Obsah:

Práce podle témat
Práce podle autorů
Sborník ke stažení Škola je náš kamarád
Jak jsme doma i ve světě poznali nové kamarády
Objevy a vynálezy mění náš život Zařazeno mimo soutěž

Práce podle témat
Škola je náš kamarád JAK SE ŽIJE V NAŠÍ ŠKOLE. JEDNOU NAHOŘE A JEDNOU DOLE
Jan Zárybnický, 6.A, ZŠ Mládí JAK SE ŽIJE V NAŠÍ ŠKOLE? SKVĚLE
Kristýna Kubálková, 9.B, ZŠ Kuncova UČITELÉ A MY ŽÁCI
Anna Ohlídalová, 5.C, ZŠ Bronzová ŠKOLA
Kateřina Zemanová, 5.A, ZŠ Bronzová POHODA
Lenka Zouharová, 9.C, ZŠ Kuncova NÁZOR PUBERŤÁKA
Ana Fligič , 9.A, ZŠ Bronzová LAVICE
Anežka Lustová, 8.A, FZŠ Fingerova JEDEN DEN V NAŠÍ ŠKOLE
Adriana Petrová, 8.B, ZŠ Mládí TŘÍDA DEVÁŤÁKŮ
Barbora Lhotková, 9.B, ZŠ Kuncova JAK TO CHODÍ V NAŠÍ ŠKOLE
Michaela Neužilová, 6.B, ZŠ Mládí VŠE O ŠKOLE A ZE ŠKOLY
Jana Kurešová, 9.A, ZPŠ Lužiny Jak jsme doma i ve světě poznali nové kamarády KAMARÁD
Radek Mandík, 4.A, ZŠ Bronzová SILVIE Z LITVY
Klára Kubíčková, 6.B, ZŠ Mládí JŮLINKA A DAN
Gabriela Kabátková, 5.C, ZŠ Bronzová KDO JE CIZÍ A KDO DOMÁCÍ?
Zaid Potros, 9.C, ZŠ Kuncova UKRAJINA
Talisija Cvilinjuk, 10 let, ZŠ Klausova ŽEŇA A IVAN
Jan Civín, 8.D, FZŠ Brdičkova DÍKY JANĚ ROZUMÍM SLOVENŠTINĚ
Tomáš Jareš, 3.A, ZŠ Bronzová
ZE SLOVENSKA DO PRAHY
Simona Krišová, 11 let, ZŠ Klausova ZPÍVÁNÍ S DÍVKOU Z LITVY
Jarmila Sazimová, 7.C, ZŠ Bronzová EVROPA MŮJ DOMOV
Marie Potěchina, 9.D, ZŠ Bronzová Objevy a vynálezy mění náš život ATOMOVÁ BOMBA
Jiří Vítek, 6. A, ZŠ Klausova OBJEVY A VYNÁLEZY MĚNÍ NÁŠ ŽIVOT K LEPŠÍMU
 Martin Lulič, 4.B, ZŠ Bronzová VYNÁLEZY
Tomáš Cholt, 5.A, ZŠ Klausova JAK BY ČLOVĚK DNESKA ŽIL?
Anna Morčušová, 6.B, ZŠ Mládí HUSÍ BRK A KAMENNÁ DESTIČKA.
Sandra Fantová, 6.A, ZŠ Mládí JÁ A POČÍTAČ.
Tereza Kalíková, 5.A, ZŠ Klausova AUTOMOBIL - VYNÁLEZ, KTERÝ OVLIVNIL MŮJ ŽIVOT
Ladislav Třešňák, 10 let, ZŠ Klausova MOBILNÍ TELEFON A DALŠÍ VYNÁLEZY.
Martin Rybář, 8.B, ZŠ Klausova OBJEVY A VYNÁLEZY PRO DOBRO LIDÍ.
Lucie Forstnerová, 9.B , ZŠ Kuncova KDYŽ SE ŘEKNE VYNÁLEZ
Jitka Vágnerová, 5.A, ZŠ Mohylová STANE SE ČLOVĚK OHROŽENÝM DRUHEM?
Michaela Mattanelli, 9.C, FZŠ Trávníčkova CO VYNÁLEZY DÁVAJÍ A CO BEROU, aneb ŠŤASTNÝ HOCH A SMUTNÁ VEVERKA
Jaroslav Kaucký, 8.D, ZŠ Bronzová JSEM VDĚČNÁ GUTENBERGOVI.
Karolína Kalecká, 9.C, FZŠ Trávníčkova POMÁHAJÍ OBJEVY A VYNÁLEZY LIDSTVU, NEBO JE OHROŽUJÍ?
Helena Konopiská, 9.B, ZŠ Kuncova Zařazeno mimo soutěž KAMARÁD
Veronika Mojdlová, 6.A, ZŠ Mládí LESNÍ VÍLA
Michal Filo, 9.B, ZPŠ Lužiny

Práce podle autorů
Civín Jan
Cvilinjuk Talisija
Fantová Sandra
Filo Michal Fligič Ana
Forstnerová Lucie
Cholt Tomáš
Jareš Tomáš Kabátková Gabriela
Kalecká Karolína
Kalíková Tereza
Kaucký Jaroslav Konopiská Helena
Krišová Simona
Kubálková Kristýna
Kubíčková Klára Kurešová Jana
Lhotková Barbora
Lulič Martin
Lustová Anežka Mandík Radek
Mattanelli Michaela
Mojdlová Veronika
Morčušová Anna Neužilová Michaela
Ohlídalová Anna
Petrová Adriana
Potěchina Marie Potros Zaid
Rybář Martin
Sazimová Jarmila Třešňák Ladislav
Vágnerová Jitka
Vítek Jiří
Zárybnický Jan Zemanová Kateřina
Zouharová Lenka

Škola je náš kamarád
JAK SE ŽIJE V NAŠÍ ŠKOLE. JEDNOU NAHOŘE A JEDNOU DOLE.
Jan Zárybnický, 6.A, ZŠ Mládí Jednou nahoře
a jednou dole
tak se žije
v naší škole. Včera jedničky
a pochvala,
dnes mě písemka
k šílenství dohnala. Anglicky, francouzsky
měním styl a hlas.
Zbytečně nemarním
s úkoly čas Konečně zvyk jsem si
na tvrdou kázeň.
Z nových předmětů
nemám už bázeň. Konečně zvyk jsem si
na tvrdý režim,
že vše budu potřebovat,
stěží však věřím. JAK SE ŽIJE V NAŠÍ ŠKOLE? SKVĚLE
Kristýna Kubálková, 9.B, ZŠ Kuncova  Skvěle! ZŠ Kuncova. To je ona, moje škola. Když se na ni podíváte zvenku, uvidíte, že i když většina žáků jí říká "ústav", je tato naše školička moc hezká a půvabná. Její okolí je také velmi krásné, stojí na okraji sídliště tam, kde začíná park a pramení Prokopský potok. Cesta do školy je tedy mnohem příjemnější než někde v centru mezi smrdutými auty, prachem, smogem... Ale jaké to tu vlastně je a jak to tu chodí? První, na koho narazíte, když přijdete ráno do školy, jsou paní šatnářky. Jsou skvělé. Většinou si navzájem "postěžujeme", jak těžký jsme včera zase měli den, nebo si řekneme něco veselého. Někdy nás napomenou za neuklizené boty, ale hned je to zase fajn.  Naše třídní paní učitelka je velmi hodná, udělá pro nás všechno. Jindy se zase zlobí, když si to asi zasloužíme, jako všechny učitelky, ale přece jen se od ostatních liší, neumím přesně říct jak a čím, ale to ji dělá právě tou naší paní učitelkou.  Ostatní učitelé jsou taky skvělí, ale samozřejmě jsou různí. Prostě někoho mám ráda víc, někoho zase méně. Ale až tuto školu opustím, stýskat se mi bude určitě po všech.  Pak je tu náš pan ředitel. To můžu říci stoprocentně jistě a od srdce, že tohohle člověka nám může závidět každý, ale úplně každý. Když ho potkáte, můžete se s ním klidně a bez obav bavit o čemkoliv. Nikdy vás nepošle pryč, když máte problém. Prostě je moc fajn a to mi nikdo nevyvrátí.  Co se týče vztahů u nás ve třídě, jsme tým, i když občas naše hádky stojí zato. Však to znáte, holčičí drby a klepy, klučičí ironie na holky, ostré výměny názorů při rozhovorech na různá žhavá témata... Ale to je všude. Všechno končí v dobrém. Jsme opravdu dobrý kolektiv, myslím, že to říkají i učitelé. I vztahy po škole jsou snad dobré, já si rozumím s mnoho lidičkama, nejenom z našeho ročníku. Ale samozřejmě, najdou se i výjimky, co dělají problémy. Není jich moc, ale najdou se.  To by bylo asi tak všechno. Doufám, že jste pochopili, že v „naší škole se žije“ opravdu skvěle.
UČITELÉ A MY ŽÁCI.
Anna Ohlídalová, 5.C, ZŠ Bronzová  Když se mluví o škole, vybaví se mi spousta věcí. Budova, učitelé, třídy, výuka a také my, žáci.  Budova. Naše škola by mohla být o něco hezčí. Zvenku je temně fialová s bílými půlkruhy a žlutou branou. Něco mi na ní chybí. Barvy! To je to co chybí naší škole. Školy by měly barevnější, veselejší a jasnější. V okolí naší školy je hodně trávy, ale také stromy by to chtělo, více stínu na naši vyprahlou školní zahrádku.  Učitelé. Naši učitelé jsou většinou hodní a milí. Například naše paní učitelka, naše paní “uči”. Je něco jako starostlivá máma medvědice, která si hlídá svá medvíďata. Učí je, co ano a co ne, a snaží se jít příkladem. Přestože to tak nevypadá, má ji většina z nás moc ráda, ale mám dojem, že se to před ostatními z frajeřiny bojíme přiznat. Paní “uči” na angličtinu, to je zase něco docela jiného. Je docela přísná, ale když nám něco jde, obdaří nás jedním ze svých úsměvů a to je vždycky senzace. Učitelé by podle mne měli být milí, ale musí vědět, kde legrace končí. Měli by být spravedliví, ale nikdy by to neměli přehnat. Dřív jsem si přála stát se učitelkou. Teď už mě to přešlo. Když si uvědomím, jak se někdy chováme k našim učitelům! Co kdyby se ke mně takhle chovali moji žáci? No brr, ani nemyslet!  Třídy. Naše třída je docela malinká. Má velká okna a čtyři skříně u stěny vedle dveří. Pak je tady tabule a 12 lavic. Vypadá asi jako každá jiná třída. Líbilo by se mi, kdyby naše třída byla větší. Bývá tady dost těsno a tak zábava o přestávkách vázne.  Učení. Učení v naší škole není mučení, jak se někdy říká. Někdy pracujeme i ve skupinkách či ve dvojicích, to mám moc ráda. Kdybychom to mohli dělat častěji, možná bychom potom méně povídali, až bychom si na to zvykli. Všichni nám říkají, že na druhém stupni je učení mnohem více a je složitější než v naší (zlaté) páté třídě. To asi proto, aby z nás nebyli hloupí dospělí, čímž mi mamka stejně pořád vyhrožuje. Také učitelé se na různé předměty budou střídat. My, žáci, se toho teď dost bojíme, ale pro ně to asi bude lepší, nebudeme je mít tak dobře “přečtené”.  Žáci. V naší třídě je nás dětí 18. 11 holek a 7 kluků. Holčičí skupinky spolu trochu bojují a často se stává, že i jinak nejlepší kamarádky spolu nechtějí nic mít. Výjimka jsou Terka a Kačka v zadní lavici, ale ty zase mají tak trochu svůj vlastní svět. Já raději “držím” s klukama, je to bezpečnější. Ti totiž bývají stále všichni pohromadě a skoro nikdy se nehádají. Jenom se teď už trochu stydí, že kamarádí (a někdy si i o přestávce povídají) s holkou, protože holky a kluci si přece mají jít “po krku”. A tak si často připadám tak trochu sama v plné třídě. Bylo by lepší, kdyby do tříd dávali jenom kamarády, potom by se nikdo nikomu nesmál. Nejspíš by to i pro učitele bylo výhodnější.  Takový je život v naší škole. Hodně veselý a někdy (zvláště před testem) hodně napjatý. Školu vždycky ráda opouštím, ale koncem prázdnin se na tu “otravu” a všechny ty “bídníky” ve třídě vážně už docela těším. ŠKOLA
Kateřina Zemanová, 5.A, ZŠ Bronzová  Chodíme do školy. Proč? Protože je školní docházka povinná od dob, kdy u nás vládla Marie Terezie? Pravděpodobně ano.  Když se blížil šestý rok našeho života, rodiče nám koupili školní tašku, odvedli nás k zápisu a řekli nám, že se máme těšit, protože se nám bude ve škole líbit. Prý se musíme naučit číst, psát a počítat. To jsme zvládli celkem dobře během jednoho roku. Jenomže povinná školní docházka trvá devět let. Zdá se, že nás obelhali. Musíme se učit i další věci: historii, přírodovědu, zeměpis, cizí jazyk. Někdy je učení zajímavé a zábavné. Náš nejznámější učitel Jan Amos Komenský byl přesvědčený, že škola by měla být hrou a že by žák měl poznávat všemi smysly - pokud je to možné - a nové věci poznat tak, že by se na ně mohl podívat, uslyšet zvuk, který vydávají, poznat jejich vůni nebo zápach, ohmatat je, popřípadě je i ochutnat. Vždycky není možné poznávat všemi smysly, ale je to dobrý nápad. Člověk si tak hodně zapamatuje.  Ve škole se učíme i věci, které jednou zapomeneme a nebudeme je potřebovat ani ve svém povolání ani v životě. Ale je ještě brzy na to, abychom si sami rozhodovali, co se naučit chceme, nebo nechceme. Zatím musíme, ale stejně už se pozná, co koho baví více nebo méně. Určitě nás víc baví tělocvik než vyšívání. Ale museli jsme i vyšívat.  Většinou se nám do školy moc nechce. Proto nás překvapilo, že jinde ve světě děti chtějí chodit do školy, ale nemohou. Rodiče jim totiž nemohou zaplatit školné a nemohou jim ani pořídit učební pomůcky, jako učebnice, sešity, nebo tužky. Taky nechodí do školy proto, že musí pomáhat rodině vydělávat peníze. To znamená, že se nenaučí ani číst, ani psát ani počítat. Budou potom celý život odkázáni na pomoc druhých lidí, a protože si sami při své neznalosti nebudou moci některé věci ověřit, nechají se snadno ošidit. Takové děti dnes žijí např. v Indii nebo v indiánských vesnicích v jižní Americe.  Když jsou učitelé milí a spolužáci kamarádští, je to ve škole vlastně „fajn“. POHODA
Lenka Zouharová, 9.C, ZŠ Kuncova V našem školním ústavu,
klidně ráda zůstanu.
