Obsah:

Práce podle témat
Práce podle autorů Chráníme přírodu
Můj volný čas
Postižení lidé kolem nás

Práce podle témat
Chráníme přírodu Zvířátka a ochrana přírody
Žaneta Ferusová, 5. tř., ZŠ Mládí Příroda
Alžběta Čepická, 4. tř., FZŠ Chlupova K čemu potřebujeme přírodu?
Viky Kábele, 4. tř., FZŠ Chlupova Chraňme přírodu
Anička Šňupárková, 3. tř.,ZŠ Mohylová Dopis veverky Hryzalky
Talisija Cvilinjuková, 6. tř., ZŠ Klausova Zvířata
Aneta Štolová, 5.tř., ZŠ Mládí Chráníme přírodu
Jan Zárybnický, 7.tř., ZŠ Mládí Žijeme v čistém prostředí?
Tomáš Jareš, 4. tř. , ZŠ Bronzová Ochrana přírody
Daniel Navrátil, 7.tř., ZŠ Bronzová Můj volný čas Volného času není nikdy dost
Anna Čermáková, 8.tř., ZŠ Bronzová Z deníku kočky
Anna Opatrná, 9.tř., ZŠ Mládí Co bych chtěl dělat ve volném čase
Štěpán Vítek, 4.tř., ZŠ Mohylova Moje chvíle klidu
Janek Svoboda, 7.tř., ZŠ Bronzová Můj vysněný den
Lucie Kucíková, 7.tř., ZŠ Bronzová Znám svoji lenost, seznamte se!
Tereza Dytrichová, 9.tř, FZŠ Fingerova Nejdříve povinnosti, potom zábava
Lukáš Greňo, 4.tř., ZŠ Mohylová Koně
Jana Knappová , 6.tř., ZŠ Klausova Svět minulosti a krásy přírody
Dominik Frič, 4.tř., ZŠ Mohylova Volný čas
Kateřina Hrdinová, 4. tř., ZŠ Chlupova Vzpomínka na dědu
Tomáš Dalešický, 8.tř. ZŠ Bronzová Já a mé koníčky
Aneta Veindethalerová, 6.tř., ZŠ Klausova Jak trávím svůj volný čas?
Veronika Cendelínová, 4.tř., FZŠ Chlupova Auta, kolo, knihy, to je moje!
Ladislav Třešňák, 6.tř., ZŠ Klausova Můj táborový život
Jarmila Sazimová, 8.tř., ZŠ Bronzová Postižení lidé kolem nás Oči
Adriana Petrová, 9. tř., ZŠ Mládí Evan
Kateřina Špirochová, 8. tř., ZŠ Mládí Moje a Terčina pohádka
Lucie Mourková, 6. tř., ZŠ Bronzová Kamarád
Kateřina Hrubá, 7. tř., ZŠ Bronzová O soužití s handicapovanými lidmi
Tereza Stambolijská, 7. tř., ZŠ Mládí Jsou mezi námi a pomáháme jim
Patrik Vološín, 4. tř., ZŠ Mohylová Jsem jiný - a přitom stejný
Jasmína Popovičová, 7. tř. , ZŠ Mládí Handicapovaní lidé jsou také lidmi
Lenka Jindrová, 5.tř., ZŠ Mládí Patří mezi nás
Anna Třesohlavá, 7. tř., ZŠ Bronzová Moje super sestřenice
Amálie Nedbalová, 4.tř., ZŠ Mohylová

Práce podle autorů
Cendelínová Veronika
Cvilinjuková Talisija
Čepická Alžběta
Čermáková Anna Dalešický Tomáš
Dytrichová Tereza
Ferusová Žaneta
Frič Dominik Greňo Lukáš
Hrdinová Kateřina
Hrubá Kateřina
Jareš Tomáš Jindrová Lenka
Kábele Viky
Knappová Jana
Kucíková Lucie Mourková Lucie
Navrátil Daniel
Nedbalová Amálie
Opatrná Anna Petrová Adriana
Popovičová Jasmína
Sazimová Jarmila
Stambolijská Tereza Svoboda Janek
Šňupárková Anička
Špirochová Kateřina
Štolová Aneta Třesohlavá Anna
Třešňák Ladislav
Veindethalerová Aneta
Vítek Štěpán Vološín Patrik
Zárybnický Jan

