem dovádějí,
holky si o něčem povídají,
už na kostele odbyla šestá,
parta se už na nic neptá a spěchá. Všem utíká čas,
navečeřet se a spát,
před spaním ještě pusu dát
a povědět, co zítra budeme dělat. Až večer vše utichne,
měsíc, tma i sídliště,
ponoří se do spánku
vonícím po heřmánku.    Barbora Lhotková
 ZŠ Kuncova, 8.B
  Můj život na sídlišti  Je chmurné listopadové odpoledne, venku na dvoře, okolo něhož se otáčí náš jedenáctipatrový panelový dům, je spoustu odpadků. Dětské prolézačky jsou uřezané, živý plot okolo pískoviště polámaný a všude létají igelitové tašky, pytlíky a lehké kusy látek. Není to pěkný pohled. Jak je to vše jiné, úplně jiné, ne takové, jako když jsme se přistěhovali. Tolik se toho změnilo.  Třetího června 1989 jsem se narodil, tedy alespoň mám v ten den narozeniny. Prvních pár měsíců jsem prožil v Pardubicích u babičky a dědy. Můj táta měl však práci v Praze a i mamince poskytovala Praha větší množství pracovních možností. Stodůlecká sídliště se asi líbila mým rodičům nejvíce, proto v jednom z mnoha panelových domů ve Stodůlkách bydlím. První dny, vlastně víc než rok, si nepamatuji.  Mé vzpomínky začínají zhruba druhým rokem mého života. Hrál jsem si na písečku a maminka si mne se zálibou prohlížela. Nevím, na co byla pyšná, protože moje bábovičky dopadaly opravdu žalostně. A… no… nebyl jsem s tím spokojený, a tak moje železná lopatička pracovala na zkažených bábovkách víc než kyblíček. „Mohu si přisednout?“ zeptala se mladá paní s krásnými kudrnatými vlasy. Vedle ní stál hošík asi stejného věku jako já, byl jen o něco větší a o něco více těžší. Byl jsem sice tintítko, takže těžší než já by byly asi tři děti ze čtyř, ale tenhle kluk byl pořízek. V ruce však měl kyblíček, lopatku a autíčko. Autíčko jsem s sebou neměl. Tak to se budu muset s tím klukem skamarádit.  Maminka té paní přitakala a už při prvních slovech se z nich staly kamarádky. Kluk za mnou přišel a zeptal se: „Můžu si taty hát vedle tebe?“ Trochu znechucen tím, že se budu muset s někým dělit o píseček, jsem odpověděl kladně, nesmíme zapomenout, že měl autíčko. Naše první setkání se Standou, tak se totiž jmenuje, nedopadlo nejlépe. Vzal jsem mu jeho autíčko, on mi za to zničil hrad z písku, já ho strčil na zem a on mě praštil umělohmotnou lopatičkou do nohy, já jsem odcházel se slzičkami vzteku a bolavým kolenem a on s pískem za trikem. Přesto bylo jasné, že tohle bude začátek opravdu velkého přátelství.  Oh ano, přemýšlím, to bylo první setkání s kamarády na písku. Písek, je zajímavé jak ten je pro malé děti důležitý, vždyť na něm jsem potkal téměř všechny kamarády.  Od okamžiku, kdy jsem potkal Standu, uplynuly asi dva měsíce. Teď už si jeden bez druhého hrát nechodíme. Jsme ti nejlepší kamarádi a naše maminky také. Dnes jdeme zase na písek, je to ta největší legrace. Ale někdo tam je, nějaká holčička s maminkou.  „Kdo to je, nevíš?“, ptám se Standy. „To je Eva, vidím ji tu už poněkolikáté, je hodná“, odpovídá Standa. A tak se trochu nejistě blížím k hrací ploše, která byla zatím vždy jen moje a Standova. Nemám rád nové lidi. Maminky si spolu hned povídají, jako by se už dávno znaly. „Ahoj“, povídáme Evě. „Ahoj“, odpovídá. Stále jsem však nedůvěřivý. Standa si s ní začal povídat a klidně si s ní hraje, asi nebude špatná. Bylo by zbytečné, abych čekal, až mě pozvou k sobě, a tak se k nim přidávám. Eva je opravdu hodná, hned se mě ptala, jestli si od ní nechci něco půjčit, ani se nezajímala, jak se jmenuji. Proto jsem řekl: „Já jsem David.“ Její odpověď však byla více než ohromující. „Hmm, to je dobře.“ Sice to nemívám ve zvyku, ale po téhle odpovědi jsem doopravdy ztuhl s pusou dokořán. „Co děláš?“, zeptal se Standa, když jsem se chvíli nehýbal. „A… ale nic“, řekl jsem a dal se do stavění bábovek, moc jsem se v tom zlepšil od prvního zážitku se Standou. A tak začaly ubíhat dny.  Uběhl rok a my jsme se se Standou a Evou stali nejlepšími přáteli. S Evou jsme trochu ztratili kontakt, když jsme začali chodit do školky. Nikdy jsem se nedozvěděl, kam do školky vlastně chodí, protože mě nenapadlo se na to zeptat. Já a Standa jsme chodili do stejné mateřinky, bohužel každý do jiné třídy. To nám však nevadilo, opravdovému přátelství není takováto drobnost překážkou.  Teď už jsme místo na písek začali chodit do parku, hráli jsme si tam na Vinnetoua a Old Shaterhanda, to byli naši hrdinové. Eva si vždy hrála na maminku, pořád nám něco vytýkala, neustále cosi vařila a byla ráda, když se mohla starat o svou malou sestřičku. My se Standou jsme už také měli sourozence, ale více nás bavilo hrát si sami. V parku jsme měli prolezlou každou cestičku a každý kout, uměli jsme se perfektně schovat a také neuvěřitelně prchat, ať už před Evou nebo před kárajícími maminkami.  Ano, to byly vůbec ty nejkrásnější časy, jaké jsem dosud ve svém životě zažil, nic je nedokázalo překonat. Škoda, že se do té doby nemohu vrátit.  Vybavuji si, že jsme se Standou byli hrozně zklamaní, že nás nezařadili do stejné třídy, chodili jsme ale do stejné školy a to pro nás bylo nejdůležitější. Vzpomínám na svůj první školní den. To byla pro mne velká událost. Když jsem vstoupil do třídy, uviděl jsem, že spoustu lidí již znám. Mezi nimi byl i Vojta, kamarád, který bydlí ve stejném panelovém domě jako já. Stal se také mým velkým přítelem. Naše kamarádka Eva začala chodit do jiné školy, a tak jsme ji vídali už jen poskrovnu, přesto, když jsme ji uviděli, nezapomínali jsme na naše staré přátelství.  Se sídlištěm a mým přítelem Standou se však snoubí nejsmutnější příhoda mého života, to, když mnou milovaná Standova maminka zemřela. Bylo to ve třetí třídě, Standu to samozřejmě velice ranilo. Myslím, že měl ve mně opravdu velikou oporu a díky tomu se z této nešťastné a hrozné události dokázal docela dobře vzpamatovat. Skamarádil se i s Vojtou, a tak jsme vytvořili skvělé trio. Chodili jsme spolu ven a hráli různé hry, naučili jsme nemotorného Standu hrát fotbal a vybíjenou a on nás za to bavil svými vtipy. Myslím, že Standovo neštěstí jen utvrdilo naše přátelství.    Největší zlom nastal s dokončením páté třídy, všichni jsme se vydali na jiné školy. Vojta se hodně zahloubal do učení a přestal se s námi stýkat, měl určitě málo času a našel si nové kamarády. Já a Standa jsme však zůstali přáteli. Přátelství s ním je to nejsilnější přátelství, co znám.  Když o tom tak přemýšlím, jsem moc rád, že jsem před více než dvanácti lety Standu potkal a že jsme se narodili už tenkrát. Dnes by se asi náš vztah tak lehce nerozvinul, protože to naše sídliště je opravdu hodně jiné než tenkrát, v době mého dětství, nebo že by ne? Že bych to tehdy prostě nechtěl vidět? Ne, myslím, že ne. Sídliště se určitě změnilo, už jen kvůli lidem, kteří jeho změnu sledují.    David Vančuřík
 ZŠ Bronzová, 9.B
Já a moje zvíře
Myš - moje oblíbené zvíře Já mám doma potkana
od večera do rána
sem tam šplhá v kleci,
jé, ten umí věci. Když je takhle fit,
musí hodně jíst.
Je velice laskav,
když přestane mlaskat. Potom vždycky zaleze
v seně jako v pralese
do klubíčka se tam stočí
hned se mu zavírají oči. Když se vzbudí a zívá
godzila se v něm skrývá.