Všude světlo, čisto, smích,
učitelé v pantoflích. O hodinách se uč, uč,
o přestávkách klidně buč. Prosadit se v češtině,
to je dobrá věc.
Pětka Tě však nemine,
když zapomeneš vše. V matice zas dávej pozor
a dělej si úkoly.
O hodinách aktivní buď,
připravuj se do školy. I am, you are, he is , she is,
to jsou ale věci.
V angličtině poradí Ti,
jenom Jonáš, přeci. O hodinách uč se, uč,
o přestávkách klidně buč. Chceš-li zažít to co my,
do Kuncovky musíš spěchat.
Přihlaš se a přidej k nám,
budeš šťastný jako blecha. NÁZOR PUBERŤÁKA.
Ana Fligič, 9.A, ZŠ Bronzová  Ptáte se, jak se žije v naší škole? Dobře i špatně. To záleží na tom, jak se člověk noc předtím vyspí.  Když se celou noc převaluju z jednoho boku na druhý, pak na záda a možná i na břicho (pokud se nezadusím) a prospím sečteno a podrženo tak dvě a půl hodiny, pak se mi opravdu nechce uvěřit, že musím vstávat tak brzo a cestovat přes celou Prahu, abych se dostala do budovy, ve které strávím několik následujících hodin vstřebáváním někdy nepochopitelných informací. Tak v takových situacích se v naší škole žije špatně.  Někdy zase spím tvrdým spánkem i přes osm hodin, ale to, co se mi během mého lehkého chrápání odehrává před očima, stojí za přemýšlení: "Mám se probudit nebo spát dál?" Sny mi blikají před očima jako krátké a zároveň nekonečné filmy, takže když se probudím, mám spíš pocit, že jsem vlastně během spánku tvrdě posilovala, než se válela slastně v postýlce a navíc vím, že musím opět vstávat. To je ta horší část toho, co mimo jiné přináší ta horší stránka života v naší škole.  Co mě ale nejvíce rozhodí, je situace, když před osmou vejdu do naší třídy, kde už v lavicích mí spolužáci trpělivě vyčkávají na zvonění, ale s takovým mučednickým výrazem, že tomu ani nemůžu uvěřit. A tak se snažím v jejich tvářích rozpoznat alespoň náznak optimismu či malinké radosti nebo spokojenosti, ale mé hledání se naopak proti mně obrací, když se mě někdo z nich přidrzle zeptá: "Co čumíš?" Tak nic, no.  Dnes jsem ale zažila dokonalý pocit štěstí, jen co jsem vešla do šatny a odkládala si kabát. Ne že by mě tam se zuřivým potleskem vítal zbytek třídy, ale jedna ze spolužaček seděla na kovové lavici a všimla si, že jsem vešla. (Ona si toho všimla. všimla si mě, já existuju!) Pak se na mě usmála. A to byste nevěřili, co udělala potom ­ta emociálně pasivní, téměř ignorantská dívka - ona mi zčistajasna ve tři čtvrtě na osm ve školní šatně řekla: "Ahoj!" Pozitivní začátek dne, napadlo mě. Vyšly jsme spolu po schodech a snažily se konverzovat na banální témata jako třeba: "Měli jsme úkol z češtiny?" a "Ježíš, ta chemie je k ničemu." , ale já musela pořád myslet na to, že tady, v šatně jsem potkala svou spolužačku ze třídy, nyní spolu jdeme do naší třídy, kde strávíme další den ve školních lavicích. V tu chvíli mi to přišlo úžasné. Kolik lidí na světě má tu možnost toulat se po školních chodbách, usmívat se, pak se i mračit, povídat si, potkávat neustále nějaké lidi a mezitím si třeba vychutnat vyučování? To s tím vychutnáváním vyučovacích hodin možná trochu přeháním, ale stejně je to úžasné, no ne?  Další věc v naší škole, která stojí určitě za zmínku, je jedna věc, kterou vnímavý (ale možná i nevnímavý) pozorovatel může zahlédnout na chodbách o přestávkách. Je to až krvelačná rivalita a neustálé války mezi děvčaty. Bohužel jsem této každodenní události součástí, i když zrovna to patří k těm důvodům, kdy si řeknu: "V naší škole je to děs!". No co, tím si projde každý normální puberťák.  Takže když se na to všechno podívám najednou, řekla bych, že ta naše škola patří k těm normálnějším a že se v ní žije vlastně docela dobře. Co docela dobře, přímo BÁJEČNĚ. LAVICE
Anežka Lustová, 8.A, FZŠ Fingerova  "Dobrý den, jmenuji se Kara. Jsem lavice. Ve škole Fingerova stojím už 14 let. Stojím ve třídě číslo 307. Stojím v řadě u okna třetí od konce. Rozhodla jsem se, že někomu povím svůj příběh. Za ta léta, co tu stojím, jsem ledaccos postřehla, zachytila a mnohé si pamatuji. Proto bych vám chtěla říci, jaká škola vlastně škola Fingerova je.  Za tu dlouhou dobu se ve mně vystřídalo mnoho žáků, dívek i chlapců. Jejich jména si nepamatuji, kdo by si je také zapamatoval, ale vím, že všichni vypadali stejně. Nemyslím vzhledově, móda se přece mění, myslím si, co se týče pocitů a názorů. Čas od času za mě zasedli i lidé s vyhraněnými a originálními názory, ale ti jsou výjimkou. Většina má podobné problémy jak ve škole, tak i v lásce, v přátelství nebo s rodiči. Ať už má ta dívka černé nebo blond vlasy, ať už má ten chlapec modré nebo zelené oči, ať nosí jaké chtějí oblečení, vždy mají podobné problémy. Z pohledu světa nicotné, úplně malinkaté, ale oni kvůli nim mají nahnáno, nemůžou spát, neustále na ně myslí. Vždyť já to znám! Napovídají to i hesla a nápisy na mé desce. Např.: MILUJU BLANKU T. Z 8.A nebo MILUJU TĚ, TOMÁŠI F. Z 9.C, a jiný druh nápisů KAREL GOTT JE NEJLEPŠÍ a později LINKIN PARK NA VŽDY. Já vím, že každý člověk myslí jinak, ale stejně všichni mají stejné problémy.Myslím si, že žáci asi tak myslí.  Pak jsou tu ale také učitelé, kteří tvoří naší školu. Někteří jsou hodní a vycházejí s žáky dobře, jiní jsou však přísní a dělají žákům naschvály.Vy si řeknete, že učitelé to mají těžké, ale to byste se divili, jaké to je doopravdy! Ale samozřejmě ani žáci nejsou svatoušci. Mají své oblíbené a neoblíbené učitele. Ti nejneoblíbenější učitelé mají velmi oblíbené věty, třeba jako je věta: SEDNOUT SLZA PĚT. Ale to celé je jen další důležitý článek řetězce problémů žáka. Žáky bych vůbec rozdělila asi do šesti kategorií:   1.Šprti - nemá je nikdo rád, neřeší problémy a mají samé jedničky 2.Zlobiví chytří - zlobí učitele, mají svou vlastní mysl, své názory a jsou vždy drzí 3.Zlobiví hlupáci - zlobí, protože nic neví 4.Jen chytří - jsou chytří, ale nedávají to tak najevo jako šprti, řeší problémy. 5.Jen hloupí - řeší jen problémy. 6.Neteční - je jim jedno, co kdo dělá, neřeší problémy, nevnímají svět.    Takto bych si já rozdělila žáky. Samozřejmě by každý psychiatr řekl, že to není tak jednoduché, ale já to tak vidím. …..Do naší školy patří také čas. Hlavně dříve a teď. Dříve žáci aspoň drželi spolu. Byli schopní něco podniknout. Někdy mi umyli desku, podložili rozviklanou nohu. Prostě kamarádili jsme spolu. Ty jsem měla ráda! Ale teď. Každý se stará jen o sebe. Drsoňové! Je jim jedno, jak vypadám. Že mám rozviklanou nohu a popsanou desku. Oni mají přece své problémy! Existují jen oni a nikdo jiný. Takoví jsou žáci ted'! Zlí a neteční vůči čemukoli a komukoli kromě sebe. Ty nemám ráda. Jsem šťastná, když ve mně nenechají nedopalek cigarety nebo zbytek marihuany. Tak takoví jsou žáci teď. A já z toho mám špatný pocit. Pro mě už svět pomalu končí! KONČÍ!!!" JEDEN DEN V NAŠÍ ŠKOLE
Adriana Petrová, 8.B, ZŠ Mládí  Dlouho jsem přemýšlela, jak popsat život v naší škole. Je totiž plný radosti a legrace, ale občas i plný zklamání a zármutku. Jedním slovem, je rozmanitý. Nakonec jsem ale vymyslela, že zde vylíčím jeden obyčejný školní den, ze kterého snad bude vše jasné. Tak tedy...  „Všichni z cesty, přichází prezident USA...“ vykřikoval můj spolužák Radim už v šatně. Nejspíš si myslel, že ho necháme projít, aby se dostal k volnému místu na lavičce. "Já bych řekl, že spíš přichází bagr," opravil ho Lukáš. "Když bagr, tak bagr," nenechal se z míry vyvést Radim a rozhodl se, že si cestu protlačí násilím. Vešel tedy do šatny a začal se námi prodírat. Nakonec jsme všichni skončili jako"valná hromada", jen Radim v klidu stál a hledal svoje přezůvky.  Vrazila jsem do učebny přírodopisu, kde jsme měli strávit první úterní hodinu v našem "výchovném ústavu" a sedla si na židli vedle svého souseda Tomáše. Ten se na mě otočil a začal: "Jen pro tvoji informaci, teď jsem se ptal učitelky, jestli náhodou nepíšeme nějakou písemku a dozvěděl jsem se, nejen že píšeme, ale rovnou z celýho člověka, takže pro jistotu si s tebou chci ujasnit pravidla. Když ti řeknu, abys mi to ukázala, tak mi to ukážeš, protože já vůbec nic neumím a s mými známkami 5,3,2,4,3,3 to není nic dobrýho." „Jasně,diktátore,"odpověděla jsem mu nedbale, protože jsem ho stejně celou dobu vůbec neposlouchala.  "Hej,Kamilo, na," zasyčel na mě Tomáš při testu a strkal mi svojí písemku. Učitelka byla otočená, takže jsme si prohodili papíry a já mu tužkou dopisovala, co mu tam chybí, nebo má špatně. "Kamilo, proč píšeš obyčejnou tužkou a ne perem?" zeptala se mě učitelka. „Ono mi dopsalo."odpověděla jsem s přehledem.“ "Ukaž, tak já ti ho rozepíšu," vrhla se ke mně učitelka s dobromyslným úsměvem. Silně jsem se vyděsila, protože moje pero bylo naprosto v pořádku. "Vždyť píše," zkonstatovala udivená učitelka. "Opravdu? To je ale divné, ještě před chvílí nepsalo," zatvářila jsem se stejně udiveně, jako před chvílí ona. Učitelka sklonila hlavu k mému peru a my s Tomášem si v rychlosti vyměnili papíry zase zpět. "Tyto výrobky moderní doby jsou velice nespolehlivé. To za mého mládí nebývalo," poznamenala učitelka. "No jo, v pravěku toho hodně nebývalo" zašeptal Tomáš.  Přestávku před druhou hodinou kluci vyplnili tím, že sebrali všechny křídy, co kde našli a začali je házet po holkách. "No super, já vůbec nevypadám jak omalovánka!" prohlásila Lenka se silnou dávkou ironie v hlase. Barevné šmouhy měla ve vlasech i na oblečení a teď ji zrovna jedna křída zasáhla do obličeje. „Marku, já Tě zabiju!!!!!!!!