Chráníme přírodu
Zvířátka a ochrana přírody
Žaneta Ferusová, 5. tř., ZŠ Mládí Byl jednou jeden les a v tom lese žila zvířátka. Pak byl ještě druhý les, ale v něm nikdo nebyl. A tak král lesa, velký jelen, svolal celý les na poradu. Zvířátka se domlouvala a hlasovala. Někdo chtěl být v tamtom lese a někdo zas v tomhle. Polovina lesa řekla: Tak když jsou dva, tak každý můžeme používat na něco jiného, například jeden na zábavu a druhý na různá jednání. Druhá polovina řekla, ať jde každý do lesa, který se mu líbí. Skupiny zajíců, divočáků, lišek a srnců zůstanou v tomto a ostatní půjdou do druhého. A to se ostatním nelíbilo, protože ten les byl zničený, a tak byla další porada. Zvířátka se domluvila, že v tom lese pomohou a upraví ho. Zvířátka se dala do práce. Šlo jim to úplně od ruky, za chvíli byli hotoví. Byli na svou práci velmi pyšní. A proto vás prosím chraňte přírodu. Příroda
Alžběta Čepická, 4. tř. FZŠ Chlupova V přírodě jsou lesy, pole a stromy,
ve městě obchody, metro a domy.
V přírodě to voní jak rozkvetlá zahrádka
a ve městě smrdí jako psí hromádka. V přírodě je spoustu zvířátek
a ve městě jen pár kuřátek.
V přírodě jsou kytky, houby a mech,
ve městě billboardy na domech. V přírodě nejsou chodníky jako ve městě,
ale jen stromy a kameny na cestě.
V přírodě se v trávě honí žáby
a ve městě v koberci roztoči a švábi. V přírodě se nesmí trhat kytky
a ve městě myši jedí zbytky.
V přírodě se nesmí válet odpadky
a ve městě dámy nosí podpatky. V přírodě se to hemží mravenci,
ve městě mlsají brouci v kredenci.
V přírodě sedá motýl na květy
a ve městě lidi jedí kotlety. Příroda je matka všech lidí a zvířátek
a všichni z města se do ní vrací nazpátek.
Přírodu musí mít každý hodně rád
a být s ní vždycky velký kamarád. K čemu potřebujeme přírodu?
Viky Kábele, 4. tř., FZŠ Chlupova Co je to vlastně všechno příroda? No přece louky, lesy, řeky, rybníky, potoky, zvířata a tak. Samozřejmě, že ne úplně všechno na světě, ale jen to, co už jsem tady napsal. ŘEKY - tam žijí ryby. Řeky mohou sloužit jako pitná voda, spolu s řekou se vyčistí rybníky a jezera, protože řeky s sebou berou i různé škodliviny, jako třeba špínu, prach a jiné věci, které nám způsobují nemoci. Jedna jediná kapka benzínu, nafty nebo oleje zničí 1000 litrů vody, tím pádem nám uhynou ryby - potrava. Pitná voda - z ní se dělají stolní vody. A ještě budeme pít škodliviny, ze kterých se můžeme otrávit nebo dostat nějakou hnusnou nemoc. LOUKY - další místo k životu. Tráva nám dává kyslík a květiny také. Malinkatí broučci nám dobře kypří zem, takže potom máme větší úrodu. Nebo také když zemřou :-(. Sice je to škoda, ale potom nám pohnojí zem, takže nám úroda stejně poroste. Takhle na jaro se většinou louky vypalují. A to se právě nemá dělat. Ten oheň zabije brouky. On je upálí, spálí, fuj! Chudáčci broučci. Vůbec to té úrodě nepomůže, spíše naopak. Brouci budou úplně na škvarek a prach z mrtvoly se usadí v zemi a uškodí i trávě a kytkám, i úrodě. LESY - tam žijí zvířata jako například srnky, jeleni, veverky a sovy. A je jich určitě mnohem víc, ale o tom teď nebudeme diskutovat. Také tam rostou houby - potrava. Když naprší, tak se v lese uchová vlhko a právě potom houby rostou. Můžeme lesům i pomáhat. Tak, že