Pak si můžem spolu hrát
potkan je můj kamarád.    Vojtěch Jaroš
 ZŠ Trávníčkova 1746, 5.A
  Džungarští křečci Vlastním doma malé křečky
a jsou tlustý jako bečky Jsou to pěkná zvířátka
malá jako myšátka Když přijde čas na papání
cpou se tam jak malí páni Když je všechno snědené
jdou se napít vesele Pijí dobrou vodičku
čistější než loužičku když pak všechno vypili
s plným bříškem ulehli Ti dva malí neposední
funěli jak medvěd lední Když se dobře prospali
všichni zase běhali.    Michal Beck
 ZŠ Trávníčkova 1746, 5.A
  Já a moje zvířata  Máma mi vyprávěla, že před devíti lety žila jedna fena drsnosrstého jezevčíka a jmenovala se Rita. Když jsem byl u mámy břiše, vycítila to a mámě to naznačila tím, že jí čmuchala k břichu. Čím více stárla, tím si méně hrála. Ve chvíli, kdy jsem se narodil, bylo Ritě už jedenáct let.Také jí často bolely nožičky a tak jí máma vozila se mnou na procházky v kočárku, vespodu, v košíku na tašky. Jednou v létě nám jí na chalupě přejel traktor, protože řidič byl opilý a nedával pozor.  Potom, za nějakou dobu, jsme si pořídili korelu. Korela Pepík hezky zpívala a také nás budila. Chtěla se totiž prolétnout po bytě. Byly mi necelé dva roky a nevšiml jsem si, že se zrovna prolétává po bytě a otevřel jsem balkón. Pepík nám uletěl.  Přesně rok po smrti Rity jsme si pořídili dalšího drsnosrstého jezevčíka – psa Beníka. Koupili jsme ho od rodiny, která se o něj moc dobře nestarala a neuměla ho správně vychovat. Máma Beníka přivezla na chalupu. Beník měl povahu lumpa, byl velmi neposlušný a řádil se mnou od pěti hodin ráno. Máma se proto moc zlobila. Když jsme se vrátili z chalupy do Prahy, stále nebyl Beník poslušný, a tak se stalo, že s ním babička šla na procházku a on jí utekl na silnici, kde ho srazilo auto. Měli jsme ho necelý rok. Beník byl tak neposlušný proto, že ho předchozí majitelé špatně vychovali.  Až za dlouhou dobu jsme měli leguána zeleného. Jednou v noci jela máma na nádraží si vyzvednout balíček a když ho rozbalila, byl v něm malý leguánek. Potřeboval terárium a do něj oblázkové kamínky, větev a malé jezírko. Žral mrkev, jablko, zelí, hlávkový salát a občas i pomeranč. Leguáni jsou býložravci. První týden byl vystrašený a postupně si zvykal na terárium. Po čase si už zvykl a tak jsme se sním rádi mazlili. Nejraději měl hlazení pod krčkem. Každý měsíc si sloupával kůži, protože rostl. Dali jsme mu jméno Kapitán Ebu. Výrůstky na jeho hlavě mi připomínaly kapitánskou čepici. Chodili se na něj dívat i naši sousedé. Jednou mu bylo v teráriu moc horko, dali jsme ho totiž na balkón. Vyndal jsem ho z terária a chtěl jsem s ním jít dovnitř, ale on se vymrštil a skočil z balkónu dolů do trávy. Zkoušel jsem ho hledat. V křoví i na trávě, ale nikde nebyl. Vystrašený utekl a doufám, že ho našel někdo jiný, který se o něj dobře stará.  Za rok jsme si pořídili kocoura. Bylo to zrovna na Den dětí. Máma si ho vzala od svého spolupracovníka, protože měl být utracen. Moc jsme si přáli kocoura jako je kocour Mikeš. Ta knížka se nám v té době moc líbila. Já jsem přišel ze školy a sestra Tereza ze školky a byli jsme hodně překvapení. Malé, černé, roztomilé a vystrašené koťátko na nás čekalo v předsíni. Byl velmi malý a bojácný a pořád se nám schovával, když jsme si ho chtěli vzít do náruče. Po čase si začal zvykat a my jsme se s sním rádi mazlili. Protože byl lump, jako Beník, dali jsme mu jméno Čert. Žádná čertovina mu totiž není cizí. Tenkrát jsem ho chtěl vycvičit na vojáka Kočičí armády. Brzy jsem zjistil, že kočky se nevycvičí jako pes. Ráno nás škodolibě budil, lovil nám v noci nohy zpod peřiny. Dnes si hraje nejraději s kostkami stavebnice, které si posílá pacičkami po dřevěné podlaze a ony rachtají, a to se mu nejvíc líbí. Časem je musíme posbírat, aby se nepoztrácely. Také rád místo nohou loví střapec, ruce a umělé myšky. Skoro všechny jsou už rozkousané. Začal být také velmi mlsný. Poznali jsme, co to znamená „být mlsný jako kocour“. Nejraději žere konzervy s tuňákem, kočičí kapsičky a když dělá máma rybí pomazánku, mlsá od ní zbytky z rybek.  Přes celé léto je na chalupě v jižních Čechách. Tam si užívá opravdové myšky, noční vycházky. V noci mu svítí oči, až se někdy leknu. V létě se rád vyhřívá, protože má rád teplo. Čertíka máme dodnes. I když jsou mu dva roky, je stále hravý a věrný. A přeji si, aby u nás byl napořád.  A to je konec mého povídání.    Martin Kracík,
 FZŠ Trávníčkova, 4.C
  Naše kočka  Někdy by mě velmi zajímalo, co si myslí naše kočička Terinka… „Mňau, kde jsou všichni? Vždyť je už 5:30! Mám hlad! Budu muset vzbudit maminku. Doufám ale, že nebude mít v ložnici zamčeno! Raz – dva – tři – HOP! Sakra zamčeno! Tak ještě jednou: raz – dva – tři – HOP! „Terino, nech toho! Jdi si vzbudit holky!“ ozvalo by se z ložnice.  „No dobře, macecho! Takže, kde spí Maruška? Aha, nahoře, moje oblíbený místečko – HOP! Maruško, vstávej, šilhám hlady! Maru! Dobře, budeme muset přejít na nejdrastičtější metodu. Tak kdepak máš palečky? Á, tady! Fuj, je teda pravda, že by si někdy ty nohy umejt mohla! Ale co se dá dělat? ŠKRÁB!“  „Au, Terino, nech mě!“ „Kopeš si hrob! No nic, ještě je tu Lenka. Lenko, vstávej, prosím, prosím!“ „Uááá, Teri. No jo, už jdu! Proč jsi nevzbudila někoho jinýho?“ „Pokoušela jsem se!“ „Tak pojď. Whiskas nebo Kitekat, ty náš malej rozmazlenečku?“ „Hele nedovoluj si, jo?! Kdo je tu podle tebe rozmazleneček?! Hurá, hurá, už se mi nese snídaně!“ „Tak dobrou chuť a nech mě ještě spát!“ „Jen si jdi, já už se tu nějak zabavím. Mňam, mňam… Á, co to je? Někdo se k nám dobejvá! Zachraň se, kdo můžeš! Nájemný vrah, lupič. Áááá! Už je tu!“ „Ahoj Teri.“ „Jé, to jsi ty, tati? Teda tys mě ale vyděsil! Příště se aspoň ohlaš! No, ale když už jsi tu, nechtěl bys mě při té příležitosti pustit na balkón? Před chvilinkou jsem tam totiž číhala na jednu dost drzou sýkorku!“ „Chceš ven? Tak utíkej.“ „Tak troufneš si přiletět teď, vetřelče?!“  Po patnácti minutách: „Hele, tati, kde vězíš? Musí být minimálně pět stupňů pod nulou. Sice nevím, co to znamená, ale říkaly to včera ráno holky. NO TAK TATI! Kdybych měla vaječníky, už bych je měla totálně zmrzlé, takže je vlastně lepší, že je nemám. Bože, smiluj se nade mnou!“ „Uááá, jdu si ještě na chvíli lehnout.“ „Ne, tati, ne, to mi nemůžeš udělat! Sakra, jsem v loji.“  Po dalších třiceti minutách: „Tak jo, to chce klid. Indiana Jones byl velmi naučný film. Skočím z balkónu. Ne, neskočím, je to moc velká výška. Jo, musím skočit. Teď, nebo nikdy! HOP! Au, moje pacičky. Nemám tak krásně udržované nožky na to, abych s nima skákala až z 1. patra! Až budu doma, budu demonstrovat!“  Po dvou hodinách: „Tak přijde mi dolů někdo odemknout? Umřu! Ne, nevzdám se, Lara Croft by to taky nevzdala. ALELUJA! Děkuju ti Bože, můj zachránce se blíží, i když nevím, kdo to je. Ale to je fuk! Hlavně, že jde! Tak a rychle po schodech nahoru a škrábat ze všech svých zbylých sil na dveře.“ „Á mami, ani nevíš, jak ráda tě zase vidím.“ „Terinko, kdepak jsi byla? Ty chudinko malá! Páníček tě zavřel na balkóně?! Pojď, za to dostaneš nějakou dobrotu. Třeba taveňáček, co ty na to? „Možná by nebyl špatnej nápad nechat se zavírat častěji!“ „Holky, taťka zavřel Terinku na balkóně a asi skočila dolů!“ „Cože?! Pojď sem ke mně, ty chudinko!“ „Já vím, mně je sebe taky líto, ale pozor na můj čumáček, právě jsem se komplet celá umyla! Ale taky vás mám ráda!“    Lenka Jiroušková
 ZŠ Bronzová, 9.D