“ zakřičela na viníka a už se k němu hnala. "Počkej, jestli chceš, já ti půjčím houbu, můžeš to ze sebe umýt," nabízel jí Marek z pudu sebezáchovy, protože viděl, že už mu opravdu jde o život. "Touhle houbou na tabuli, která se nikdy pořádně nevyprala a je stará nejméně tak, jako tahle škola?" podívala se na něj Lenka bojovně. "No tak já bych ti jí třeba i vypral..." snažil se ještě Marek zapůsobit, ale Lenka už na nic nečekala a vrhla se na něj. Všichni všeho nechali a jen sledovali jejich "bitku", která se samozřejmě neobešla bez hlasité výměny názorů, což přilákalo češtinářku Bouškovou, která tráví přestávky komandováním dětí na chodbě. "Co se to tu děje? Škola není cirkus a učitel krotitel, zapište si to...“ A všichni se posadili a začali si zapisovat.  Začala matematika. Do třídy napochodoval matikář Čermák a svým ostřížím zrakem, kterému zvláště pomohly i brýle s nejméně 16-ti dioptriemi, si prohlížel celou třídu. Jeho pohled spočinul na třídním tlouštíkovi Radimovi, který bez zájmu o okolí likvidoval zbytky svojí svačiny. "Mirku, postav se!" zavelel. "Vždyť já stojím,pane učiteli,"ozval se Mirek z druhé strany třídy. "Nemyslel jsem Mirka Nesvadbu, čili tebe, ale Radima Mirka."odpověděl Čermák s klidem, ze kterého ho nevytrhla ani smíchy burácející třída. Radim sebou trhl a ještě s plnou pusou povídá: "Já se omlouvám, pane učiteli, já si vás nevšiml." "To nevadí, to nevadí. Pojď, teď mi to vynahradíš u tabule," vyzval Čermák chudáka Radima. "Takže,když všechny peníze vsadím na jednoho koně při dostizích, co mám udělat, abych neprohrál?" dokončil Čermák vyčerpávající úlohu. Radim pohotově odpověděl: "Nesázet!"  "Bože,Lukáši,co to je?" vykulila jsem oči na Lukášovo umělecké dílo. Na papíře měl místo kytice růží, kterou jsme při dnešní hodině výtvarné výchovy měli kreslit, pár šikmých čar. "To nevíš? Něco podobného namaloval Picasso a prodávalo se to za dva miliony," snažil se argumentovat. "No jo, jen že ten alespoň věděl, co si pod tou jeho čmáranicí má člověk představit, ale pod tou tvou se nic ani představit nedá," zchladila jsem ho. "Jak to,že ne? Tady má Boušková oči, tady nos, tady pusu a tady tu svojí druhou bradu," vysvětloval mi. "A jo, a víš, že se jí to i podobá," přehodnotila jsem portrét naší češtinářky.  "Super,už nás čeká jen zeměpis, fyzika a pak pá pá školičko!" těšila se Katka. "No to je naprosto bezva, z fyziky se zkouší, ze zemáku píšu opravný test a vůbec nic neumím," rozčilovala jsem se.  "Tomáši, pojď mi pomoct s učebnicemi občanské výchovy pro 6.B!" vyzvala naše třídní učitelka, zeměpisářka Holubcová, mého drahého souseda. "Co? Já? Ale paní učitelko, to nejde, já mám právě odoperovanou kýlu, takže nesmím nosit těžké předměty..."snažil se z toho Tomáš vykroutit. "A kdy tě operovali?" zeptala se ho Holubcová s předstíraným zájmem, protože věděla, že na žádnou operaci nešel. "No v sobotu, 11.1.." vymyslel Tomáš. "Hm, ale 11.1. byla středa." zchladila ho Holubcová. "Tak jsem se spletl, to víte, když má člověk narkózu, tak ztrácí pojem o čase..."snažil se Tomáš bránit, ale Holubcová ho chytila za rukáv a táhla do chodby. Ještě jsme viděli, jak jí nabízí, že ukáže jizvu, kterou na boku opravdu má, ale ne od operace, ale od plotu.  "No bezva, zase nestíháme. Rouček nás zabije." nadávala Katka, když jsme se spolu řítily dlouhými chodbami druhého křídla naší školy. Na hodinu mělo zvonit asi za pět vteřin a my měly učebnu ve druhém patře v prvním křídle. A zrovna fyziku. Fyzikář Rouček je přímo alergický na pozdní příchody do hodiny. "Ježiši, Váňa!" zhrozila se Katka a okamžitě mě zatáhla za schodiště, abychom unikly výkladu o chování ve škole od našeho ředitele Ivana Majera.  "Dobrý den, pane učiteli, my se moc omlouváme, my musely pomáhat panu učiteli Čermákovi s nástěnkou..." "Opravdu?" ozvalo se z místa za tabulí, kam jsme ode dveří neviděly. Čermák si šel k Roučkovi vypůjčit nějaké učebnice. "Tak to ti nevyšlo, co Kamilo," posmíval se Marek mé nedokonalé lži. "Ach jo, tady se projevilo, jak neumím lhát," povzdychla jsem si. "Tak pojď k tabuli Sýčková,"vyzval mě Rouček. "No to bude legrace, já nic neumím." pošeptala jsem ještě Tomášovi a neochotně se šinula k tabuli. Rouček mi nadiktoval příklad a já jen zamrkala očima. Vzorečky mi nikdy nelezly do hlavy. Po minutě ticha se ozval Lukáš: "Vážení, seču trávu!" Rouček nechápal, ale mně svitlo: v = s:t. Pak stačilo jen doplnit údaje a příklad byl hotov. Rouček ale nerad dává jedničky a proto nezůstalo jen u jediného příkladu. Nadiktoval mi další a já zase nevěděla, ale Lenka si uměla poradit, začala si šeptem jen tak povídat s Radimem a najednou trochu hlasitěji prohlásila: "Panečku,fauluješ výtečně !" A vzniklo z toho P = F.v. Rouček nic nezaznamenal. Zkoušení dopadlo dobře a ještě jsme z něj udělali blázna.  "Ty jo, já jsem šťastnej, že už mám konečně jídlo," zamnul si ruce Radim a zvedal příbor, že se pustí do omáčky pochybného původu. Ale jak on říká, strávit se dá všechno. Strávit se podle něj dá i to, co si člověk myslí, že se strávit nedá. Než se ale stačil do té "bašty" pustit, přistál mu za krkem talíř Marka. Radim se naštvaně otočil. "Zabiju tě, Marku." "Počkej, nedělej ukvapený závěry. Já se ti moc omlouvám, přiznávám, že bych si zasloužil zabití, ale to by nebylo fér. Dneska už mě chtěla zabít Lenka a teď ještě ty..." snažil se z toho s omluvným úsměvem Marek vyvlíknout. "Jak tak koukám,“ zahučel Radim nad míru naštvaně, "Lenka zůstala jenom u slibů. Já se řídím činy!" řekl a se svými 100 kily živé váhy se hnal za Markem, který prchal do bezpečí šatny.  Tak tady jsem vám popsala jeden den strávený v naší škole tak, jak ho vnímám já. TŘÍDA DEVÁŤÁKŮ
Barbora Lhotková, 9.B, ZŠ Kuncova I když venku ráno třeba prší,
do školy se přesto musí.
Cestou hodně kamarádů potkáme,
dobře si s nimi popovídáme. Jak první hodina začíná,
zbytek třídy do ní dobíhá.
Ve výuce se ale snažíme,
dobrých výsledků dosáhnout musíme. O hodině čas letí,
přestávka se kvapem blíží.
Třída najednou ožívá,
starosti, co dělat nemívá. Kluci po sobě něčím hází,
všechno kolem pak ničí.
Holky radši v klidu svačí,
nebo se na další hodinu učí. Těžké písemky a testy psát,
a nesmět se sousedů zeptat.
Je tu i ústní zkoušení,
a v horor se někdy promění. Poslední hodina nás už nudí,
na oběd se všichni těší.
Zvoní, do jídelny běžíme,
o to kdo bude první soutěžíme. Po obědě domů odcházíme,
někdy ještě odpoledky máme
S kamarády se loučíme,
na další den se domlouváme. Co po základce budeme dělat?
Z různých středních škol musíme vybrat.
Teď už máme jenom šanci jedinou,
a nechceme ji nechat promarněnou.  JAK TO CHODÍ V NAŠÍ ŠKOLE
Michaela Neužilová, 6.B, ZŠ Mládí Já chodím do školy Mládí 135.  Chodby naší školy jsou hodně barevné, plné výtvorů různě starých žáků. Sotva se ozve zazvonění ohlašující první hodinu, jdete-li po chodbách, ze všech dveří se ozve sborové zaskřípání všech židlí. Škola je poměrně velmi moderně vybavená. Máme tu automat na pití, počítače a velmi moderní školní jídelnu, ve které výborně a chutně vaří. Zazvoní-li zvonek na velkou přestávku, ze všech tříd se ozve hlasité „SUPER!!!“ a všichni okamžitě vyletí ze dveří na školní chodbu. Na chodbě je nás mnoho, a proto neslyšíte svého kamaráda, co vám to vlastně říká. Zvonek zazvoní na přípravu, ozve se hlasité „ACH JO!!!“ a chodba se začíná pomalu vyprazdňovat. Učitelé jsou hodní, ale někdy až moc přísní. Můj nejoblíbenější předmět je francouzština. Na hlavní chodbě je nástěnka, kde si můžete přečíst a prohlédnout naše projekty. V této hlavní chodbě je i sborovna. Ta je vždy plná učitelů. Když zazvoní zvonek, který ohlašuje konec vyučování, dveře tříd se rozletí a z nich vyletí proudy žáků těšících se na oběd. U jídelny se vytvoří kilometry dlouhá fronta. Žáci, kteří nechtějí čekat, se snaží předběhnout. Jenže spravedliví učitelé je včas odchytí a pošlou na konec fronty. Z úst všech čekajících se ozve „No to sis moc nepomohl“ , když dotyčný putuje no konec fronty. Jídelna je moc malá na takové množství strávníků. Po vyučování můžete chodit na mnoho kroužků. Tak asi tak to chodí na naší škole každý den... VŠE O ŠKOLE A ZE ŠKOLY
Jana Kurešová, 9.A, Zvláštní a pomocná škola Lužiny Ve vyučovací hodině:  “Tak honem do lavic, po zvonění už máte sedět, ” řekla paní učitelka a podívala se na počmáranou tabuli. “Kdo má službu?” zeptala se. “Já.” zvedl ruku jeden ze žáků, který seděl vedle mě. Jmenuje se Adam. Je skvělý spolužák i kamarád. Máme stejné zájmy a baví nás matematika. Měli jsme hodinu fyziky, jedním uchem jsem poslouchala paní učitelku a druhým Adama. Alespoň jsem si to myslela. Ale nejspíš mé pravé ucho je silnější než levé, takže jsem vlastně poslouchala Adama a přeslechla jsem, že mě paní učitelka vyvolala.V té chvíli ve třídě bylo hrobové ticho, otočila jsem se na spolužáka a v tu chvíli mi to bylo jasné, byla jsem vyvolána já. V okamžiku mi proběhlo hlavou, jestli to, co jsem se pilně učila, ještě umím. Ale právě v tu chvíli zazvonilo na přestávku a paní učitelka řekla, že příští hodinu fyziky budu vyvolaná k tabuli.
Jak jsme doma i ve světě poznali nové kamarády
KAMARÁD
Radek Mandík, 4.A, ZŠ Bronzová Nejlepší kamarád je ten,
co se s tebou kamarádí každý den.
Co ti pomáhá a radí
a nikdy tě nezradí.