tam budeme sázet nové a malilinkaté stromky. Já tam ale radši sázet nic nebudu, protože bych tam mohl ještě něco poškodit. (Radši to nechám na hajném nebo na nějakých profesionálech:-).) Takže k čemu vlastně potřebujeme přírodu? No přece k životu, k dýchání a k obživě. Ještě, co také patří k ochraně přírody, je třídění odpadů, zvané RECYKLACE. To znamená, že budeme dávat odpad do správných kontejnerů a né, že budeme dávat sklo do plastů a papír do nebezpečného odpadu. Kdepak. Nic takového! Ve škole máme sběr papíru a použitých baterií, takže nic neházíme do přírody. Chraňme přírodu
Anička Šňupárková, 3. tř.,ZŠ Mohylová Jdu lesem a cucám bonbóny. Chci si dát papírek do kapsy, ale ouha kapsa je plná. Zahodím tedy papírky u nejbližšího keře, protože si myslím, že se to za pár týdnů rozloží. Odejdu domů. Za tři týdny se chci podívat na les a tak jdu stejnou cestou a uvidím keř a vidím papírky, které sem zahodila před třemi týdny. Nic se s nimi nestalo. Je mi to líto. Představila jsem si jak by to tam vypadalo. Nebyl by to les, ale smetiště. Protože mám zvířátka ráda, bylo mi jich líto, moc líto, když jsem viděla jak zrzavá veverka leze po stromě, zajíc skáče opodál, tak jsem papírky vzala, a protože jsem měla kapsu prázdnou, dala jsem je do kapsy a doma jsem je vyhodila. Dopis veverky Hryzalky
Talisija Cvilinjuková, 6. tř., ZŠ Klausova Ahoj lidé, jsem veverka Hryzalka a bydlím na vysokém dubu v lese. Můj život byl klidný, ale teď už tak klidný není. K mým obvyklým denním starostem, jako jsou otázky „ Kam jsem schovala svůj oříšek?“, přibývají i nové otázky jako: „ Můžu důvěřovat lidem“? Mnozí lidé mi nabízejí mnoho různých dobrot, ale moje instinkty mě nutí si je nevybrat. Někdy si vzpomenu na vlnu lidské bezohlednosti, jejími obětmi jsou houby. Lidé sbírají houby, ale třeba do nejedlých hub (jako jsou muchomůrky, holubinky…) kopají. Houbičky to dost bolí a hodně si mi stěžují. Nebo květiny. Lidé si sbírají květiny, aby zkrášlili svoje domovy, ale někteří je trhají a o kus dál je zahazují. Je to stejné jako by člověku urvali ruku a pak ji zahodili. Ani půda to nemá lehké. Lidé přicházejí do lesa, aby si odpočinuli nebo se potěšili krásnou přírodou. Ale někteří si asi spletli půdu s odpadkovým košem! Zanechávají zde mnoho odpadků a tak škodí všem, protože znečišťují životní prostředí. A co my zvířata? Pytláci v lesích, ale i jinde loví mnoho zvířat. Nastražují na ně bolestivé pasti, odkud se nemohou dostat a kde prožívají velmi pomalou a hodně bolestivou smrt. Pak je pytláci prodávají nebo z nich vezmou kožešinu. Ani stromy nejsou ušetřeny. Někteří lidé nelegálně těží dřevo a tím vysekají mnoho lesů. Jiné stromy nařezávají a ty pak pomalu vysychají a odumírají. Tím škodí sobě i ostatním a to všechno jen kvůli penězům. Někdy tak zničí celé lesy a stromy a pak mohou na kohokoli spadnout. Tak jsem vám vyjmenovala, jak někteří lidé ničí přírodu. Ale abych nemluvila jen o špatném, je mnoho společností, které nám pomáhají a chrání naše životní prostředí. Také znám mnoho lidí, kteří nás krmí různými dobrotami, jako jsou moje oblíbené oříšky. A já teď doufám, že se i vy přidáte k lidem, kteří nám pomáhají a chrání tím přírodu. Všem lidem na zemi
Vaše veverka Hryzalka