  Já a naše zvířata  Moje rodina měla vždycky nějaké zvíře, ať už to byli křečíci džungarští, morčata, králíci, rybičky, nebo želva a žáby drápatky či dokonce pár nalezenců, jako zatoulaný pejsek nebo na podzim nalezený malý ježeček. Naše dvě drápatky nebyly žádní žabí drobečkové, ale masožravé potvůrky veliké jako dlaň dospělého člověka. Skutečně mají na předních nožkách plovací blány opatřené delšími drápky, kterými dokážou i pořádně zabrat. Pobývaly v jednom velikém akváriu a krmili jsme je syrovým hovězím masem, které se podávalo žabím krasavicím dlouhou pinzetou. Rády také baštily nítěnky. Stačilo jen trochu odsunout kryt akvária, a už bystře vyplouvaly k hladině v očekávání něčeho dobrého k snědku. Jejich chuť k jídlu byla neuvěřitelná, dalo by se přímo mluvit o nenasytné žravosti. O sousta se přetahovaly a zápasily o každý drobeček.  Ještě bych chtěl napsat pár řádků o našem ježečkovi, kterého našla moje babička u popelnice na podzim začátkem listopadu, kdy už začalo pěkně přituhovat. Snad se snažil tam najít něco k snědku. Byl maličký z letního vrhu a zimu by nepřečkal živý. Nevážil ani 30 dkg. Doma se zabydlil ve velkém plastovém škopíku, kde měl podestýlku z hoblin a sena, misku s vodou a kameninovou misku na jídlo. Brzy si na nás zvykl. Pověry o tom, že ježek baští jablka a pije mléko jsou nesmyslné. Ježek je masožravec a sní toho neuvěřitelné množství, hlavně kuřecího masa a také mu chutnají konzervy pro koťata. Malinko se mohou přilepšit piškotem a nebo trochou vařené mrkve. Zavolal jsem i do útulku v Jinonicích, abychom mu nedali nic, co by neměl žrát a nezpůsobili jsme mu tak chybnou péčí újmu na zdraví. Začali jsme mu říkat Bodlínek. Na to, že byl tak malý, dělal neuvěřitelný rámus. Když se mu něco nelíbilo, funěl, prskal, dupal. A pokud se mu nedalo rychle jídlo do misky, zvedal ji rypáčkem a bouchal s ní o stěny škopíku. Byl u nás sice jen necelý měsíc, ale za tu dobu se neuvěřitelně vykrmil. Každý den jsme ho vážili a přibral pomalu deko denně. Nakonec jsme ho odnesli do útulku v Jinonicích, protože jsme doma s ústředním topením neměli podmínky pro jeho správné zazimování. Trochu nám pak jeho funění a dusot při večerních procházkách po naší chodbě v bytě chyběly. Ale bez zvířátek v bytě samozřejmě nejsme. Momentálně máme čtyři morčata. Jsou roztomilá. Každé má jiné „povahové vlastnosti“, pokud se to tak dá říci. Jsou to všechny holky, některá je bojovnější, jiná bázlivější, některá sní všechno a nic si nevybírá, jiná baští nejraději okurky, ale všechny bez rozdílu milují ledový salát. To pak se z jejich domečků ozývá chroupání a ouška se jim klepou, jak usilovně hryžou svou oblíbenou pochoutku.  Není těžké se zamilovat do tak milého a legračního zvířátka, jako je morče – je společenské, rádo se mazlí a nechá se hladit. Je tím živější, čím více pozornosti mu věnujeme a staráme-li se o něj způsobem, který odpovídá jeho životním nárokům a způsobům chování. Sotva zašustím pytlíkem s krmením, ozve se sborové pískání, jak se dožadují potravy. Mají i velice jemně vyvinutý sluch a poznají, že přicházím. Morčátka samozřejmě vyžadují každodenní péči. Musí mít denně čerstvou zeleninu (mrkev, salát nebo čínské zelí a okurku), někdy jablko a vždy seno. To je důležité pro jejich trávení. Dáváme jim také na kostičky nakrájený tvrdý chleba a zrní a granulovanou vojtěšku. V napáječce mají vodu, která se také musí vyměňovat, aby byla čerstvá. V kleci je třeba alespoň jednou za týden měnit podestýlku, aby byla morčátka v čistotě. A pokud by byla nemocná, musí se s nimi na ošetření k veterináři. Nejprve začnu u nejstaršího morčete: Bárinku jsme dostali od jednoho kamaráda. Je to dvoubarevné hnědočerné hladkosrsté morče, které umí krásně panáčkovat. Nemá příliš ráda mrkev, ale miluje okurky a chleba. Je už usedlejší, protože jí bude pět let, a to je u morčete babičkovský věk. A taky ráda „čte“. Pokud se neuhlídá, při procházkách po bytě okusuje systematicky rohy časopisů a hřbety knížek v dolních policích knihovny. Z tohoto důvodu dostala morčátka zákaz pohybu v obývacím pokoji a mohou se volně probíhat jen na chodbě, pokud je to neomrzí. Pobíhají v řadě těsně za sebou jako propojené vagónky vláčku. První vždy Bárinka, pak sestřičky a poslední nejmenší Myška.  Další je Myška, morče se „zaječím“ druhem barvy a světle žemlovým bříškem. Vypadá trochu jako sysel, trochu jako myš, trochu jako veverka, ale nejvíce se podobá psounovi. Ta je,jak říkáme „tajnožravá“. To znamená, že ona všechno sní, ale nikdo neví kdy. Prostě, chvíli dělá, že to jídlo nevidí, a pak se to najednou vypaří… Myšku si maminka přinesla ze zverimexu. Byla tak malá, že se vešla do dlaně a velmi se bála. Leká se všeho ještě i teď a když se ozve nějaký neočekávaný hluk, je vidět ze sena jen pár vyděšených očiček. Myška nás všechny velmi překvapila. Když ji maminka kupovala, nikdo netušil, co se za dva měsíce stane. Porodila dvě krásné morčecí slečny. Nechali jsme si je taky. Ze všech našich morčátek vydrží mi nejdéle ležet na klíně, když sedím u počítače, nechá se hladit a olizuje mi ruku.  Sestřičky obývají jednu velikou klec a maminku Myšku už dávno přerostly. Sametka, která má tak sametovou srst, že po ní dostala jméno, je celá černá až na bílý rozježený pruh chlupů mezi očima a bílý límeček kolem krku. Přezdíváme jí ale Popelnice, protože sežere všechno: salát, mrkev, okurku, seno, prodlužovačku (klidně i pod proudem), dřevěný domeček, veškeré druhy zrní, lepenku. Prostě všechno, co normálně žere jenom některé morče.  Bělka má krátkou a hrubší srst a vypadá jako maskovaný lupič. Je totiž celá bílá až na hlavičku, kde má bílou jen nánosenku a zbytek černý. Baští taky hodně a se sestřičkou se legračně přetahují o ty nejlepší kousky jídla. Je jim teprve rok a mají vlastně život před sebou.  Co říci na závěr? Jsem rád, že mám doma alespoň nějaké zvířátko, i když někdo třeba si může říct, že s morčetem není žádná legrace a že je daleko lepší mít psa. Rád se na ně dívám, jak dovádějí, rád se s nimi pomazlím a věřte mi, že i takové obyčejné zvířátko, jako morče, může člověka potěšit.    Tomáš Hrubý
 FZŠ Trávníčkova, 9.C
Čím budu
Čím budu? Pilotem! Chtěl bych být pilotem letadla. Líbí se mi to, protože je krásně vidět na zem. Domy, lesy, kopce, ale i pole, prostě nádhera. Ale někdy se mi v letadle dělá špatně. Ale jinak je tam krásně.    Štěpán Vítek
 ZŠ Mohylová, 2.B
  Čím budu? Presidentem! Chtěl bych být řidičem tramvaje typu KI8DP číslo v evidenci 9001. Chtěl bych vystudovat vysokou školu techniky a řídit až do sedmdesáti let. Pokud se to nepodaří, byl bych ředitelem Dopravního podniku hl. m. Prahy a. s.  Rád bych byl poslancem ODS nebo předseda ODS, možná vicepremiér, nejradši bych byl vším dohromady. Chtěl bych být předsedou vlády, zkrátka vším, co by se v politice dalo dělat.  Třeba jednou budu prezidentem České republiky jako byl Masaryk, Beneš, Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák, Havel a Klaus. Byl bych, doufám, s Českou republikou spokojen.    Tomáš Jareš
 ZŠ Mohylová, 2.B