Pokud se s tebou kamarádí den,
a druhý ti páchá zlo jen,
to není pravý kamarád,
takového nikdo nebude mít rád. SILVIE Z LITVY
Klára Kubíčková, 6.B, ZŠ Mládí  Jednoho dne v říjnu nám pan sbormistr ze sboru, ve kterém zpívám, oznámil že nás navštíví partnerský litevský sbor z Vilniusu. Všichni jsme se na návštěvu moc těšili. Nedočkavě jsme očekávali den příjezdu litevských děvčat. Návštěva totiž znamenala radost i starost. Radost z nových seznámení, ale i povinnost postarat se o hosty a ubytovat je doma. Celá napjatá jsem šla k litevskému autobusu a čekala na rozřazení do rodin. Vybrala jsem si vysokou dívku s dlouhými, hnědými vlasy a protáhlým obličejem. Hned mi byla sympatická. Zjistila jsem, že se jmenuje Silvie a mluví anglicky. Aspoň využiji své anglické schopnosti, myslela jsem si. To si myslel i tatínek, který na nás čekal v autě. Se Silvií si popovídal a dovezl nás k nám domů. Tam se Silvie seznámila i s maminkou. Hned si nás všechny získala skromností, ale zároveň jsme obdivovali, že se nebojí a že se anglicky domluví, o čem je třeba. Hrdě jsem ji dovedla do svého pokoje a řekla:“Tady bude tvůj pokoj.” Silvie u nás strávila pět dní, kdy se svým sborem zúčastnila soutěže pěveckých sborů. Ve volném čase jsem jí stačila ukázat Prahu, ale program litevských děvčat byl nabitý. Silvie se k nám večer vracela jako domů. To jsme si potom ještě stačily popovídat o zážitcích celého dne. I když mezi námi byl věkový rozdíl, Silvii bylo 15 let, staly se z nás velké kamarádky. Proto jsme se ani jedna při loučení neubránila slzám. A věřte nevěřte, tu soutěž litevský sbor vyhrál. A od té doby? Od té doby si alespoň dopisujeme a těšíme se, až se zase se Silvií shledáme. JŮLINKA A DAN
Gabriela Kabátková, 5.C, ZŠ Bronzová „Neboj,“ uklidňovala mě máma před školou. Nevěděla jsem, co mě čeká první den, kdy jsem měla poprvé překročit práh školy a stát se na devět let vzornou a poslušnou žačkou. ,,1.A ke mně,“ ozvalo se mi za zády. Uviděla jsem paní učitelku jak drží v ruce papírovou kytičku s nápisem I.A, ke které poslušně přiběhl hlouček dětí a mezi nimi jsem byla i já.  Třída byla veliká a uvnitř bylo 12 neobsazených lavic. Paní učitelka nám řekla, že si můžeme sednout tak, jak kdo chceme. Nikoho jsem v té třídě neznala. Když jsem si sedla do lavice, uviděla jsem vedle v lavici holčičku, která ve mně vzbudila velkou zvědavost - byla totiž černoška. Večer jsem setkání s černoškou doma líčila. Nevěděla jsem totiž, co si o tom mám myslet a do jaké míry se ta holka, která se od nás ve třídě liší, s námi bude bavit a jaká vlastně je, když je tmavé pleti. Rodiče mi vysvětlili, že se jí nemám vůbec stranit, že je důležité, jaká je uvnitř. Naopak mi poradili, abych s ní navázala kontakt, protože se jí bude stranit dost dětí a ona by z toho mohla být smutná. Proto jsem k ní hned druhý den před vyučováním přišla řekla: “Ahoj, já jsem Gabča a jak se jmenuješ ty?“ Oči se jí rozzářily, rodiče měli totiž pravdu, nikdo se s ní nebavil, naopak posloužila jako dobrý terč zábavy. “Jmenuji se Jůlinka,“ odpověděla naprosto čistě česky. Sedla jsem si k ní a začaly jsme si povídat. Dozvěděla jsem se, že její tatínek pochází z Jihoafrické republiky a maminka je Češka. A tak se nenápadně začalo rozvíjet naše dlouholeté přátelství. Od té doby jsem jí vždy hájila proti různým posměváčkům, zlým narážkám a naschválům. Ona mi to oplácela stejnou mincí. Staly jsme se nerozlučnou dvojkou. Kdykoliv jsme jely se školou na výlet, výborně jsme se spolu bavily. Spoustu legrace jsme spolu užily i mimo školní budovu - dodnes spolu jezdíme na cyklistický tábor v létě, dodnes spolu slavíme narozeniny, často si telefonujeme.  Jednomu z našich zážitků se ale smějeme dodnes. Začalo to krásným sobotním ránem, kdy mě napadlo Jůlince zavolat, aby s námi vyrazila na výlet na chatu prarodičů s tím, ať si vezme plavky, protože je nádherné počasí a půjdeme se také vykoupat do blízkého rybníka Marvánek. Jůlinka nadšeně souhlasila, jelikož jí nebavilo v takovém vedru sedět doma kvůli nemoci mladšího bratra. Výlet začal slibně - v autě byla veselá nálada, zpívali jsme, vyprávěli si vtipy a všichni jsme se těšili na odpolední koupání. Jakmile jsme dorazili na chatu a převlékli se do plavek, začal na nás děda stříkat studenou vodu, kterou právě kropil trávník a záhonky. My jsme mu to samozřejmě oplácely tím, že jsme mu hadici vzaly a postříkaly s ní dědu, babičku i mamku. Moc jsme se všichni nasmáli. Po obědě jsme se s Jůlinkou chtěly jít zase postříkat hadicí, protože to nás tedy opravdu bavilo. Ale mamka zavelela:“Tak to holky ne, takhle bychom se k rybníku opravdu nedostali. Jde se.“Cestou jsme s Jůlinkou dováděly, hledaly v lese různé skrýše, abychom se mohly před dospělými schovávat. Moc se nám to ale nedařilo. Vždycky na nás přišli a my jsme si musely hledat novou skrýš. Takhle rozdováděně jsme došli k rybníku. Vrhli jsme se do vody a děda se ještě Jůlinky stihl zeptat, zda umí plavat. Jůlinka stihla odpovědět: "Jo..", ale ani jsme se nenadáli a Jůlinka byla pod vodou. Děda po ní okamžitě sáhnul do vody a vylovil a ona odpověděla: “Ale s kruhem.“ Naštěstí vše dobře dopadlo a koupání jsme si užili, ale již jsme se raději nepotápěli. Tuto příhodu jsme pak nazvali “kruh“.  A tento příběh se stal na Slovensku.... Jeli jsme na dovolenou na Slovensko, já, mamka, Karel (mamky přítel) a Kája (jeho syn). Jakmile jsme dorazili do hotelu “Senec,“ říkala jsem si, to zas bude dovolená, bez kamarádek, ale když jsem uviděla náš překrásný, luxusní pokoj, pomalu jsem začala měnit názor. Šli jsme se hned porozhlédnout po okolí. V areálu hotelu, k naší velké radosti, byl moc hezký bazén a golfové hřiště. Na pokoji jsme se převlékli do plavek a my s Kájou utíkali do bazénu. Mamka na nás volala, ať se nepřerazíme, ale to už jsme byli skoro u bazénu. Voda byla dost studená, přesto jsme s Kájou ve vodě chvilku mrzli. Když jsme vlezli z bazénu, hodili na sebe osušky a lehli si na lehátka. Najednou jsem uviděla kluka, který skočil úžasnou šipku. Vzápětí se šel hned usušit. Při večeři jsme se samozřejmě s tím klukem a jeho rodinou potkali. Máma s Karlem se s jeho rodiči dali do řeči a než jsme večeři dojedli, už si tykali. A tak mi byl představen i ten kluk - Dan. Po večeři jsme si všichni šli zahrát minigolf. Potom si dospělí šli sednout do zahradní restaurace v areálu hotelu a my vzali s Danem Káju a šli jsme prozkoumat areál hotelu. Pak jsme se vrátili k rodičům. Když jsme šli spát, tak mi Dan před naším pokojem řekl: “Dobrou noc,“ a usmál se tak, že jsem málem zakopla o práh našeho pokoje. Druhý den jsme strávili všichni u bazénu. Večer byl úžasně teplý, svítily hvězdy a také byl krásně osvětlený bazén. Neodolala jsem a šupky, dupky do pokoje pro plavky. Kupodivu jsem u bazénu zjistila, že Dan měl stejný nápad. Rodiče si sedli s lehátky přímo u bazénu, aby nás měli pod dohledem, a my začali v bazénu pořádně řádit. Třetí den byla zima a proto jsme se s chutí chopili šance zahrát si dětské hry, které nám připravil hotel. Danovi šly všechny disciplíny dost hladce. Schylovalo se k večeru a nám s Danem se nechtělo být v hotelu. Naproti hotelu byla pouť a ta nás dost lákala. Přemluvili jsme rodiče, že se tam chceme jít sami podívat. Dalo to dost práce, ale pod podmínkou, že budeme jen na pouti a nepůjdeme nikam dál, to konečně dovolili. Byl to nádherný večer. Dan mi řekl, že je z Rokytnice nad Jizerou a navrhl, abychom si tam někdy přijeli zalyžovat. Povídali jsme si o všem možném a ani jsme se nenadáli a museli jsme jít do hotelu. Šest dní ve společnosti Dana uběhlo jako voda a byl čas odjezdu. Když nadešel čas odjezdu, udělali jsme pár fotek na památku. A věřte, nevěřte dodnes se navštěvujeme a je vždy velká legrace. KDO JE CIZÍ A KDO DOMÁCÍ?