Veverka Hryzalka - Velký smíšený les - Vysoký dub - Tři smíšené ořísky

Zvířata
Aneta Štolová, 5.tř., ZŠ Mládí

Zvířata my máme rádi,
jsou to naši kamarádi.
Velcí nebo maličcí,
jsou to naši mazlíčci.

Králík není jenom zvíře,
které číhá v noře v díře.
Je to velký běžec též,
nechytí ho jen tak křeč.
A když, tak jenom na krátko,
je to přivyklé zvířátko.

Chráníme zvířata,
protože jsou chlupatá.
Máme je rádi,
jsou to kamarádi.

Chráníme přírodu
Jan Zárybnický, 7.tř., ZŠ Mládí

V zahrádkách za našim domem je malý zapomenutý rybník, roste u něj stará proschlá vrba a jasany. Bývala to spíš zásobárna vody na zalívání zahrádek, dnes už ale ručně vodu nikdo nenosí.

Na jaře je rybníček plný vody. Jak ho prohřeje jarní sluníčko, scházejí se tu žáby a čolci i divoké kachny si tu dávají rande.

Čím víc slunce hřeje, tím víc ubývá v rybníku vody. V létě je to už docela maličký rybníček, spíš větší louže, přesto v něm žijí vodní šneci, malé rybky, čolci, kolem létají velké vážky a nevím ještě jaká havěť. V loni jsme tam s kamarádem nasadili červené rybky.

Z podzimních dešťů do rybníčku zas přibyde trochu vody. V zimě, když rybník zmrzne, chodíme sekat do ledu díru, někdy já a někdy rodiče. Nikdy nezapomeneme. Vždyť pod ledem mají vodní obyvatelé nejvýš metr vody.

A na jaře se zase těším na náš zapomenutý kousek přírody za zahradami nedaleko dálnice na okraji Prahy.

Žijeme v čistém prostředí?
Tomáš Jareš, 4. tř. , ZŠ Bronzová

Žijeme v čistém prostředí? Ještě před 150 lety tomu tak bylo. Dnes jsou všude odpadky, ve městech je špatný vzduch a řeky jsou znečištěné.

V poslední době se vědci zabývají vývojem ekologických zdrojů elektrické energie. Tepelné elektrárny příliš znečišťují ovzduší a uhlí brzy dojde. Větrné a vodní elektrárny však mnoho energie nevydají, je jich třeba více.

Taková větrná elektrárna je kupříkladu na kopci u Božího Daru, kde je větrno. Tuto elektrárnu jsem však viděl pracovat jen jednou, teprve letos, v den, kdy bylo obzvlášť větrno, ačkoliv jsem tam byl již počtvrté na jeden týden. Proč nepracovala dříve, nevím. . .

Je možné využívat i sluneční energii pro ohřev vody - například nedaleko od našeho domu je jeden dům, který má na střeše sluneční kolektory. Též my uvažujeme o pořízení slunečních kolektorů, i když jsou celkem drahé, ale vynaložené peníze se časem vrátí a navíc se ušetří energie i životní prostředí.

Dnes jezdí po ulicích Prahy tisíce aut a v nich jede pouze jeden řidič, což je neekologické, protože je všude plno výfukových plynů. Když jsem si byl vyřizovat legitimaci městské hromadné dopravy Na Bojišti v Praze 2, myslel jsem si, že se v Legerově ulici udusím. Navíc je doprava automobily v centru pomalá, protože jsou všude zácpy. Kdyby lidé radši použili ekologického metra, přemístili by se rychleji. Naše rodina používá automobil jen zřídka, my nejraději jezdíme na kole. Je též nedostatek ropy a vědci již přišli na to, jak nahradit palivo pro automobily - tedy benzin a naftu: vynalezli elektromobi1. Elektromobil je levný na provoz a neznečišťuje ovzduší jako dopravní prostředky na benzin a naftu. Elektromobil bych chtěl jednou mít.

A co odpadky? Dříve se odpad netřídil a nerecykloval, protože ho moc nebylo, ale odpad, který byl, byl na skládkách a znečišťoval životní prostředí. Nyní se odpad třídí a recykluje, tím se ulehčuje životnímu prostředí a skládkám. Recyklovaný odpad lze potom použít. Naši sousedé v ulici vyvážejí popelnici každý týden a mají jí úplně nacpanou odpadky. My však popelnici vyvážíme jednou za čtrnáct dní a máme jí poloprázdnou, protože na rozdíl od nich víme, že sklo, papír a plasty nepatří do popelnic na směsný odpad, ale do speciálních kontejnerů. Také použité baterie nevyhazujeme do popelnice, ale odevzdáváme je do speciálních schránek.

Líbí se mi, že na Lužinách roste centrální park, kde bude hodně stromů a zeleně, protože všeobecně ve městech je zeleně málo a dokonce ji vandalové ničí. Ve městech je vždy větší teplota než na venkově proto, že se teplo odráží od betonu a dlažby. Proto je příjemné, když strom dává stín. Chci žít ve městě plném zeleně a čistého vzduchu.

Ochrana přírody
Daniel Navrátil 7.tř.,ZŠ Bronzová

Mezi nebem a zemí je mnoho věcí, které si neumíme logicky vysvětlit. Často si ani neuvědomujeme krutou daň, kterou platíme civilizaci.

Odpoutáváme se stále více od přírody a jejích, pro nás již nesrozumitelných signálů, z nichž naši předkové čerpali svá poznání.

Denně se na nás valí zprávy o problémech životního prostředí. Smog, kyselé deště, skleníkový efekt, ozónová díra, ničení pralesů, ubývání druhů a další a další nepěknosti představují hrozbu pro vše živé. Na znečišťování přírody se ale nepodílejí jen neznámí "oni", svůj díl zodpovědnosti nese každý z nás.