  Čím budu? Trenérkou!  Jsem obyčejná holka, která chodí normálně do školy a normálně trénuje. Co? To zatím neprozradím. Vždy, když se s někým dospělým seznámím, ptá se mě, kolik mi je let, do kolikáté třídy chodím a podobně. Ale zatím málokdo se mě zeptal, čím si přeji být, až budu velká. Nemám to ještě moc rozmyšlené, ale přesto o tom často přemýšlím. Napadají mě stále nové myšlenky a každou chvíli chci být něčím jiným.  Stal se mi jeden smutný příběh, když jsem byla malá. Jednou dědovi zavolala nějaká paní, že má prázdné zavařovací sklenice, nevím přesně, protože jsem byla malinká. Děda se mě zeptal, jestli s ním pro ně pojedu. Nevěděla jsem, jestli mám jet, ale když mi řekl, že ta paní má pejska, okamžitě jsem vystartovala a jela s ním.  Přišli jsme k docela pěknému baráčku a vešli dovnitř. Uvítala nás ta paní, co s ní děda mluvil po telefonu. Byla milá a hned nás pozvala dál. Jak jsem říkala, měla pejska – jezevčíka. Zeptala se mě, jestli chci nanuka a já souhlasila. Lízala jsem nanuka a hrála jsem si s pejskem. Jednou rukou jsem držela nanuk a druhou jsem ho hladila. Nevěděla jsem, že miluje čokoládu. A co čert nechtěl, kousek mi zůstal na rtu. Právě ten kousek si chtěl sníst a přitom mě kousl. Přímo do obličeje. Hned jsem s brekem běžela k dědovi, ale představte si to, on mi řekl: „to je dobrý, to je jen škrábnutí, za chvíli pojedem.“ A poslal mě hrát si s tím pejskem. Děda už je takový, dokud dýchám, jsem zdravá. Krev mi tekla docela hodně, zašpinila jsem dvě utěrky, takže paní nám řekla, že musíme jet domů, že to vypadá špatně.  Přijeli jsme domů a tam se mě zhrozila maminka a vykřikla: „Okamžitě jdeme k doktorovi.“ Celá se klepala. Vyrazili jsme. V nemocnici mi to zašili a dodnes tam mám jizvu na rtu. Maminka mě pořád vodí po doktorech, aby mi tu jizvu odstranili. Půl roku jsme chodily na laser, nepomohlo to. Ale přesto dál miluji pejsky. Tak to je můj příběh s pejskem, který vlastně za nic nemohl. Já už jsem mu dávno odpustila a chtěla bych být asi veterinářkou, abych mohla pejskům pomáhat a uzdravovat je. Proto bych se asi měla dobře učit. Také moc ráda maluji a zajímám se o módu, takže asi budu módní návrhářkou. Maminka zase říká, že nejlepší plat mají doktoři a právníci. Jak jsem se zmínila, trénuji a konečně vám prozradím co, moderní gymnastiku, a protože mě to moc baví, takže asi budu trenérkou. Doufám, že se rozmyslím včas, abych si přizpůsobila vzdělání.    Jasmína Popovičová
 ZŠ Mládí, 5. A
  Čím budu? Zpěvačkou! „Vstávej! Nebo přijdeš pozdě do školy“ zazněl jako z dálky mámin hlas. Konečně jsem se vyhrabala z postele. Pane Bože, pomyslela jsem si. Už zase další strašný den ve škole. Došla jsem do obýváku a sedla si ke stolu. Pustila jsem se do ovesných vloček. „V kolik dnes přijdeš ze školy?“ optala se mne mamka. Podívala jsem se na ni, plnou pusu vloček, a na prstech ukázala trojku. „Až ve tři? No dobrá. Místo luxování dojdeš pro chleba.“ Zavrtěla jsem prudce hlavou. Pro chleba chodím strašně nerada. Nikdy se s prodavačkou nedohodnu. Snad kdybych uměla mluvit, mohla bych jí vysvětlit, že chci kmínový a ne černý. Jsem totiž němá, mám nějakou poruchu hlasivek, byla jsem ale přijata do normální školy. „V tom případě utřeš prach.“ Přikývla jsem. Když jsem vymetla čtyři misky vloček a vypila čaj, pomalu jsem došla do koupelny. Vycenila jsem na sebe zuby a koukla se pod zrcadlo na malý kalendář. Zaškrtávám si na něm počet dní, kdy mi sundají rovnátka. Nosím je už hodně dlouho. Nandala jsem pastu na kartáček a vypucovala si chrup. Ten den jsem se do školy celkem těšila. Uvidím totiž Davida. David je snad nejhezčí kluk na škole. Mám ho moc ráda. Právě dnes se ho chci zeptat, jestli on mne taky. Má totiž blond vlasy a nádherné modré oči. Bohužel nejsem sama komu se David líbí. David má totiž kromě jiného i dobré známky. Ale i kdyby se líbil všem holkám na škole (jako že se líbí), nebylo by to tak hrozné, ale on se líbí i Barboře. Barbora je nejhorší holka na světě! Jak já ji nenávidím. Je ukrutně ošklivá a nafoukaná. Umí totiž (nerada to přiznávám, ale je to tak) krásně zpívat. Škoda, že to také neumím, chtěla bych totiž být zpěvačkou. Mohla bych se to ale naučit, protože za dva a půl měsíce půjdu na operaci hlasivek. Máma na ni šetří už pět let. Natáhla jsem si ponožky a kalhoty. Už jsem si oblékala bundu, když v tom mě máma zarazila: „A co to vrabčí hnízdo na hlavě? To si neučešeš? “ Sundala jsem bundu a vzala si hřeben. Učesala jsem se dost ledabyle. Vtom jsem si ale vzpomněla, že dnes potkám Davida. Začala jsem si pečlivě česat kadeře. Hřeben jsem dala do poličky a vyrazila do školy. U autobusové zastávky mi začínalo peklo. Už zdálky jsem viděla Veroniku a Ivanu. Jsou to nejlepší kamarádky Barbory. Došla jsem na zastávku. „Dobrý den “, řekla Veronika. Lehce jsem kývla hlavou na pozdrav, ale Veronika se už do mne pustila. „Je to možné Ivo? Ona ani neodpoví na pozdrav! To tě doma neučili slušnému chování? Měla jsem sto chutí jí říct, že mne doma slušnému chování naučili, ale jí asi ne, když se vysmívá postiženému (dočasně postiženému) člověku. Holky mne uráželi celý zbytek cesty do školy. Ale já jsem si jich nevšímala, vždyť dnes je pro mne nejdůležitější David. Mé každodenní peklo tím ale neskončilo, ba naopak. V šatně jsem byla častována různými (pro mé spolužáky velice zábavnými) jmény. Ještě že každou chvíli začne vyučování. Myslela jsem, že dnešní vyučování nepřežiji, ale přežila. Po obědě jsem se nemohla dočkat odpoledního vyučování. Za deset minut nám začne první hodina. Po ní uvidím Davida. Pomalu jsem šla do třídy, vtom jsem ho za rohem spatřila. Zamířila jsem k němu a v ruce pevně svírala papírek, na nějž jsem napsala své vyznání. Už jsem byla skoro u něj, vtom se mu ale kolem krku vrhla Barbora a co hůř, ona ho i políbila!!! Myslela jsem, že umřu. Zapotácela jsem se a vrátila se do třídy. To není možné. Polykala jsem slané slzy. Čekala jsem od Davida cokoli, ale tohle ne. Zbytek vyučování už pro mne neměl smysl. Co nejrychleji jsem spěchala domů. Pro uslzené oči jsem ale neviděla na cestu, a tak jsem se jak dlouhá tak široká natáhla na chodník. A rovnou před Davida. Pomohl mi vstát, ale já jsem se mu vytrhla a s pláčem doběhla domů. Tam jsem se vrhla na polštář a brečela a brečela… Dnes ráno jsem myslela, že se zblázním radostí. Jakmile jsem se probudila, běžela jsem do ložnice a začala cloumat s mámou. „Co je?“ řekla rozespale máma. Já ji ale jen tahala z postele. „Tak co se děje?“ zeptala se mne znova. Snažila jsem se jí vysvětlit, že už dnes spolu půjdeme na mou operaci hlasivek a konečně budu mluvit. Pořád jsem mámu honila, abychom tam už byli. Máma mi ale řekla, že tam máme být až na desátou a že je teprve půl osmé. Šla jsem do koupelny. Když jsem se dívala na kalendář rovnátek, zjistila jsem, že za týden a dva dny mi je sundají. Byla jsem hrozně šťastná. Jeli jsme jen pár zastávek, od nás to není k Motolu nijak daleko, ale mně to přišlo jako věčnost. Už jsme jeli výtahem nahoru, kde bylo oddělení, na které jsem se měla dostavit. Za chvilku vyšla ze dveří sestřička a zavolala mé jméno. Statečně jsem se zvedla ze sedadla v čekárně a následovala sestřičku až na operační sál. Sestřička mi řekla, abych si lehla na lůžko, že pan doktor přijde každou chvíli. A opravdu za chvilku už tu byl pan doktor. Nechal mne dýchnout do zeleného balónku a já jsem usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala, ani co mi dělali, ale když jsem se vzbudila, ležela jsem na pooperačním sále. Na židli vedle mne seděla máma a usmívala se. Já jsem se také usmívala. Teď už budu moci žít jako normální člověk. Druhý den jsme odjížděli z Motolu domů. Ještě než jsme s mámou odjeli, řekl nám pan doktor, že nesmím čtrnáct dní do školy. Týden nesmím vůbec mluvit a ten druhý nemám také příliš namáhat hlasivky. Mám se když tak učit jednoduchá slova. Už aby byl příští týden, nemohu se dočkat, až prvně promluvím. Dnes jdeme na rovnátka. Už umím říct ahoj, dobrý den, nashledanou, máma, ano, ne, prosím, děkuji. Zvládám zatím jen málo slov, a to z toho důvodu, že máma nechce, abych namáhala hlasivky. Vešli jsme do ordinace. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem paní doktorku. Ta se na mne zaraženě podívala. Potom ale řekla: „Tak ty už umíš mluvit.“ Poté mne vyzvala, abych si sedla. Já jsem tak učinila a doktorka mi vyndala rovnátka a potvrdila mi, že mám zuby docela v pořádku. Byla jsem ráda, že mám hlasivky i zuby v pořádku. Jen jedna věc mne mrzela, že neumím zpívat. A přece jsem byla odhodlaná nevzdat se svého snu – stát se zpěvačkou. Když uplynulo čtrnáct dní od operace, hodila jsem ráno tašku na ramena a vyrazila do školy. Pomalu jsem se blížila k zastávce. Už z dálky jsem viděla Veroniku a Ivanu. Těšila jsem se, jak jim to všecko dnes vrátím. Vše začalo jako každý den: „Dobrý den“ řekla mi Veronika. „Dobrý den“ odpověděla jsem klidně. Veronika i Ivana otevřeli pusu a dívali se na mne jak dvě čerstvě vyorané myši. Nechala jsem je jejich údivu a rozhodla se jít do školy pěšky. Když jsem tam přišla, zrovna otvírali. Spolužáci mi zase dávali velmi vtipná jména. Já jsem se na ně podívala a řekla: „Ha, ha, ha.