Zaid Potros, 9.C, ZŠ Kuncova  Můj případ je zvláštní: já jsem se seznámil s cizinci, když jsem se seznámil s lidmi, kteří se narodili ve stejném městě jako já.  Jsem z Iráku, ale od tří let žiju tady v Čechách. Tak, kde jsem doma?  Se svými blízkými v Iráku jsem se seznámil před dvěma lety, když jsem navštívil Irák a zúčastnil se tam““přijímání“. Byl to fakt zážitek, který zakotvil v mém srdci. Vešel jsem hlavní branou do kostela a všichni byli velmi překvapení, že se tam objevuje cizí člověk – já. Udělali kolem mě velký kruh a hned se vyptávali, koukali a divili. Viděli člověka, který žil jiný životní styl, člověka, který se jinak oblékal, který jim byl vzdálený, i když jsme se narodili ve stejném městě. Pak mě ten velký kruh doslova odnesl dovnitř budovy kostela. Tam mě seznámili s hlavním knězem. Byl velmi hodný a vtipný. Přijímání trvalo asi hodinu a půl a bylo pro mě i pro celou mou rodinu moc významné. Nikdy na to nezapomenu.  Pak přišla na řadu velká veselice, na které byl skoro celý Bagdád, asi 500 lidí. A tam mě mí noví kamarádi z Přijímání seznámili se svými rodiči, sourozenci a já je s mými. Když se mě všichni ptali, odkud jsem, říkal jsem Číks, to je v arabštině Čechy, ale oni nevěděli, kde to je. Tak já pořád Číks, Číks. A pak jeden kluk řekl:“Aha, Chicago!” No, byla legrace. Mezi mé nejlepší kamarády, které jsem poznal, počítám Omara, Jamida a Thomase. Asi nejvíc jsem si rozuměl s Thomasem, protože jeho matka byla ze Švédska. Ale žil v Iráku. Ale Evropu, kde já žiju skoro celý život, navštívil čtyřikrát. A tak znal styl, kterým žiju. Ale byl trochu zamlklý a byl taky velkým studentem, tím myslím, že byl velmi chytrý a patřil mezi nejlepší v matematice. Pak tam byl Omar, s kterým jsem se nasmál snad každou minutu, co jsme byli spolu. Žádnou srandovní narážku si neodpustil. On byl naopak trochu postrach v učení, ale rozesmát uměl vždy dobře. Pak tam byl Jamid a ten hodně rozuměl počítačům, tak jako já. Ale je pravda, že mě to trochu nudilo, protože v Iráku byly počítače trošku zaostalé. A právě on chtěl znát nějaká česká slovíčka. Byla to strašná legrace. Šířilo se to po všech lidech. Zájem o česká slovíčka mě málem zahltil. Ale aspoň na konci té veselice jsem se s kamarády loučil česky. To bylo opravdu nejhezčí. Teď ovšem žiju v obavách, jestli se jim v průběhu války něco nestalo. UKRAJINA
Talisija Cvilinjuk, 10 let, ZŠ Klausova  V každé zemi jsou jiní lidé a jiné zvyky. Před pěti lety jsem se s rodiči stěhovala z Ukrajiny do České republiky. Měla jsem strach, bála jsem se, jak mě lidé přijmou. Zda se mi nebudou smát.  Nejdříve jsem spatřila Prahu, je nádherná, úplně mě okouzlila. Přistěhovali jsme se na sídliště Velká Ohrada. Rodiče mě přihlásili do školky. Tam mě paní učitelka seznámila s ostatními dětmi. Jsme ráda, že jsem mezi nimi našla nové kamarády, s kterými se přátelím dodnes. Nyní jsem v páté třídě a často vzpomínám na první chvíle strávené v České republice. Za tu dobu jsem poznala již mnoho lidí, ne vždy byla moje cesta k nim snadná. Někteří lidé odsuzují ty druhé dřív, než je blíže poznají a to se mě vůbec nelíbí. Chtěla bych to změnit, ale dobře vím, že to nejde hned. Kdyby to chtělo více lidí, bylo by vše mnohem snazší.  A proto – buďme k sobě lidé milí, ohleduplní a vzájemně si pomáhejme. ŽEŇA A IVAN
Jan Civín, 8.D, FZŠ Brdičkova  Jakmile jsem si přečetl toto téma i okamžitě se mi vybavily osudy dvou lidí, které jsem od svých pěti let mohl pravidelně sledovat. Budu vám vyprávět příběh ukrajinského chlapce Ženi, se kterým jsem trávil volný čas doma, a chorvatského kamaráda Ivana, se kterým jsem se seznámil na prázdninách na poloostrově Pelješac.  Ve svých pěti letech jsem začal trénovat basketbal. Ve skupině začínalo hrát asi dvacet chlapců. Nejvíc mne zaujal drobný, malý, černovlasý kluk, který se od mých kamarádů výrazně odlišoval. Stál jakoby stranou, ale jakmile dostal míč do ruky, byl štěstím bez sebe. Možná náhodou, možná naší volbou, jsme se často dostávali při tréninku do dvojice a náramně nám vše vycházelo. Za dva roky jsme se Žeňou začali chodit i jen tak“ven“do Prokopského údolí na procházky. Když přišla řeč na kolo, Žeňa nikdy nemohl. Bylo mi to divné, tak jsem se ho přímo zeptal, jestli vůbec na kole umí jezdit. Tehdy mi Žeňa vyprávěl svůj příběh. K nám do České republiky se dostal vlastně náhodou. Se svými rodiči si přáli dojet do sousedního Německa, ale ne jako my na dovolenou, ale tajně, schovaní pod nákladem zboží v kamionu. Těsně před hranicemi je však řidič kamionu vysadil v lese a nechal je svému osudu. Transport za lepšími životními podmínkami však nepřežila jeho teta. Rodina se z nouze usadila v České republice a začala žít“normálním“životem. Žeňa, jak říkal, se tu však doma nikdy necítil. Stýskalo se mu po babičce. Rodiče se o něj starali, ale měli málo peněz, času i energie si s ním hrát. Strašně rád chodil do školy i na pravidelné návštěvy k nám domů. Naši říkali-tři děti nebo čtyři - na tom nesejde. Z Ženi se postupně stával veselý, pohodový kluk, až přišla další rána. Rodina se prý musí přestěhovat - v Praze jsou vysoké životní náklady a na menším městě měl jeho tatínek slíbenou jistou práci. Nejhorší byl okamžik, kdy Žeňa přišel vrátit basketbalový reprezentační dres Velké Ohrady. Bylo vidět, že ho vrátit vlastně vůbec nechce, a tak ho dostal na památku. Tak se naše osudy rozdělily a již třetí rok o sobě nedal vůbec zprávu. Doufám, že se mu daří dobře.  Ke svému kamarádovi Ivanovi z Chorvatska mám vztah zcela odlišný. Rozhodně ve svých pocitech nenacházím lítost, ale spíše obdiv. Ivan pochází z chudého kraje, kde si všechno musí obyvatelé tvrdě odpracovat. Nehostinná krajina, nedostatek pitné vody zcela změnil pohled místních obyvatel na život. Rodiče Ivana postavili domek ve vnitrozemí Pelješacu a živili se vinařstvím. Když se narodil Ivan, postavili chatku na břehu moře, kde se jeho tatínek zabýval chovem mušlí a lovem ryb. Aby získal prostředky na stavbu většího domku, vycestoval za prací do Austrálie. Práce na stavbách byla velmi náročná, ale zpátky domů přivezl dostatek peněz na postavení apartmánu pro hosty na léto. Následující léto si moje rodina se skupinou přátel pronajala tento“letní byt“na chování“mušlí“a“kamenic“, o kterých vím téměř vše a postupně mne seznámili i s kladením sítí a vrší. Domluvili jsme se velmi snadno, protože chorvatština s češtinou jsou si velmi blízké. Ivan však kromě svého rodného jazyka vždy pečlivě studoval angličtinu. Před dvěma lety napodobil svého otce a odjel jako on za prací do vzdálené Austrálie. Moji rodiče tam také byli, ale jako turisté. Dovedu si představit, jak odlišně na pobyt v této zemi bude vzpomínat Ivan. Toto léto se však již vrátí domů, a jak píše v dopisech, již se těší, že se osamostatní a postaví si vlastní dům na břehu moře a bude se starat o své turisty. Na Ivanovi obdivuji jeho jazykové znalosti, nebojácnost, odvahu a cílevědomost. DÍKY JANĚ ROZUMÍM SLOVENŠTINĚ
Tomáš Jareš, 3.A, ZŠ Bronzová  Už od dvou let pravidelně každý rok cestuji s rodiči do zahraničí. Aby se tam člověk domluvil, je třeba umět bud' nějakou světovou řeč, nebo řeč toho státu, kam má člověk namířeno. Jelikož já žádnou cizí řeč pořádně neumím, špatně se domlouvám. Myslíte si, že se s češtinou domluvíte někde jinde než v Česku?  Už před třemi roky jsem se v Chorvatsku seznámil se slovenskou kamarádkou Janou. Tehdy jsem na vlastní kůži zjistil, že slovenština a čeština jsou si velmi podobné, ale člověk se přesto-někdy-nedomluví. To ovšem nebylo poprvé, co jsem se se slovenštinou setkal. Poprvé to bylo ve dvou letech, kdy jsem v Praze poznal slovenskou kamarádku, která mě naučila první slovenskou větu: ,,Prečo búchaš?“ Tuto větu jsem brzy (byly mi tři roky) použil u našeho souseda v domě, který je také Slovák. Jednou, když vrtal do panelu a přibíjel hřebíky a dělal strašný hluk, celý rozčilený jsem k němu šel se slovy:,,A prečo búchaš?“ Rodiče se mi smáli jako posedlí a nakonec jsem na ně byl ještě více rozčilený, než na souseda.  Když jsem poznal Janu, zádrhel vznikl hned na počátku. Jednou mi Jana řekla:"A teraz pojdem hladkať mačku.“ A já jsem se jí zeptal: “Nějakou terasu a co hladkého tam budeme mačkat?“ Nakonec jsem pochopil, že nepůjdeme na žádnou terasu a nebudeme nic mačkat, ale že si teď půjdeme pohladit kočku. Jednou, když jsme šli do vody, zeptala se mne:"Zobereš si okuliare?“ Já jsem se zeptal, co je to za škebli a nakonec jsem zjistil, že jsou to potapěčské brýle. S Janou jsme se skamarádili, hráli spolu líný tenis, karty, naučila mne spoustu nových karetních kouzel, házeli si míčkem ve vodě a též naši rodiče se spřátelili. Často jsme si navzájem dávali hádanky, kdy účelem bylo přeložit české nebo slovenské slovo: například co je to česky bocian (čáp), raňajky (snídaně), kaleráb (kedlubna), cencule (rampouchy), sobáš (svatba) apod. Vždy jsme museli tu věc dobře popsat, aby druhý věděl, o co vlastně jde. Též někdy museli pomoci naši rodiče, kteří na rozdíl od nás dobře ovládají oba jazyky.  Takto se v Chorvatsku scházíme každé léto 14 dní v červenci na stejném místě u Rovinje. Díky Janě jsem se naučil rozumět slovenštině a když běží v televizi např. slovenské zprávy, hned vím, o čem je řeč. Už se těším, že se letos opět setkáme a já si rozšířím svou slovenskou slovní zásobu.  Já zatím končím se svou domluvou za hranicemi Česka nebo Slovenska, ale věřím, že se brzy domluvím i jinde, protože se pilně učím angličtinu a chci se také naučit pořádně německy. Jen lituji, že když jsem v pěti letech uměl mnoho německých slov, tak jsem 80 % z nich zapomněl, protože nebyl čas na procvičování. Ostatně 40 % německých slov zní hodně podobně jako v angličtině. Ale to dál už nebudu rozebírat.  ZE SLOVENSKA DO PRAHY
Simona Krišová, 11 let, ZŠ Klausova 10 let jsme bydleli na Slovensku v malé vesničce u babičky. Měla jsem tam hodně známých, celou rodinu a partu nejlepších kamarádů, se kterými jsem trávila volný čas. Po škole jsme se setkávali na našem nejoblíbenějším místě a povídali jsme si, jaký byl den. Je to trochu zábavné, jelikož jsme všichni chodili do stejné třídy. Věděla jsem, že se jednou budeme muset postavit na vlastní nohy. Těšila jsem se na jiné prostředí, ale na druhou stranu jsem se hrozně bála změny a už vůbec jsem si nemohla představit život bez mých kamarádů. Můj táta je podnikatel a většinu času trávil v Praze, daleko od své rodiny.  Jednou, když byl táta konečně doma, slyšela jsem, jak si rodiče povídají o novém bytě v Praze. Vrazila jsem do pokoje a…..“Nechtěla bys navštívit Prahu?“ řekl tatínek. Ha, ha, hned jsem ho prokoukla, věděla jsem, o co mu jde, proto jsem roztržitě mlčela a schválně jsem pozorovala, jak se snaží něco říct, ale nevědí, jak mi to mají vysvětlit, abych tomu co nejjednodušeji pochopila. Byla to sranda, nedala jsem to najevo, ale v duši jsem se smála tak zvaným buranským smíchem. Potom jsme si o tom chvíli povídali a nakonec jsem souhlasila. Možná v tom rozhodnutí hrála roli také únava. Kdo ví. V novém prostředí jsem byla rozrušená ze strachu, že mě děti mezi sebe nevezmou. “A je to tady“; vzdychla jsem si v první školní den. Paní učitelka mě postavila před tabuli a představila mě spolužákům. Hrozně jsem se klepala. Na druhý den jsem se ve škole tak trochu zapletla, protože jsem si nezapamatovala cestu do třídy.  Pak se mě ujalo jedno děvče z naší třídy a já se začala pomalu kamarádit s ostatními spolužáky a zlepšovat se ve škole. Už jsem se do školy jít nebála, právě naopak, těšila jsem se na kamarády.  Až tehdy jsem si uvědomila, že změna není vždy ta nejhorší věc na světě a že to může být v mnoha případech poučný a zábavný začátek mé životní cesty..... ZPÍVÁNÍ S DÍVKOU Z LITVY
Jarmila Sazimová, 7.C, ZŠ Bronzová  Vždy jsem chtěla zpívat, svůj sen jsem si splnila, protože pátým rokem chodím do sboru. Chtěla bych se s vámi podělit o svůj zážitek s litevským sborem. Pan sbormistr zorganizoval zájezd do Litvy. Měla jsem obavy, že mě rodiče nepustí, museli mě totiž uvolnit ze školy. Do Litvy jsem v březnu loňského roku nakonec odjela, ale pro mě nebyl zájezd moc zajímavý. Návštěva litevského sboru v České republice v říjnu mi připadala někdy až dobrodružná. Vylíčím vše od začátku.  Litevky přijeli už ve čtvrtek odpoledne. S taťkou jsem vyrazila autem k parkovišti Za Ženskými domovy a čekala jsem na svou Litevku. Náš sbormistr se nás jednotlivě ptal, jakým cizím jazykem mluvíme. Když byla řada na mě, řekla jsem: "Anglicky a trochu rusky, pane sbormistře. Já rusky neumím, ale táta si prý něco ze školy pamatuje.“ A poté litevská sbormistryně něco řekla litevsky a přihlásila se dívka, kterou jsem měla na starost.  V autě jsem se dívky ptala, jak se jmenuje, a ona mi odpověděla: "Ruta". Měla jsem strach,že si s ní anglicky nepopovídám, protože Ruta na rozdíl ode mě mluvila, nejen anglicky plynule, navíc jí bylo 17 let. Doma jsem ji provedla celým bytem a s pomocí slovníku jsem si s ní povídala i s mamkou celý večer.  Před návštěvou litevského sboru jsem dostala od našeho sbormistra jejich program. Proto jsem věděla, že každý den našeho hosta máme dovést na určité místo, poté se s nimi naobědvat. Dále následoval odpolední program, někdy i do 20.hodiny večerní. V pátek ráno si Litevky s naším sbormistrem prohlédli starou Prahu, konkrétně Královskou cestu. Na pátek odpoledne nám naši hosté připravili společný koncert v Hlaholu (Praha 1), slyšeli a viděli jsme, že jsou naší velkou konkurencí.  Dobrodružství jsem s Rutou a mamkou zažila hned první den. Tehdy odpoledne jsme vyrazily metrem na společný koncert. Ani jedna z nás si však nevšimla, že máme vystoupit na stanici.Národní“a vesele jsme se společně bavily. Automaticky jsme přestoupily na další trasu metra a pokračovaly jsme v cestě. Najednou si mamka všimla, že jsme jinde, než máme být. Honem jsme se vracely zpět, obtěžkané kostýmy na vystoupení. Do Hlaholu jsme přijely mezi posledními, ale včas. Všechny jsme si ulehčeně oddechly.  Soutěžním dnem pro litevský sbor byla sobota. Dopoledne Litevky zpívaly na mezinárodním festivalu ve Státní opeře, z České republiky jim konkuroval sbor Bambini di Praga. Odpoledne navštívily Národní dům na Vinohradech a tam pokračovaly v soutěži.  Neděle byla pro všechny odpočinkovým dnem. Domluvila jsem se s kamarádkou a s Litevkami a šli jsme si zahrát bowling, Ruta i litevská kamarádka zářily štěstím. To bylo dopoledne. Náš host nám vyprávěl, že se zajímá o astronomii a že právě došlo k zatmění Slunce. Tak mě napadlo, že si vyrazíme na Petřín. Na rozhlednu, do bludiště a také jsme se podívali do hvězdárny. Vrátili jsme se na večeři domů.  V neděli třešničkou na dortu bylo vyhlášení všech soutěží, které sbory absolvovaly. Litevský sbor vyhrál ve své kategorii 1.místo. Dalším oceněním pro ně bylo: “nejlepší sbor ve všech kategoriích".  S Rutou jsem si domluvila, že si budeme dopisovat. Rutin tatínek totiž pochází z České republiky a jezdí sem se svou rodinou za příbuznými a kamarády. Dopis v angličtině jsem již Rutě napsala a čekám, jestli i ona svůj slib dodrží.  S Litevkou jsem se rozloučila v pondělí ráno, protože se vracela domů.  Zpívání ve sboru není pro mě jen vyplnění volného času, ale i velký zážitek, zvlášť když cestujeme a koncertujeme. EVROPA MŮJ DOMOV
Marie Potěchina, 9.D, ZŠ Bronzová  Ahoj, já jsem Marie. Už šest let bydlím v Praze, narodila jsem se ale v Rusku. Poslechni si můj příběh, jak jsem se ocitla v Evropě.  Na mé deváté narozeniny mi rodiče oznámili, že se brzy budeme stěhovat do Prahy. Byla jsem příliš malá na to, abych věděla, že je to v Evropě hlavní město České republiky. Myslela jsem si, že se nachází někde poblíž našeho rodného města. A hlavně jsem to nebrala vůbec vážně. Vždy, když si rodiče něco naplánovali, tak na to potom často zapomněli. Ukázalo se však,že tentokrát to myslí opravdu vážně.  Čas utíká. Den odjezdu se neúprosně blíží.  Budu se muset rozloučit se svými kamarády, školou, koníčky, známým okolím, rodnou zemí. Nejhorší bylo pomyšlení, že se dlouho neuvidím s lidmi, kteří byli pořád se mnou, na kterých mi záleželo, bez nichž bych si život nemohla představit. Babička, které jsem si velice vážila, dokázala mi vysvětlit všechno, co mě jen napadne. Teta, která mne brala jako vlastní dceru a rozmazlovala mne, jak jen mohla. A otravný bratranec? Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude chybět.  Poslední chvilka doma. Jsou u nás všichni, koho známe. Sedíme v obývacím pokoji. Mlčíme a díváme se na sebe. Sbohem, přátelé, sbohem, rodino, sbohem, domove, sbohem...  Cesta letadlem trvala asi tři hodiny a u letiště na nás čekalo taxi. Nepamatuji se, jak jsme jeli do našeho nového domova. Kolem noc a já byla unavená. „Dobré ráno,ospalče! Je čas vstávat. Pojď se nasnídat a šup do školy!“ řekla maminka a šla do kuchyně. Nechtělo se mi. Bála jsem se jít do školy, bála jsem se budoucnosti. Cizí země, cizí jazyk, cizí škola, cizí spolužáci. “Ježíši, co budu dělat?“ pomyslela jsem si. Snažila jsem se marně, když jsem mamku přemlouvala, abych mohla ještě alespoň dnes zůstat doma.  Vstoupila jsem do třídy a paní učitelka mne hned pozvala k tabuli. Něco říkala a ukázala mi, kam si mám sednout.Cítila jsem se divně. "Ti lidé se navzájem znají, rozumějí si, já jsem tu jako vetřelec“, opakovala jsem si stále.  Uběhlo pár let. Za tu dobu jsem stihla hodně věcí: přešla jsem na jinou (svou současnou) školu s rozšířenou výukou cizích jazyků. Prožila jsem svoji první lásku, naučila jsem se dobře česky (vždyt' to sami vidíte) a našla jsem si skvělé přátele:  Ale nezapomínám na začátky. Potvrdila se mi stará pravda. Začátky jsou vždy těžké. První dva roky jsem češtinu neovládala skoro vůbec, všechno pro mě bylo cizí. Na druhou stranu to byly překrásné dny. V čem? Poznávala jsem Prahu trochu jinak, jinýma očima - jako turista. Ne nadarmo se říká, že je Praha srdcem Evropy. Je to skutečně překrásné město s úžasnými památkami...  Každá maličkost pro Pražana pro mě byla zvláštní. Budete se divit, ale i to, že jsou ulice uklizené, že na nich neběhají pouliční psi, dokonce i to, že jsou někteří pozdě večer i v noci venku a nebojí se, bylo pro mne nepochopitelné!  Jsem velice ráda, že se mí rodiče odhodlali k tak závažnému a osudovému činu opustit naši rodnou zem. A moc jim za ta děkuji. Otevřeli dveře nejen pro mě a mého mladšího bratra, ale i pro další generace. Otevřeli dveře do zcela nového světa, plného příjemných překvapení a změn. Správně se říká, že změna je život.
Objevy a vynálezy mění náš život
ATOMOVÁ BOMBA
Jiří Vítek, 6. A, ZŠ Klausova  Jmenuji se Albert Einstein a přemýšlím, jak být slavný, ale ne tak slavný, že bych nosil červeného motýlka a vyprávěl trapné vtípky. Já se chci proslavit vědou, nějakým vynálezem. Tomu byste nevěřili, jak vypadá moje laboratoř. Zatím o ní tedy nikdo neví, ale je to paráda. Když vejdu do bytu, okamžitě na mě kouká malé černé očko, je to kamera, která všechny lidi natáčí, hlavně mě, kdybych něco zapomněl. Všude tam mám pověšené dráty a když projdu úplně dozadu, je tam něco jako torpédo. Ale není to ledajaké torpédo, je to velice ničivá bomba, nikdo ji nesmí vidět, jinak by mě zavřeli. Skládal jsem ji vlastníma rukama a celé čtyři roky, ale pozor ! Tato bomba slouží jen k obraně, nikdy s ní moje země nesmí zaútočit první. „Ano, už je moje dílo hotovo, vsadím se, že se o mě dokonce bude učit! Cha cha.“ Ale to jsem ještě nevěděl, co se stane později. Jen se zaposlouchejte. Mé dílo bylo hotovo, a tak jsem se zeptal své vlády, zda by stát potřeboval něco velice silného na obranu proti cizím zemím. Řekli, že by se jim hodila bomba, aby napadli Japonsko. V tu chvíli mi naskočila husí kůže. Řekl jsem: “Jak to myslíte, nedostanete vůbec nic!“ Šel jsem domů velice rozzuřený a když dorazím, vidím, že bomba je pryč. Prohledával jsem celý pokoj, ale nikde nic. Pak si vzpomenu na kameru, vyndám kazetu a celou si ji prohlédnu: „Á tady je to! Vypadá to na někoho z vlády, ach, to je hrozné, vlastní země, ale to jim nedaruju!" Svou starou laboratoř jsem tam nechal a obstaral jsem si lepší. V ní jsem sestrojil nejméně dvakrát silnější bombu. Ta ovšem znovu zmizela, proto jsem si řekl, proč to vůbec dělám. Zapálil jsem si dýmku a zapnul televizi. V tu chvíli slyším: "Nejničivější bomba na světě byla právě shozena na Japonsko. Bohužel bomba můj vědecký život ukončila. Dostal jsem infarkt. A to byl konec vědce, stal se ze mě stařec ležící na zemi po infarktu. OBJEVY A VYNÁLEZY MĚNÍ NÁŠ ŽIVOT K LEPŠÍMU
 Martin Lulič, 4. B, ZŠ Bronzová  Objevy a vynálezy měnily život lidí už odjakživa. v každé době žili chytřejší lidé, kteří se snažili o něco nového v různých oblastech našeho života. Někdy se to zdá až neuvěřitelné, co dříve dokázali vyhrát. Vypráví se o tom v encyklopediích , ve filmech, v novinách nebo mi o tom povídají rodiče. Nedávno jsem např. v televizi viděl historický film o Kryštofu Kolumbovi, který byl moc poučný. Rád se dívám i na dokumentární filmy, které často ukazují zajímavé lidi a jejich objevy. Dříve lidé ani nevěděli, jak vyléčit některé nemoci, jak si ulehčit práci, jak se rychle dostat k informacím nebo na druhý konec světa apod. Dnes máme rychlá auta, moderní vlaky. lodě a letadla. Přes počítač, notebook a internet se během několika vteřin dostaneme k jakékoliv informaci. Kolem nás hrají televize, videa, rádia, walkmany a multikina. Zvoní a pípají telefony, faxy a mobily a bzučí kamery a digitální fotoaparáty. Když mojí babičce o našem přemodernizovaném světě vyprávím, nejenže tomu nerozumí, ale ani se jí nechce věřit, co teď všechno existuje a jaké možnosti dnes máme. Děti si už nehrají s obyčejnými hračkami, ale dostávají auta na vysílačky, gameboy, playstation, autodráhy, nafintěné panenky a různé příšery.Maminky rychleji uvaří, uklidí a vyperou, protože mají pomocníky – roboty, myčky, vysavače a pračky. Bydlí se nám pohodlněji. Ušetříme spoustu času. Lidé nemusí umírat jako dříve, protože už se dá vyléčit skoro každá nemoc. Ale vážíme si toho? Jsme spokojenější? Podle mě objevy a vynálezy vždycky měnily a mění náš život k lepšímu, pokud slouží lidem. Většinou pomáhají a život ulehčují, ale myslím si, že by se bez spousty moderních věcí dalo žít a možná i lépe – bez spěchu, v klidu a bez informací, které často ani nepotřebujeme. K pěknému životu a také spokojenosti stačí vlastně hrozně málo.
VYNÁLEZY
Tomáš Cholt, 5.A, ZŠ Klausova  Tato doba je založena hlavně na moderních strojích, které má asi většina obyvatel Země. Nedá se popřít, že bez některých strojů by se asi nežilo tak dobře a pohodlně, ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že je jich velká spousta zbytečná. Teď mám na mysli hlavně válečné věci, jako například atomová bomba, bojová stíhačka, granáty, samopaly. Táta sice říká, že některé věci není možné řešit jinak nežli válečnou silou, ale tomu já moc nerozumím. Podle mě jediné, co tyto věci zmůžou, je zabíjet, čímž si někteří lidé připadají výjimeční. Jenomže výjimečné není životy brát, nýbrž dávat. K obojímu slouží různé stro­je - vynálezy. Stroje dnes slouží téměř ke všemu. Je pravda, že bez vynálezů, které potřebu­jí lékaři k léčení nemocných, by asi většina nemocných lidí odešla brzy na onen svět.  Vynálezy samozřejmě neslouží jen ke zdraví, válce či předpovědi počasí, ale i pro zábavu. V současné době má mnoho dětí i dospělých počítače, u kterých tráví velkou spoustu svého volného času. Pak se divíme, že někteří lidé mají počítači zdegenerované mozky. Musím být sám k sobě kritický a uznat, že většinou sám místo po dobrodružné knize sáhnu po počí­tačové myši a hraju si s počítačem.  Zkrátka skoro žádný člověk se neobejde bez strojů a jiných vynálezů, snad jen lidé, kteří se uchýlili k životu mimo společnost, využívají stroje zcela mimořádně. Spousta lidí též žije ve velmi těžkých podmínkách (např. bezdomovci) a v životě jim chybí věci, bez kterých si já už ani nedovedu život představit, ale i ti využívají třeba autobusy a tramvaje, aby se v zimě alespoň na chvíli ohřáli.  Většina vynálezů dnes funguje hlavně za pomoci elektřiny, které spotřebují opravdu hodně. Proto se staví nové elektrárny, jako je například jaderná elektrárna Temelín. Japonští vědci stále pracují na vývoji robotů. Já se toho trochu bojím, protože jsem viděl film Terminátor, který by nikdy nebyl natočen bez vynálezu kamer, filmů a bez různých počítačových triků. Tento film bych nemohl vidět, kdyby nebyla vynalezena televize nebo kino. Zrovna u televize a v kině také rád trávím volný čas. Také chodím rád i do divadla, hlavně na muzikály, kde se používají různé vynálezy - otáčecí jeviště, osvětlovací přístroje, mikrofony atd.  Jak vidíte, na začátku jsem měl pravdu, bez vynálezů by se nám tak dobře nežilo. Některé vynálezy jsou podle mne výborné a některé ne, protože slouží špatným věcem. JAK BY ČLOVĚK DNESKA ŽIL?