“ I oni zkoprněli úžasem. Tentokráte jsem ze slovní bitvy vyšla jako královna já (a to jsem řekla jen tři slova). Vešla jsem do třídy. Při dnešním vyučování jsem stačila ohromit polovinu školy a druhý den tu druhou. Jak plynul čas, doplňovala jsem si svou slovní zásobu. Za nějaký čas jsem se přihlásila do sboru. Jako budoucí zpěvačka jsem si přála dostat roli lišky Bystroušky ve školní opeře. Měla jsem však velkou konkurenci. Nejenom, že se tam hlásily všechny holky ze školy, ale ona se tam hlásila i Barbora. A ta zpívá přeci jen lépe než já. Za dva měsíce po mém přijetí do sboru jsme měli koncert. Bylo to v kostele. Zpívám soprán – neboli první hlas. Měli jsme poslední rozezpívání. Vtom vstoupila dovnitř jakási žena. Mluvila s naším sbormistrem. Když odešla otočil se sbormistr na mne. Polilo mne horko. „Umíš AVE MARIA?“ otázal se mne sbormistr. Přikývla jsem na znamení, že to umím. Učila jsem se to s Magdou, ta to měla původně zpívat pro případ, že by onemocněla. (Umím jako jediná s Magdou vyzpívat vysoké C.) A to se také stalo. Poté už jsme vcházeli na jeviště. A začali zpívat. Stála jsem u klavíru, aby mne bylo dobře slyšet. Po nějaké chvíli jsem spustila naplno. Povedlo se. Lidé tleskali a my se klaněli, měla jsem velkou radost. Vycházela jsem s mámou z kostela, vtom k nám zamířila jakási krásně oděná dáma. Představila se jako Světlana Bystřická. Byly jsme z toho s mámou na větvi. Vždyť je to nejpopulárnější zpěvačka dnešní doby. Podívala se na mámu a řekla:  „Dobrý den, jsem Světlana Bystřická.“ „Dobrý den. Těší mě. Jsem Yvetta Špirochová. Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se trochu zaraženě máma. „Nic. Slyšela jsem ale vaší dceru zpívat a myslím, že je to opravdový talent“, odpověděla paní Bystřická. „Opravdu?“ nechtěla tomu věřit máma. „Ano, svěřte mi ji do péče a udělám z ní opravdovou zpěvačku.“ Máma chvíli váhala, potom se na mne podívala a zeptala se mne, co tomu říkám. Nemusela se ani ptát. Vždyť mé jediné přání je stát se opravdovou zpěvačkou. A tak jsem začala chodit na sólový zpěv k Světlaně Bystřické. Každý den jsem po škole šla k paní Bystřické domů a tam dvě až tři hodiny denně zpívala. Ze začátku to bylo strašné. Nemohla jsem vydržet tři hodiny zpívat, ale časem jsem si zvykla. Přišla jsem do školy jako každý den. Udivilo mne, že každý mluví o Lišce Bystroušce. Při první hodině nám ředitelka sdělila, že za dva dny budou zkoušky na školní operu. Hned po škole jsem běžela domů, tam hodila tašku na zem a hned zas běžela k paní Bystřické. Pověděla jsem jí všecko o školní opeře i o hlavní roli, kterou bych chtěla hrát. Paní Bystřická se zamyslela a řekla:“ Když jsem byla asi v tvých letech, také jsme měli tu samou školní operu jako vy. I já jsem stála o roli lišky. Ale nedostala jsem ji.“ „Byla jste hodně zklamaná?“ otázala jsem se jí. „Ano, byla jsem tenkrát moc a moc zklamaná, ale později jsem si uvědomila, že to je vlastně to nejlepší, co se mohlo stát.“ Vykulila jsem na paní Bystřickou oči. Nemohla jsem pochopit, jak může považovat vyřazení z opery za to nejlepší v životě. Zeptala jsem se jí na to a ona mně odpověděla: „Právě v tom kostele, kde jsem si tě všimla, právě tam si mne všiml Jaroslav Chvála. Stala jsem se jeho svěřencem a kdybych zpívala v opeře, nemohla bych jít na ten koncert a nikdy bych se tudíž nestala svěřencem pana Chvály.“ „Aha“, řekla jsem. Nemohla jsem uvěřit, že nejlepší zpěvačka vystudovala u nejlepšího zpěváka. Bylo to zvláštní. Vtom mne napadla myšlenka, kterou jsem nemohla zapudit, a tak jsem se zeptala paní Bystřické přímo: „A myslíte, že já tu roli Bystroušky dostanu?“ Paní Bystřická se na mne zamyšleně podívala a řekla: „Ty jí dostat musíš.“ Nechápala jsem zprvu, proč musím, ale než jsem se stačila zeptat, řekla mi to paní Bystřická sama. „Kdysi jsem měla v tvém věku dobrou kamarádku, za nějaký čas jsme se ale rozešli a stali se z nás největší nepřátelé. Později tu roli lišky dostala ona. Dnes má dceru v tvém věku.“ „Barbora“ řekla jsem. „Ano, myslím, že se jmenuje Barbora. Prý také usiluje o tu roli. Nemám ji ráda, jako její matku, proto tu roli musíš získat ty.“ Aha, tak takhle to je, v tom případě bylo jasné, že musím Báře vypálit rybník (za paní Bystřickou a hlavně za Davida). Stojím ve frontě a jsem značně nervózní. S paní Bystřickou jsem trénovala ještě dnes ráno. Kéž by tu teď byla se mnou. Ale není, jsem tu sama uprostřed nepřátelských a neznámých lidí. Počkat teď přichází na řadu Barbora. To musím vidět. Barbora začala zpívat. Takhle já to nedokáži. Alespoň ne teď. Vždyť je tu tolik lidí a přísná porota. Jsem jako poslední, řada ale postupuje rychle kupředu. Vystoupala jsem na podium k mikrofonu. Odkašlala jsem si (tak to přeci dělají umělci) a rozhlédla jsem se. Je to dobrý Davida tu nikde nevidím, takže když to zkazím, nic se nestane. Už, už bych začala zpívat, když v tom jsem ho spatřila. Stojí tamhle u automatu a zase s Barunou. Tak to teda ne. Já ti ukáži Davide, kdo je lepší. Nadechla jsem se a spustila. David, který se až doposud bavil s Bárou, otočil hlavu směrem ke mně a překvapeně se na mne podíval. Začervenala jsem se. Ne, teď přijde nejhorší a nejtěžší úsek mojí písničky. Ne, teď to nesmím zkazit, ne teď, když se na mne dívá David. Hurá, zajásala jsem v duchu, když jsem se šťastně a bez chyby dostala přes nejhorší úsek písně. Zbytek jsem již dozpívala hladce. Poté jsem již sestupovala z podia. Všichni tleskali, i David. Jediná která netleskala byla Barbora. Uraženě odešla. Všichni mi gratulovali. Byl to asi ten nejšťastnější den v mém životě. Za chvíli byly vyhlášeny výsledky. Ano, já jsem zvítězila. „Hurá, hurá“ jásala jsem. Dostala jsem tu roli. Bylo to fantastické. Za chvíli jsem na chodbě viděla Davida. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem se rozhodla, že se nic nestane, když projdu kolem. David mě však zastavil: „Bylo to úžasné. Jsi vážně super. „Díky“ řekla jsem. V tu chvíli jsem se nemohla nečervenat. „Chtěl bych ti něco říct“ řekl David. Podívala jsem se na něj a on pokračoval: „Jsi vážně bezva holka, a tak jsem si myslel, jestli bys se mnou…“ Položila jsem mu prst na rty a usmála jsem se. Na tuhle chvíli jsem čekala celý život. Políbila jsem ho. (Tak to udělala i Isabela v tom filmu) Teď bych ale podle filmu měla utéct a nebo sklopit hlavu, ale já místo toho jsem své gesto klidně zopakovala… Jsem dnes sedmnáctiletá holka studující konzervatoř. Chodím stále s Davidem. On studuje architekturu, Barbora se už nezabývá zpěvem, studuje pedagogickou školu. Často také vzpomínám na Světlanu Bystřickou. Ve zpěvu mi pomáhala ještě tři roky, než zemřela na rakovinu. Začala být slavná, své dílo ale nedokončila. Jako její svěřenec to za ní dokončím. Budu ZPĚVAČKOU!    Kateřina Špirochová
 ZŠ Mládí, 6.B