Anna Morčušová, 6.B, ZŠ Mládí 1. Dnes ve světě technika,
 ovládá i člověka!
 Ráno, odpoledne, celý den,
 u počítačů sedí jen. 2. Člověka to změnilo,
 možná že by stačilo,
 lidem jen tak být,
 i bez vynálezů žít,
 vždyť to tak bývalo,
 a taky se dýchalo! 3. Kdo vynalez mobil,
 ten do školy chodil!
 i Karel IV. most postavil,
 tím pokroku tvář nastavil! 4. Ani šlechta středověku,
 nebránila pokroku.
 Zkoušela to, to se ví!
 Byli to lidi zlí! 5. Jak by člověk dneska žil,
 nebýt vynálezů a jejich sil!? 6. Stroje dále život mění,
 to je celé básně znění!

HUSÍ BRK A KAMENNÁ DESTIČKA.
Sandra Fantová, 6.A, ZŠ Mládí  Žijeme ve světě, ve kterém nás obklopují různé vynálezy a objevy. Většinou si ani neuvědomujeme, jak nám pomáhají a používáme je automaticky. Ne vždy tomu tak bylo.  Nejen, že byly doby, kdy lidé neměli ani elektrický proud, ale nebyly ani přístroje, které jsou jím poháněny. Pokud bychom chtěli spočítat všechny vymoženosti dnešní domácnosti, trvalo by to hodně dlouho. Úklid a vaření jsou pro dnešní ženy daleko snadnější a potřebují méně času než naše prababičky.  Jako příklad si můžeme vzít praní prádla. Skoro každý zná úryvek z pohádky Tři oříšky pro Popelku, kde Popelka prala prádlo v řece tak, že jím mlátila o kameny. Bělilo se na slunci. Přes valchu a praní v neckách jsme se dopracovali až k pračkám, které sice praly, ale vše se obsluhovalo ručně. Dnes dáme prádlo i prášek do pračky, která je automatická a zmáčkneme pár čudlíků. Jak jednoduché. Co by dnes dělala hospodyňka, kdyby delší dobu nešel elektrický proud, si ani neumíme představit.  Jsou ale bohužel i objevy, které mohou být zneužity i proti lidstvu samotnému. Kupříkladu různé druhy bomb, chemické, atomové.  Navíc další a další vývoj veškeré techniky pomalu přispívá k poškozování samotné planety. Dnes už se dost mluví o poškození ozónové vrstvy nebo tání ledovců. Kam až oběť našemu pohodlí povede?  Ale bez techniky se v dnešní úspěšné době žít nedá. Jsem ráda, že během doby, co toto píši, jsem si nemusela dvakrát ořezávat husí brk nebo dokonce tlouct do kamenné destičky.  V dalších letech určitě budeme rádi využívat nových vynálezů, avšak nebylo by špatné občas vzpomenout, jak nesnadné to měli lidé bez nich. JÁ A POČÍTAČ.
Tereza Kalíková, 5.A, ZŠ Klausova  Dnes už se bez počítače neobejdu, ale před pár lety jsem bez něj žila. Je to až neuvěřitelné, jak rychle si na věci, které nám usnadňují život, dokážeme zvyknout. Doma nemáme tiskárnu, ale kdybychom ji dostali, zvyknu si na ni za týden. Musím se zamyslet, jak by mi bylo dnes, kdyby mi počítač odebrali. Určitě bych protestovala, že se nudím a že nemám co dělat, ale postupem času by se můj život zase změnil. Byla bych víc venku, místo abych posílala dopis e­mailem. Na druhou stranu zase s počítačem ušetříme spoustu času. Člověk si prostě musí umět čas rozvrhnout. Sedět celý den u počítače je nezdravé, ale každá věc má dobrou i špatnou stránku. Abych nemluvila pořád jen o počítači, tak třeba televize. Ta také škodí zdraví, ale zase nás pobaví a můžeme se dozvědět zajímavé věci. A třeba jak bychom se například dozvěděli o přírodní katastrofě tsunami. Já jsem poslala dárcovskou SMS. A teď jsem se dostala k mobilu. S jeho pomocí jsem pomohla lidem, kteří pomoc potřebují. Každý by si měl uvědomit, jak různé přístroje ovlivňují náš život a měl by zkusit žít třeba týden bez nich. Bylo by to velice poučné.
AUTOMOBIL - VYNÁLEZ, KTERÝ OVLIVNIL MŮJ ŽIVOT
Ladislav Třešňák, 10 let, ZŠ Klausova  Můj život velice ovlivnil vynález auta. Díky němu mohu poznávat krásy naší země, technický pokrok a také se postupně připravovat na své budoucí povolání - chtěl bych se stát návrhářem automobilů.  Ze všech značek mě nejvíce zajímá značka Škoda. Něco z její historie jistě neuškodí si připomenout. V roce 1895 pánové Laurin a Klement postavili jízdní kolo Slavia. Kolo mělo úspěch, a tak o čtyři roky později sestrojili motocykl. V roce 1905 vyrobili první auto a začala výroba. Pro větší slávu se za dvacet let spojili s továrnou Škoda Plzeň. Tato značka většinou vyráběla luxusní vozy. Za 2.světové války vyráběla ale vojenskou techniku.  Škoda má také velkou tradici v účasti v rallye soutěžích. Já se svým tátou na tyto závody jezdím, a proto mohu pozorovat výrazné rozdíly mezi autem normálním a soutěžním. Hned na první pohled je vidět, že závodní auto má široká kola, nižší podvozek, výkonnější motor, větší ochranu posádky. Tu tvoří jen řidič a spolujezdec-­navigátor. Posádka v nehořlavé kombinéze s kuklou a helmou má kolem sebe bezpečnostní rámy a čtyřbodové pásy. Ten obrovský posun dopředu je právě vidět na těchto rallye. Tato auta mají takřka vše řízené počítačem, kdežto ta první se startovala klikou a celá se třásla a kymácela již při 20 km/hod.  Doma mám také hodně videokazet a knížek o současnosti i historii automobilového průmyslu. Alespoň jedenkrát za rok navštívíme s rodiči Automuzeum v Mladé Boleslavi, které patří se svou expozicí v tomto oboru u nás ke špičkám. Auta, lidi i náklad odněkud někam přivezou i dovezou. Tak tomu bylo i dříve a určitě i v budoucnu budou mít své využití. Je určitě velká chyba, že některé typy znečisťují ovzduší a že také stoupá počet nehod a zraněných osob. Konkuruje jim doprava letecká, železniční a lodní.  Také naši rodinu výrazně ovlivnil vynález auta. Již můj pradědeček /znám to z vyprávění/ vlastnil jedno z prvních aut u nás a mohl tak babičku a jejich děti vyvést i do nejbližšího města a do míst, kam dříve chodili pěšky nebo je dovezl kočár tažený koňmi. Také děda, táta i já jsme nadšenými fanoušky automobilového sportu. Snažíme se, aby nám v tomto oboru nic neuniklo, ať se jedná o výstavu historických vozidel nebo nový dokument o nejnovějším typu poslední značky Škoda.  Mým velkým snem je stát se autodesignérem. MOBILNÍ TELEFON A DALŠÍ VYNÁLEZY.
Martin Rybář, 8.B, ZŠ Klausova  Vynálezy hodně změnily a stále mění náš život. Bez některých vynálezů by si člověk těžko život představil. Nejběžnější vynález, který lidstvo v současné době používá je mobilní telefon. Má ho skoro každý člověk. Funguje tak, že se do něj dá čipová karta, která má své účastnické číslo a vysílá a přijímá elektrické vlnění tzv. signál. Jinak se s ním telefonuje běžně. Dalším takovým vynálezem je počítač. Ten má také skoro každý člověk. Ale počítač je mnohem, mnohem dokonalejší než mobilní telefon, až na tu velikost. Nové mobilní telefony také nabídnou funkce a programy jako počítač, ale jednodušší. Počítač udělá za člověka téměř polovinu práce a neměl by chybět v žádné kanceláři.  Lidé si více zvykají na spoustu vynálezů. Někde někdo něco vynalezne a za pár let to mají skoro všichni lidé na světě. Když se to vezme z té druhé stránky, tak každý stroj nebo vynález má svoji slabinu. Například elektronika: když vypadne elektrický proud a nemáte baterie, tak si na počítači práci neuděláte. U počítačů a novějších mobilních telefonů bývá ještě jeden velký problém: když se zaplní vyrovnávací paměť, tak tato zařízení "ztuhnou". U mobilních telefonů je to se "ztuhnutím" složité, ale počítače mají tlačítko na mírný elektrický šok a tím se počítač znovu nastartuje, ale neuložená data navždy ztratíte.  Vynálezů stále více přibývá, ale lidstvo si tak zvyklo na vynálezy, že když nějaký selže, tak si vůbec neumí poradit. Třeba taková přírodní katastrofa, před kterou zvířata stihnou utéct do bezpečí a nepoužívají žádné vynálezy. Dříve nemožné věci se stávají v dnešní době díky vynálezům možné. Ale já osobně bych se bál, aby to nedopadlo jako ve filmu The Matrix, ve kterém lidstvo sestrojilo první umělou inteligenci, se kterou se zrodila nová generace strojů a začala válka, ve které se lidem moc dobře nevedlo. OBJEVY A VYNÁLEZY PRO DOBRO LIDÍ.
Lucie Forstnerová, 9.B , ZŠ Kuncova  Objevy a vynálezy mění život lidí podstatnou měrou. Bylo tomu tak v minulosti dávné i nedávné, je tomu tak i dnes.  Myslím si, že k velkým změnám v životě lidí došlo například po objevení elektřiny. Do té doby se v domácnostech svítilo svíčkami nebo petrolejovými lampami, všechny práce se konaly ručně a ve dne. Stejně tomu bylo i ve výrobních provozech. V dnešní době si bez elektrické energie nedovedeme svůj život vůbec představit. Nejenom že se užívá ke svícení, ale většina našich pomocníků, jako jsou pračky, lednice, trouby, kuchyňské roboty, televize, počítače, ale i mobily a většina výrobních strojů, je na elektrický proud. Když náhodou dojde k jeho výpadku, je mnoho lidí úplně bezradných a v podstatě nejenom, že nemohou nic moc dělat, ale neumí se ani zabavit. A to je trošku smutné.  Dalším velkým, ale také sporným, byl a je automobil. S jeho vznikem nastal obrat v dopravě. Postupem doby se automobil stal nezbytným společníkem lidí. Život bez něj si dnes vůbec nedovedeme představit. Používáme ho nejen při práci, ale i ve chvílích volna. Velmi nás obohacuje. Ale rozvoj automobilismu přináší do života lidí i záporné jevy. Při dopravních nehodách zahyne ročně mnoho lidí. A to, že lidé používají auta, vede k sedavému způsobu života, mnohým nemocem a zase smrti. Nejhorší je ale znečištění ovzduší, které asi způsobuje tzv. skleníkový efekt, ten asi způsobí změny klimatu a tání ledovců a to asi vyvolá obrovské společenské problémy. Píšu "asi", ani vědci nejsou v názorech jednotní, ale když nevíme, měli bychom být opatrní spíš víc než míň.  Objevů a vynálezů už bylo mnoho. Jedním z posledních, který velmi změnil život lidí, je už zmíněný mobilní telefon. Tento vynález uchvátil skoro celé lidstvo. Pomocí mobilního telefonu volají staří, mladí i děti.. Stalo se samozřejmostí, že ho má v podstatě každý. Také posílání krátkých textových zpráv je velmi populární a praktické. Ale nestávají se mnozí z nás spíše otroky svého telefonu?  Velké objevy, které přináší velký užitek, jsou objevy lékařské. Nové léky, např. antibiotika, zachraňují mnoho životů. Další nemoci ještě čekají: rakovina, AIDS...  Celkem vzato objevy a vynálezy ve většině případů přinášejí lidem mnoho dobrého, ať je to v usnadnění jejich práce, při jejich problémech se zdravím nebo při využití volného času.  Některé vynálezy, nebo jejich aplikace, však přinesly lidem i mnoho zla. Někdo by řekl, aby takové věci vůbec nevznikaly. Ale to nejde, lidé musí být schopni sami zařídit, aby vše bylo využíváno jen k dobrému. Věřím, že to dokážeme, jinak stojíme před sebezničením.