  Čím budu? Toť otázka  To je v mém věku otázka a i když se zdá, že je snadné odpovědět, protože každý má svůj sen, není to tak. Někdo chce být odmalička uznávanou modelkou, ale vzhledově na ni nemá, a proto končí v kanceláři. Podobných příkladů bychom našli tisíce a tisíce. Velmi nás také ovlivňuje okolí. Babičky už nás vidí s lékařským diplomem v ruce, dědové jako vyhledávané právničky. Matky sní o kariéře modelky, herečky či snad zpěvačky a tátové nás nejlépe vidí jako majitelky mezinárodních firem.  Když už konečně přestanou přemýšlet o mém povolání a zeptají se mne, čím bych chtěla být, a občas mi dokonce nechají čas na otázku odpovědět, místo, aby mi začali vyjmenovávat povolání a kolik, kdo bere, prohlásí, že otevření diskotéky by si v mém věku před rodiči nedovolili ani navrhnout. Hlavně neví, kde na to chci vzít. Zmůžu se na odpověď, že zhubnu a stanu se fotomodelkou. To vyvolá hodinovou diskusi. Máma plus babička versus táta s dědou. Máma tvrdí, že je to hezké a zajímavé povolání, zatímco rodinný pesimista, děda, že skončím v Leu. Mě z toho rozbolí hlava a pro jistotu odejdu do pokoje.  Čím být? Mám ráda španělštinu a chtěla bych se tento jazyk učit, tak že snad něco na hotelu (nejlépe majitelka), ale asi by mě to nebavilo. No, budu si to muset pořádně promyslet a koneckonců ta diskotéka není zas tak špatný nápad.    Klára Plochá
 ZŠ Mládí, 7.A
Vzpomínka na prázdniny
Moře  O letních prázdninách jsem jela na Korfu. Cestovala jsem s bráchou, maminkou a tatínkem. Obrovská loď nás odvezla z přístavu v Benátkách. Na lodi jsem byla den a noc. V noci jsme spali na horní palubě. Nad námi svítil měsíc a hvězdy. Na lodi byl bazén s mořskou vodou. Na ostrově jsem zažila plno dobrodružství. Jednoho dne k nám přišla zrzavo-bílá kočička. Chodila k nám na mléko.  Při koupání jsem viděla barevné rybky. Některé z nich rády oždibovaly moje nožičky. Ještě teď vzpomínám na koupání a potápění a plno legrace. Nejvíce mě pobavila ještěrka, která nám běhala v noci po domečku.  Výlet do hlavního města, jízda prosklenou lodí pod hladinou moře a lachtaní představení to bylo něco. Ale největší zábava byla v agualandu. Tobogány, skluzavky, umělé vlny nevěděla jsem kam dřív skočit. Nakonec jsem zažila slabé zemětřesení. Už se těším na příští léto.    Adéla Řezníčková
 ZŠ Mohylová, 2.B
  Chudák babička  Po školním roce jsme jeli hned druhý den na letní prázdniny na chatu. Po příjezdu jsme se vybalili, a protože bylo hezky, šli jsme na zahradu. Ale nevěděli jsme, že tam je vosí hnízdo. Babičce se nechtělo jen tak sedět, a proto začala dávat do pořádku zanedbanou zahradu. Začala břečťanem, který nám roste okolo domu. Když byla skoro u konce, chtěla vytrhnout jeden celý kořen. Ale v tu chvíli, kdy škubla rostlinou, vylítly vosy, které tam měly pod rostlinou hnízdo. Babiččin křik nás upozornil, že už ji dvakrát bodly. Rychle jsme utíkali domů a zavřeli všechny dveře a okna, ucpali všechny dírky, aby domů nevnikly a nepoštípaly nás všechny. Vosy se strašně zlobily. Babička měla za chvíli ucho obrovské, rudé a strašně tvrdé. V noci na něm nemohla ani spát. Pak ji ještě štíply do ruky. Naše vosy měly velikou výdrž. Chudák babička! Nějak takhle nám skončil první večer.    Petr Kvapil
 FZŠ Trávníčkova, 4.A
  Překvapení v houští  Bylo krásné letní odpoledne a naše rodina se vydala do západních Čech na kolech. Hned po příjezdu do městečka jsme se ubytovali v malém útulném penzionu. Dlouho jsme se tam však nezdrželi. Hned jsme se oblékli, nasadili helmy a vyrazili. Nejdříve jsme projížděli městečkem. Bylo to krásné, všude na lavičkách seděli spokojení obyvatelé a vychutnávali si to příjemné letní odpoledne. Jeli jsme po asfaltované cestičce a pozorovali tu krásu kolem nás: lesy, pole, louky, na kterých voněly rozkvetlé květiny, které se hemžily hmyzem, a také jsme viděli vesničky. Vtom ale začal prudký kopec a já jsem se musela soustředit na šlapání.  Po chvíli se cesta krásně srovnala, ale to už jsme vjížděli do Bezdružic, kde jsme se na chvíli zastavili. Pak jsme jeli údolím kolem potoka a ani jsme si nevšimli, že se připozdilo a slunce zapadlo za protější horu. Najednou byla všude téměř tma. Jeli jsme lesem a všude bylo hrobové ticho, jen sýček se ozýval. Tu jsme ale uslyšeli vzdálené šustění listí. Zastavili jsme se a poslouchali. Šramot se neustále přibližoval, ale po chvíli utichl. Rozhodli jsme se, že by bylo rozumné jet dále. A vtom se něco blýsklo v křoví.  Není to puška? Ano, je to tak. Co se to děje? Vtom slyšíme hluboký mužský hlas: „Kruci písek, co tu závodíte? Vždyť vy mi na těch kolech a v barevných helmách poplašíte zvěř. A já tu čekám vysokou!“ Byl to myslivec, který mířil ke svému posedu na večerní lov. Jeho zarostlá tvář se kabonila hněvem. Ten nás ale vylekal! Do městečka jsme se vrátili dvojnásobnou rychlostí. Po takovém zážitku jsme usnuli jako dudci.   Ale mám také hezké zážitky z dovolené v Tunisu. Jezdili jsme na velbloudech a v uších mám pořád šumot moře a v očích krásu celé dovolené. Tyto prázdniny se mi moc líbily, byly veselé a kouzelné.    Klára Kubíčková
 ZŠ Mládí, 5.C
  Strašidelný prázdninový víkend  S mou kamarádkou Terkou se známe již dlouho, a protože jsme celkem dobré kamarádky, chtěly jsme prožít alespoň nějaký prázdninový víkend spolu. A to se nám také splnilo. Poprosila jsem mé rodiče, jestli by nebyli tak hodní a neodvezli nás na naši chalupu u přehrady Orlík. Rodiče souhlasili, a tak jsme si s Terkou sbalily věci potřebné k přežití a vyrazily za dobrodružstvím.  Dorazily jsme na místo, rozloučily jsme se s mojí mámou a mým tátou a samozřejmě přitom vyslechly staromódní rady o tom, jak se máme chovat. Pořádně jsme si oddechly, když auto zmizelo na lesní cestě pod hustými smrky. „Hurá!!!! Konečně je tady ten blažený pocit svobody.“ Zajásaly jsme a s vysmátým výrazem na tváři jsme si šly přichystat náš krátkodobý příbytek. „Tak a máme hotovo. A co podnikneme teď?“ ptala se Terka. „Já mám nápad! Venku už je šero, tak bychom mohly vyrazit na večerní procházku tajuplným lesem.“ „Jé, to by bylo fajn. Pamatuješ si, jak jsme minulý rok na táboře plnily nočního bobříka odvahy?“ vzpomínala Tereza.  Vzaly jsme baterku a vyrazily jsme už do houstnoucí tmy. Když jsme se blížily k lesu, odvaha nás postupně opouštěla. Ani jedna jsme však nechtěla přiznat, že máme strach, a tak jsme se zhluboka nadechly a odvážně vstoupily do tajemného neznáma. Nikdy bych neřekla, že les okolo naší chaty, který je přes den tak přívětivý, se v noci dokáže proměnit v neuvěřitelně strašidelné místo. Šly jsme po lesní cestě, po které jsem ve dne šla snad tisíckrát, ale v noci mi teď připadala úplně jiná. Přes husté koruny stromů nebyly vidět žádné hvězdy a jen občas jsme zahlédli srpek měsíce. V jeho mihotající se slabé záři, pronikající korunami nad našimi hlavami, se kolem nás neustále zjevovaly a opět ztrácely tajuplné siluety okolních stromů a keřů. Všude kolem nás se ozývaly roztodivné zvuky a skřeky, které nám naháněly stále větší hrůzu.   My, hrdinky půlnočních televizních hororů, jsme se prostě bály. Najednou jsme uslyšely velký hluk a dusot. V naší fantazii se začaly zjevovat ty nejhrůzostrašnější příšery z nedávno zhlédnutých televizních hororů. „Co to je? Já se bojím!“ zašeptala Tereza a pevně mi zmáčkla ruku. Z křoví těsně před námi se vyřítilo stádo divokých prasat. Lekly jsme se, já upustila baterku a každá utíkala s velkým řevem na jinou stranu. Po chvíli jsem se udýchaná zastavila a uvědomila jsem si, že nevím, kde je Terka. Začala jsem volat: „Terezo, kde jsi? Terezo!“ Měla jsem strach, že se neozývá, aby se jí něco nestalo. Volala jsem a přitom se vracela na místo, odkud jsme se předtím rozutekly. Najednou jsem zaslechla nesmělé volání a po cestě proti mně se blížila nějaká postava. Byla to má kamarádka, která se ještě chvěla strachy a měla roztržené kalhoty. Byla šťastná, že mě vidí a naše dřívější chuť na dobrodružství nás již zcela opustila. Chytily jsme se za ruce, nedívaly se napravo ani nalevo a pospíchaly zpátky do naší útulné chaty. Teprve v chatě nás úzkost přešla. Nalily jsme si limonádu, daly jsme si něco dobrého k jídlu a řekly si, že po zbytek našeho pobytu půjdeme do lesa jedině přes den. Usínaly jsme a přece jen jsme nechaly malou lampu svítit. Tmy a strachu už bylo dnes dost. Hrdinové z nás asi nikdy nebudou.    Marcela Holovská
 ZŠ Bronzová, 9. D
  Letní tábor Na tábor jezdím každý rok, 
jsou tam krásné lesy, 
mnohý by řek, že jsem cvok, 
zažil jsem tam krásné časy.  Na pět družstev rozděleni, 
k vedoucí své každý, 
v pěti kmenech bojovali, 
boj to byl však těžký.  Hledali jsme území, 
odznáčky tam lepili, 
vyhráli ti rychlejší,
to jsme byli my.  Kameny jsme nosili, 
na hromadu dali, 
stavěli jsme mohyly, 
hrdi na ně byli.  Pak dělali jsme smyk,
pár dřev na sebe sbili,
u toho byl velký ryk,
na to barel postavili. Smyky po lese tahali,
po větvích a trávě, 
vodu rozlít nesměli, 
šlo nám to dost hravě. Celé dopoledne 
správný kmen jsme hledali, 
po obědě odpoledne, 
tvořit totem začali. Celý jsme ho obarvili,
dodělali podrobnosti,
potom jsme ho zakopali,
práce bylo dost a dosti. Mezi sebou soutěžili,
o vůdcovskou funkci,
běhali a soupeřili,
jako mladí srnci.  Chytali a svazovali, 
nepřátelské členy, 
hledali a zápasili
s nejbližšími kmeny. Velké klády jsme nosili,
dřeli na tom celý den, 
obří oheň postavili,
byli na to hrdí – právem. Oheň vesele plápolal, 
strašné horko bylo, 
všechny komáry přivolal,
hořet nezačalo. Tři týdny jsme takhle žili,
plné práce a her,
hodně jsme tam prožili, 
bylo to tam super.    Petr Bilík
 FZŠ Trávníčkova, 9. C
  Prázdninová lovestory  Ach jo, to je zase ošklivo. Celý den proprší a já nemám co dělat. „Píp píp.“ Jé, přišla mi SMSka, od koho asi je? Od Vojty! Panebože, já se snad radostí zblázním! A co píše? Cau jak se mas, co kluci a co skola? Ty jo, co mu honem napsat? Mam se dobre, ale prazdniny jsou hold prazdniny. Kluci i skola dobry a co ty?! Schválně co napíše. „Píp píp!“ No ja se mam docela slusne. Zrovna vzpominam na tu tvoji rybku u nas na chate a taky na neco jineho……!! Jo počkejte, vždyť vy nevíte o co jde? Tak já vám to teda řeknu.  Začalo to u sestřenky Áji a bratránka Péti na chatě. Je to taková malá chatová oblast, všichni se tam znají a pořádají různé akce. Například: olympiádu, čarodějnice nebo Silvestra. Každý má nejméně dvě děti. Takže si dovedete představit ten šrumec. Ve dne hrajeme většinou fotbal nebo lovíme ryby. Když je světlo, hrajeme fotbal normálně podle pravidel, ale večer když je tma, tak hrajeme „drsnej fotbal“. To je něco jako ragby, akorát u toho do míče kopete. Protože je tma, tak nevidíte celého člověka, ale jenom jeho siluetu. Podrážíme si nohy a strkáme do sebe.  Ale teď k Vojtovi. Je mu 16 let, je strašně hezkej a znám ho už od mala. To nejdůležitější z celého příběhu se stalo o letošních prázdninách. Začal si mě všímat, sem tam vtípek, sem tam lichotka. Jednou jsme uspořádali závody na kánoích, hádejte s kým jsem jela já?! No jasně, s Vojtou. Asi v půlce rybníka nás ale překlopil. Já myslela, že ho zabiju! Vylezla jsem celá mokrá. Vojta si neodpustil poznámku: „Pěkný tričko, kde si ho koupila?“ Měla jsem chuť ho něčím přetáhnout. Ale na druhou stranu…?  Jednou ráno, když jsme lovili ryby nahazovala Nikča. Jenomže je úplnej antitalent a vždycky se trefí akorát tak do stromu. Když se jí to konečně povedlo, chytila rybu. Ta má ale štěstí. Ládík rybu vytahoval na břeh a spadl do vody. Já se začala strašlivě smát, uklouzlo mi to a padala jsem tam také. Vojta, místo toho, aby mě chytil, do mě ještě strčil! Konečně jsem se vyškrábala na břeh a Vojta se na mě podíval a samozřejmě nezapomněl zase říct: „Pěkný tričko“. To ještě nic nebylo.  Když jsme zase hráli „drsnej fotbal“, Vojta shazoval a podrážel nohy jenom mně. Pak se mu to povedlo ale důkladně. Zvrkla jsem si kotník a ještě jsem na něj spadla. Snažila jsem se vstát. Vojta mě chytil a začal mě líbat. Já byla úplně v šoku, ale nebránila jsem se. A noha? Ta mě taky přestala bolet. Jediná nevýhoda byla, že jsme pozítří odjížděli.  Další den večer byl táborák. Zpívalo se, tancovalo a opékaly se špekáčky. Ten večer byl takový zamlklejší než jindy. Když jsme nakládali věci do aut, chtěla jsem si zkrátit cestu přes posekaný trávník. Ten byl ale celý nasáklý vodou. Mně to uklouzlo a hodila jsem rybku rovnou do největší louže. Tekla ze mě voda a já se začala strašně smát. Přiběhli ostatní a řehtali se taky. A Vojta? Ten řekl: „Pěkný triko, ještě, že ho nosíš tak často!“  No a tak už znáte celý příběh o mně a Vojtovi. Vojtu vidím málo, protože bydlí daleko od Prahy, ale už se těším na další prázdniny. „Píp, píp.“ Uz se tesim na dalsi prazdniny, Vojta.    Lenka Zouharová
 ZŠ Kuncova, 8. C
Naše rodina
Mamince Kam nás nohy ponesou? Ponesou nás do zelena,
budem tiše jako pěna. Ponesou nás ke krmítku,
cestou natrháme kytku. Pro koho?
No, pro maminku.    Anička Morčušová
 ZŠ Mládí, 5.B
Babičce Dnes máš narozeniny,
a já ti chci blahopřát.
Ať pro tebe jen kvetou květiny,
Budeme si s nimi hrát. Přívětivé oči máš,
vlasy máš jako z ořechů,
chválí Tě hlas náš,
jsi pro naši potěchu.    Anička Morčušová
 ZŠ Mládí, 5.B
  Naše sídlištní rodina  Naše rodina se navenek jeví jako klasická, sídlištní, normální rodinka. Ale já si myslím, že jsme přece jen trochu zvláštní a ne zrovna typická rodina, alespoň v tom smyslu, jak trávíme volný čas. Jsme čtyři. Dovolte, abych nás představila.   Maminka Simona pracuje na telefonní infolince v jedné velké společnosti. Kdybych ji měla přirovnat k nějakému zvířátku, musím říct, že nejlépe by jí slušela pilná včelka.  Můj druhý taťka Jiří, mamka se znovu provdala, se věnuje ve své firmě počítačům. Sedl by mu koník, krásné – ušlechtilé zvíře.  Pak je tu můj mladší bratr – Tadeáš, říkáme mu Dyk, to by vydalo na samostatnou knihu. Znáte snad sourozenecké rozepře? Ale rádi se máme moc. Letos chodí do první třídy ve stejné škole jako já. Je na svůj věk malý, bojácný, ale zároveň zvědavý a zvídavý jako myška.  No a abych nezapomněla na svoji maličkost. Jmenuji se Veronika těším se na své dvanácté narozeniny. Budu pak totiž moci jezdit v autě na místě spolujezdce, tedy dorostu-li do správné výšky. O mně říkají, že jsem opice. Zvědavá, chytrá, obratná a hravá. Podle čínského horoskopu patříme pod jiná znamení, ale u mne to odpovídá.  Tak naši úzkou rodinu už znáte, ale to není celá naše velká rodina. Máme velmi široké příbuzenstvo, množství babiček a prababiček, dědečků, strýčků a tetiček, bratranců a sestřenic. Jsou to vztahy velmi složité, někdy ani sama nevím, co jsem čí a naopak, ale pokud to jde, tak se stýkáme a máme se rádi. Ráda bych vám však povyprávěla o naší čtyřčlenné rodině a o tom, v čem je výjimečná.  Běžný den trávíme stejně jako ostatní rodiny. Rodiče chodí do práce, my, děti, do školy, po škole do kroužků. Bratr cvičí prvním rokem aikido a je z toho nadšen. Já se věnuji už třetím rokem sborovému zpěvu a také mne to moc baví. Oba pak chodíme na angličtinu. Jednoduše – celý týden spoustu práce a povinností. Proto si dokážeme velmi užít náš společný čas. Každý volný víkend, svátky, prázdniny či dovolenou si naplánujeme nějaký úžasný program, u kterého se všichni skvěle pobavíme.  Například Velikonoce. Jako jedna z mála rodin udržujeme staré tradice u všech svátků. To proto, že se nám tyto tradice moc líbí. Pravidelně jezdíme v jarní čas na chatu. Mám tyto zvyky ráda. V neděli po obědě si připravíme vše potřebné k malování vajíček. Mamka mezitím uvaří asi 30 vajíček. Někdo vajíčka polepuje samolepkami, nebo jen obarví, ale my je malujeme horkým voskem a potom ještě obarvíme. Za ta léta jsme opravdu získali velkou zručnost a vajíčka vypadají jak od moravských maléreček. V Praze děti také koledují, ale chtějí spíš peníze, než vajíčka a z vajíček si pak udělají vaječnou válku. Líbí se mi vůně horkého vosku, malování a povídání si o jaru. Odpoledne jdeme natrhat kočičky a zkontrolujeme dědu, jak je daleko s pletením pomlázek. Pak přijde Velikonoční pondělí. Dokud jsem byla ještě „malá holka“, chodila jsem na koledu s Jiříkem a s Tadeášem. Celá vesnice Litice nad Orlicí, ležící v malebném údolí, je totiž vlastně část naší velké rodiny. Teď už zůstávám v chalupě s mamkou a čekáme na svůj příděl od dětí a jejich tatínků a dědečků. Naši chlapi se vydávají na koledu. Mají toho před sebou dost, než obejdou celou ves, proto chodí brzy ráno.To už ale i u nás někdo klepe a slyšíme první koledy. Obě dostaneme pomlázkou, chlapi i nabídnou uzené s okurkou, děti dostanou symbol jara – vajíčka a nějaké sladkosti a všichni na cestu chlebíček.  