KDYŽ SE ŘEKNE VYNÁLEZ
Jitka Vágnerová, 5.A, ZŠ Mohylová Když se řekne vynález, většina z nás si možná představí nějakého šíleného vědce, co 24 hodin denně pracuje na nějakém vynálezu, co urychlí, zlepší nebo usnadní člověku nějakou činnost. Ale najednou bum!!! A zas všecko od začátku. Děti si možná představí "učostroj" nebo jiný přístroj, co dětem nacpe požadované vědomosti do hlavy (třeba ve spánku). Ale představte si, že papír je taky vynález! Nepracuje na palivo nebo na baterie, ale přesto se může chlubit titulem užitečný vynález. Nevěříte? Přenesme se tedy do starého Egypta.... Chcete něco říct kamarádovi, ale dozvíte se, že je na míle daleko od vás. A začnete postrádat něco, co vás toho dlouhého výletu za kamarádem ušetří. Zkusíte dřevěnou tabulku pokrytou voskem. Naškrábete zprávu do vosku. Dáte ji poslovi. Po necelé půlhodince se posel i s velbloudem vrací. Díky extrémně vysoké teplotě vosk roztál a milému poslovi zůstala v ruce jen dřevěná destička. Zuříte. Napadne vás něco lepšího: Co místo vosku kámen? To je ono! S námahou tlučete do dláta a vyrýváte jeden hieroglyf za druhým. Dílo je hotovo. Posel už čeká za dveřmi. S pyšným pohledem hledíte na své dílo. Zakopáváte o kus dřeva. Bác! A destička je na cimprcampr. Naříkáte. Ale přes noc máte sen.... Jdete si v míru a pokoji po břehu Nilu. Najednou uvidíte podivnou rostlinku, co vypadá jako koště. Jmenuje se papyrus. Najednou se rostlina-koště sama utrhla, namočila, natrhala na kusy- a najednou před vaším zrakem vyrobila papír... Probouzíte se. Uděláte všechny instrukce, které jste ve snu viděl, a papír je na světě... A teď hup k dalšímu vynálezu. Mobily. Skoro všechny děti ( a dospělí) je mají. Až do doby, kdy vznikl první mobilní telefon, všichni lidé, když si chtěli zavolat, museli buď jít do nějaké budovy, kde byl telefon k dispozici, nebo najít telefonní budku. Ale s vynálezem mobilu se vše zlepšilo. Rádio či televize. Do objevu těchto vynálezů se všichni, co se chtěli dozvědět, co se děje, kupovali noviny. Dnes vezmete ovladač, zapnete televizi nebo rádio, vyčkáte na zpravodajskou relaci a víte vše do posledního puntíku. To vám ušetří cestu trafika a zpět. Ale mé povídání se už chýlí ke konci. Tak co dodat na závěr? Na všechny vynálezy 3. tisíciletí jsem zde nevzpomněla, ale vy už jistě berete papír a tužku a kreslíte náměty na další vynálezy. Někdy se vám to nepovede, ale nevzdávejte to. Vždyť svět je plný věcí na zlepšení. STANE SE ČLOVĚK OHROŽENÝM DRUHEM?
Michaela Mattanelli, 9.C, FZŠ Trávníčkova  Když se kohokoliv zeptám na jeho názor na toto téma, jeho odpověď bude zřejmě v dobrém slova smyslu. Je ale nutné zamyslet se nad přínosem vynálezů poněkud hlouběji.  Vezmeme-li v úvahu, že kdyby lidský mozek stále neobjevoval nové a nové věci, žili bychom nejspíš dodnes v jeskyních a lovili divou zvěř. O kolik složitější by byl náš všední den bez městské hromadné dopravy, telefonu a mnohých dalších vynálezů nezbytných pro dnešní uspěchaný svět. Všechny ty předměty jsou námi vnímány jako samozřejmost, ale ve skutečnosti stály nejednoho člověka spoustu času a úsilí. Díky tomu, že lidstvo stále vymýšlí a objevuje nové vymoženosti, se svět vyvíjí.  Jak věda postupuje stále víc a víc kupředu, je možné, že za pár let nám budou vládnout roboti - námi vymyšlení, osídlí Zemi a člověk se stane ohroženým druhem...  Když se dále zamyslíme, uvědomíme si, kolik lidských životů bylo díky vynálezům zmařeno. Stačí se podívat v televizi na večerní zprávy a zjistíme, jak ohromná utrpení si sám člověk způsobil špatným zacházením s vynálezy, které mu měly usnadnit život. Nekonečné boje, války, prolitá krev nevinných lidí, nejrůznější teroristické útoky - a to všechno mnohdy kvůli zbytečným rozporům. Nemuselo přece zemřít tolik lidí, kteří nic nezavinili, jen byli ve špatný čas na špatném místě. Hrůzným důkazem bylo třeba svržení bomby na Hirošimu v roce 1945...  Díky vynálezu tehdy zahynulo mnoho nevinných lidí a po mnoho let na následky tohoto činu umírali ještě další. Paradoxem je, že za pomoci vynálezů jednou možná člověk zničí nejen celý svět, ale i sám sebe - jak praví citát Alberta Einsteina: „Nevím, jakými zbraněmi se bude bojovat ve 3. světové válce, ale ve čtvrté klacky a kameny...“ Možná, že Zemi natolik vyčerpáme, že se lidstvo vrátí zpátky na stromy.  Třeba ještě není pozdě. Třeba můžeme začít znovu. CO VYNÁLEZY DÁVAJÍ A CO BEROU, aneb ŠŤASTNÝ HOCH A SMUTNÁ VEVERKA
Jaroslav Kaucký, 8.D, ZŠ Bronzová To bylo tenkrát v pravěku
Byla zima, velký chlad
Žil byl chlapík útlého věku
Syrové maso nejedl a měl hlad
A v tom: bum, prásk nebe svítí
Rázem padá velký strom
Ale teď se bojím o své bytí
Zabije mě rychle pryč
Jako by v pádu na mně volal
Neslyší tě jen si křič
Před očima celý život se mi motal
Jen o pár palců vedle
Štěstí já měl velké
Větší než ta jedle
A v tom v jámě mělké
Po dopadu stromu
Hoří oheň krásný
Tak jdu rychle k tomu
Hle, mám nápad jasný
Napadá mě: hřeje to
Rázem bude po hladu
Užitečné bude to
Zlepší mi to náladu
Veverka malá běhá si po lese
Ocásek svůj rezatý
Pyšně zdvižený si nese
Nasbírat oříšky, za úkol dostala od táty
Když v tom najednou v křoví
divný šelest rozline se
Velký, divný tvor tam stojí
v ruce divnou věc si nese
Co se asi stane dál?
Myslí si zvědavé zvíře
Na strom něco maloval
No zdá se mi to k nevíře
A co s tou věcí dělat bude?
Nestačí se divit malý zvědavec
Ten strach rozléhá se všude
Snad to není nějaký dravec?!?!
Když v tom náhle ta jeho věc
Rozeřvala se na celý kraj
Ten chlap byl stromobijec
Jak ti lidi říkají drvoštěp,
 co ničí nám náš ráj
Ale né! Kam to chvátá
Né to se nesmí stát
Bydlí tam můj táta
Teď není čas se ptát
Snad ten náš strom mine
Bože už ho kácí
Táto NE!!!!
Ze stromu odletěli ptáci
Ani neozval se řev.........  JSEM VDĚČNÁ GUTENBERGOVI.
Karolína Kalecká, 9.C, FZŠ Trávníčkova  Je krátce po poledni, kdy do obýváku přiběhne táta a nadává, že opět něco zkopal na počítači. Na tyhle situace už jsem si zvykla, tak ani nezvednu oči od knihy. „Čas a prostor ti budiž milostiv. To chceš být nástupce Seldona, který teprve přijde?“ Táta se jen zasměje. Tahle věta je u nás na denním pořádku. Harry Seladon, vesmírné lodě, psychohistorie. Sedm dílů Nadace, které stojí ve vitríně. Táta přijde k věži a přeladí na své oblíbené rádio. „Už jsem dlouho nečetl o pěti statečných a psu. Musíme zase uspořádat soutěž.“ „Už zase? Stejně vždycky prohraješ!“ Foglarovy Rychlé šípy, Stínadla se bouří, Záhada hlavolamu, Tajemství velkého Vonta. Od každého máme dva svazky, kdo přečte knihu první, vyhrál. Otec se zadívá na knihu, kterou držím v ruce. „To jsi už přečetla Hlubinu na nebi?“ „Ne, ale můžeš to zkusit. Je to skoro stejně příšerně nudné jako Pán prstenů.“ „Aha“, řekne táta a pomyslí si, že by měl dát facku tomu knihkupci, který nám Hlubinu na zemi tak doporučoval. Já dočtu poslední stránku knihy Já robot, zvednu se a odejdu do svého pokoje, abych ji dala na své místo. Kterou vytáhnu teď? Přelétnu zrakem obsah knihovny. Největším svazkem jsou Tři mušketýři po dvaceti letech. Jednou jsem je přečetla za tři dny. Vedle nich se krčí Old Surehand a Petrolejový princ, Zaklínač, Hvězdné války…  Nevím, co bych si počala bez těch stránek potištěného papíru v tvrdých deskách. Dovolují člověku prožívat to, k čemu by jinak neměl příležitost: námořní bitvy, rytířské souboje, hon na bandity, boje o planetární soustavy... Občas si myslím, že žiji ve špatné době - moc pozdě, nebo moc brzy. Tahle doba nedovoluje zažít to, co je na těch kouzlených stránkách psáno, ať jsou od Asimova nebo od Dumase. Ani si už nepamatuji, kdo vynalezl ­knihtisk ( i když jsme se to učili), ale jsem mu za to vděčná. POMÁHAJÍ OBJEVY A VYNÁLEZY LIDSTVU, NEBO JE OHROŽUJÍ?
Helena Konopiská, 9.B, ZŠ Kuncova  Když se to tak vezme, objevy a vynálezy jsou vlastně všude kolem nás. Vynálezem je obyčejná tužka, tričko s krátkým rukávem i čistý nepopsaný papír. Zároveň je jím i továrna s neekologickými výpary nebo zbraň hromadného ničení. Co s tím?  Mohli bychom říci - proč navždy nepohřbít všechny "špatné" vynálezy a nenechat jen ty "dobré"? Ale všichni dobře víme, že to tak nefunguje. Za příklad si vezměme třeba látku určitého chemického složení. V malém množství je to lék, ve velkém zabíjí. Zničit něco, co pomáhá? To přece nejde. A tak s každým novým vynálezem či objevem na sebe musíme brát velkou odpovědnost. Každá věc se dá zneužít. I čistý nepopsaný papír, když se na něj třeba jen obyčejnou tužkou napíše třeba rozsudek smrti pro nevinného člověka. Nebo listina o "konečném řešení židovské otázky". Nebo vyhlášení války.  Zkusme se na okamžik vrátit v čase. Kde bychom byli třeba bez elektřiny? Bez optiky? Bez celé chemie a fyziky? Ale vraťme se ještě dál. Co bychom si počali bez matematiky? Bez umění číst a psát? Bez jazyků? Bez umění dorozumívat se, třeba jen posunkovou řečí. Kde bychom byli teď, kdyby před dávnými časy nějakou šťastnou náhodou kdosi nezjistil, že ohně se dá velice dobře využít? Možná bychom teď už neexistovali. A Země by dnes byla planetou s úplně jiným životem.  Pokud bychom odsoudili všechny objevy a vynálezy, všechny do jednoho, odsoudili bychom zároveň s tím i celou inteligenci. Protože právě ta energie něco stále vymýšlet, objevovat a vylepšovat pohání náš živý svět kupředu. Proto musíme vzít na sebe úděl bytostí, které, ač jsou plné dobrých nápadů, svět vylepšují a zároveň ho ničí. Jedno bez druhého asi nejde. Škoda. Ale tak to funguje.
Zařazeno mimo soutěž
KAMARÁD
Veronika Mojdlová, 6. A, ZŠ Mládí Potkala jsem kamaráda,
on se mě ptal, zdali mám ho ještě ráda?
Zdali je můj kamarád,
má mě míti stále rád? Usmívám se, tváře rudé,
odpovědět stydím se.
Jestli mým kamarádem bude,
kamarádkou cítím se. LESNÍ VÍLA
Michal Filo, 9. B, Zvláštní a pomocná škola Lužiny U potoka roste kvítí
u lesíka lilie.
Kdo ti tento veršík píše
ten tě věrně miluje. Milovat se může,
líbat na rty musí.
Posílám ti vílo má
tři sladké pusy. Lesní víla lesík hlídá
na děti je strašně milá.
Nebuď na ni strašně zlý
ona ti dá kouzlo svý.
Sborník ke stažení
Staň se raději spisovatelem (dokument MS Word)

 

Zveřejněno: 14.11.2005 – Admin Administrator ; Přečteno 5994 x
Vytisknout