Nejromantičtější svátky jsou ale vánoční. Letošní jsem prosadila já opět na chatě.Mamka odvážlivka to bude muset oznámit ostatním z rodiny v Praze. Bude jim to asi líto, ale Vánoce v zasněžené horské krajině, skoro na samotě, jsou báječné.No tak zas třeba příště v Praze, ale tento rok si to nenechám ujít. Mému taťkovi, žije také v Praze, to letos také asi nebude vadit. Čeká totiž přírůstek do nové rodiny, a tak budou mít dost práce i radosti.  Na podzim jsme si připravili spoustu dříví na zimu, abychom tam mohli v těch krutých mrazech být. Připravíme výzdobu, věnec na dveře a adventní na stůl, k tomu přivezené cukroví, na zahradě světýlky ozdobíme borovici.  Hmm, cukroví… Doma pečeme s maminkou, říká, že peče hlavně kvůli nám, ale myslím, že ji to také baví. Všude to voní vanilkou a kokosem a k tomu nám hrají koledy. Já i Dyk máme nejraději linecká kolečka s kyselou rybízovou marmeládou. Tedík jim říká slepánky. Nejlepší cukroví ale peče babička. Jo babičky, ty se vyznají. Marokánky, vanilkové rohlíčky, včelí úly, pracny – ty musí být ale pracné, ale hlavně vánočku – babiččinu štědrovku. Je velká jako tříměsíční mimino, plná rozinek a ořechů, sypaná mandlemi.  Pak ten zázrak přijde. Na Štědrý den ráno už máme sváteční náladu. Zajdeme kousek do lesa ke krmelci a dáme tam žaludy, bukvice, jablka a další pochoutky pro zvířátka. Často i zahlédneme nějakou vysokou zvěř. Potom doma lijeme horký vosk do vody, protože olovo nemáme, a pokoušíme se z těch tvarů věštit budoucnost, nebo si hodím střevícem. Už jenom prožití takového Štědrého dne je pro nás vánočním dárkem.  Letos nás bude u stolu deset. Vánoční kapr, salát a rozkrojená jablíčka. Domluvilo se nás pár přátel, že Vánoce strávíme spolu.Vánoční stromek bude na zahradě a pod ním velký proutěný koš plný dárků – a těch asi bude – pro deset lidí! Zazpíváme koledy, já zahraji na flétnu a kolem se bude tiše snášet sníh. Můj bratr pořád věří té krásné záhadě s Ježíškem. Při večeři ho trochu poškádlím, že jsem zahlídla cíp červeného pláště, a on nebude moci ani dojíst nedočkavostí, ale já také. Potěšíme se dárečky a unaveni usneme. A druhý den hurá na kopec k hájovně s pytli naplněnými senem. Postavíme iglú a začne koulovačka. Mokří a unavení se doma na chatě usušíme u kachlových kamen a dáme si čaj s cukrovím. Ještě obejdeme všechny příbuzné, popřejeme pěkné svátky, ochutnáme jejich dobroty a pak taky usedneme k nějaké pohádce jako děti z Prahy. Tak nám krásně uplyne ten vánoční čas.Náš pobyt se ale protáhne až do Nového roku. Společně a vesele si užijeme i Silvestr a s mamkou oslavíme její narozeniny.  Ze všeho je cítit, že k sobě patříme, máme se rádi a fandíme si. Například můj malý bratr.Člověk by řekl, že se všeho bojí, ale kolik dokáže najít odvahy, když mě brání před jinými dětmi. Chci si třeba zahrát s kluky fotbal, ale oni mne moc mezi sebe nechtějí. Vtom se přihrne bráška a začne se rozčilovat, proč bych si také nemohla zahrát. A pak, že se jenom pereme, řekněte, kdo ze sourozenců se nepere?  Zatím to vypadá jako ideální rodinka. Ale nemyslete, i u nás se někdy dějí malé katastrofy. Kupříkladu teď zrovna prožíváme takové období, ony totiž tyto věci mají svá období, všimli jste si?  Nedávno nás vytopili sousedi, na toaletě tedy svítíme mojí lampičkou, než táta opraví světlo. Zradila nás trouba, a tak mamka peče za pomoci mopu, který zapře o knoflík, kterým se trouba zapíná. V kuchyni si užíváme spoustu vody z pračky, myčky i baterie. Mamka prohlásila: „Do kuchyně v plavkách a potápěčských brýlích.“ Sousedovic pes nám čůrá na balkon, kde se nám momentálně suší ložní prádlo.  A co je to proti naší babičce!!! Ta je vůbec expert na katastrofické scénáře. Ona si třeba koupí olejovky bez oleje. Ty se pak dají použít jen jako rytmický hudební nástroj.  To už je ale téma na jiné příběhy. Mohla bych vyprávět dál a dál. Naše rodina je normální i zvláštní, ale je moje a já ji mám moc ráda a cítím se s ní velmi dobře. Až budu velká, budu pro svou rodinu také připravovat podobně pestrý program tak, jak to znám ze svého dětství.    Veronika Pantůčková
 ZŠ Bronzová, 6. C
  Stůl plný vzpomínek  Dnes nadešel ten den, den kdy si uklidím svůj stůl, stůl, jejž sem neuklízela, ani nevím jak dlouho. Člověk by si asi řekl: „Je to jen stůl.“ Ale ten člověk neví, co jsem do něj ukryla. SVŮJ ŽIVOT. Každý někdy v koutku mysli ukryje něco, co je důležité a to, co by neměl. Já jsem to tak udělala. Sice nevím proč, ale myslím, vlastně vím, že bych to udělala znovu, protože nic se nevyrovná okamžiku, když znovu spatříte něco, na co jste již dávno zapomněli.  Vysypala jsem všechny věci ze stolu. Navrchu ležely pouze papíry, ale vespod jsem nalezla staré album. Otevřu ho a podívám se dovnitř. Na fotce jsem já a můj bratr David. Sedíme u ohně a oba se usmíváme tím nádherným pohledem, jenž mi vždy připomene, že i přes všecko, co jsme si kdy udělali, je to stále on, můj bráška. Ten, který mně odpustil, že jsem mu skřípla ruku do dveří, ten, který nade mnou vždy vyhrál, ať už ve škole nebo v soukromí, a ten, který vždy, když je nejhůř, přijde a řekne mi: „Žany…“  Otáčím stranu a vidím fotku z Malajsie. Tam jsme já, brácha, táta a máma byli naposledy rodina. Ostrovy tam byly vždy zahaleny zelenou barvou, již má moje máma tolik ráda, a lesy jsou plné zvířat, která s bráchou tolik milujeme, a hlavní město Kuala Lumpur je plné golfových hřišť, která má můj táta rád.  Tím se mi vybavují dopisy, co mi táta posílal po internetu. Psal mi, že jsem velká holka, jak mě má rád a že až tam přijedu, tak mi ukáže žraloka a želvu a uvidím korálové útesy. Já mu na každý z nich odepsala a tolik jsem se těšila. Ale chtěla bych vědět, jestli je má a jestli si je alespoň jednou přečetl, protože já ty jeho čtu každý den. Hledám v nich jen odpovědi. Chci vědět, jestli mě má tak rád, jak psal, nebo jestli jsem jen jedno z jeho čtyř dětí a jedno z těch dvou, co opustil. Dívám se na něj. Drží golfovou hůl a usmívá se. Ale nevím na koho, jestli na svou dceru nebo na tu ženu, která mi ho vzala.  Zavírám album.Vše, co tam je, mě bolí. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo tak bolet. Podívám se znovu na stůl. Je tam na fotce máma. Usmívá se jako vždy očima, které jsou modré jako studánky, vstanu a zvednu obrázek a rozkřičím se na něj: „Proč, proč nás opustil a proč si mu to ty dovolila?!!!!! Pokusím se mrsknout s rámečkem vší silou o zem, ale nedokážu to, podívám se na ni a řeknu: „Ty za nic nemůžeš.“  Nechápu, proč jsem se na ni tolik zlobila. Ona, která dala svůj život za to, abychom já a David byli šťastni, ona, která mě i s tím, jaká jsem miluje, jak si to ani nezasloužím, ona, která byla, je i bude hezčí než kterákoliv miss na světě? Proto jí mám ráda. Takovou jaká je.  Potřebuju přijít na jiné myšlenky sáhnu do kopice a vytáhnu jednu jedinou věc. Maminčiny svatební šaty. Před rokem jsem je tam schovala, aby je máma nevyhodila. Vezmu je a rozprostřu je před sebe na zem. Napadá mě jediná věta: „Je to symbol staré lásky, kterou k sobě oba mí rodiče cítili „a která alespoň v mém srdci zůstane zachována.“  A to je důvod vzpomínek. Nalézt je a vzpomínat na ně s láskou, protože jinak bychom neměli proč žít.    Žaneta Lošková
 ZŠ Bronzová, 9. D
Sborník ke stažení
Svět očima dětí (dokument MS Word)

 

Zveřejněno: 14.11.2005 – Admin Administrator ; Přečteno 4380 x
Vytisknout