Pravda, politici nebo vlivní podnikatelé mohou ovlivnit mnohem více než třináctiletý školák z malého českého města, ale ke zlepšení stavu životního prostředí může vlastními silami přispět každý.

Mějme na paměti, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a že jakékoli naše jednání ovlivňuje životy ostatních lidí a celé přírody. Největším nebezpečím pro naší planetu je totiž lhostejnost a pohodlná bezstarostnost nás všech.

Můj volný čas
Volného času není nikdy dost
Anna Čermáková, 8. tř., ZŠ Bronzová V průběhu své zatím osmileté školní docházky jsem se snažila, aby můj volný čas získal nějaké uspořádání a pomalu začínám zjišťovat, že se mi to možná konečně povedlo. Nikdy jsem si nedělala velké naděje, že bych všechno vždy držela pevně v rukou a stále ještě spoustu věcí plánuji na poslední chvíli. Je tu ale pár zájmů, kterým jsem věrná už delší dobu. Prvním z  nich a zároveň také mou největší radostí je jízda na koni. Ve stáji se motám už od svých devíti let a ještě si stále živě pamatuji, jaké bylo moje překvapení, když první, s čím jsem se tam setkala, nebyl ušlechtilý lichokopytník, ale koště a lopata. A spousta práce. Té je kolem koní opravdu hodně, což si většina lidí neuvědomuje. Každý den těch dvacet hladových krků potřebuje aspoň dvakrát nakrmit (a pokud možno i nějakou dobrotu, prosím…..), vyčistit box, vyběhat se, pohladit…… Ale ten pocit, když vejdete do sluncem prozářené a senem vonící stáje a váš pohled se setká s klidnýma koňskýma očima, podobnýma studánkám jantaru, bych nevyměnila ani za nic. Ne nadarmo se říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Můžu potvrdit, že ten nastává ve chvíli, kdy se s vámi kůň rozeběhne po louce. To si pak říkám, jaké mám štěstí, že ten sen každé malé holky se mi právě splnil. Další moje hobby je hra na kytaru. Začala sem s ní před třemi roky. Z počátku mě to moc nebavilo, po zvládnutí základů jsem chtěla dělat pořád něco nového a skupinka, ve které jsem hrála, postupovala moc pomalu….  Až když jsem začala docházet na soukromé hodiny, poznala jsem, jak moc mě vlastně hudba baví, a začala jsem se jí věnovat naplno. V mezičase, když zrovna (ať je jakékoli počasí, mrazy, plískanice, nebo třicetistupňová vedra) nemířím autobusem na statek nebo s kytarou na zádech na další hodinu, zůstávám nejraději doma. A to nejlépe s nějakou knížkou, kterých mám přečtené snad stovky. Ale když venku vysvitne sluníčko, nebo naopak začne foukat vítr a vzduch voní, tak sahám po tužce a sešitu. A začínám psát, protože mě právě začíná chytat múza. Píšu o všem- od básniček, přes povídky až po texty k písničkám. Nejraději však tvořím příběhy pro různé postavy, ať už moje vlastní, nebo vymýšlím nové osudy pro hrdiny z  filmů a knih (autoři mi prominou, jestli jim tímto „ lezu do zelí“…..) Často také píšu jen nějaké úryvky. Co by z nich mohlo být za příběhy……? Občas si říkám, jestli ta moje představivost není až moc živá, ale hrozně mě to baví se zasnít a fantazírovat o spoustě věcí. A jinak? No, jinak třeba ráda kreslím, plavu, tančím, poslouchám hudbu, v zimě jezdím na lyže (teď i na snowboardu), chodím do kina, ven s kamarádkami, na večeři s rodiči……. A pořád je ještě strašně moc věcí, které bych chtěla dělat, zemí do kterých bych se ráda podívala, cílů, kterých bych chtěla dosáhnout…… připadá mi, že život mi dává na výběr z mnoha cest, ale i když vím, že nakonec si vyberu jednu, nejradši bych šla po všech. A třeba i tato práce, to malé otevřené okénko do mého soukromí, bude tím prvním krůčkem na jedné z nich, na cestě, jak se stát spisovatelem. Z deníku kočky
Anna Opatrná, 9. tř.,  ZŠ Mládí Ráno 5:30 - "Mňau, už mám hlad. V stávej, copak ty mě neslyšíš? No dělej!" 5:32 - "Copak ty jsi vážně tak nahluchlá? No počkej, já ti dám!" Číča se odrazí od země a při stane paničce rovnou na hlavě. "Ježišmarjá, co to je? Jo to jsi ty, Rozárko. Tys mě ale vylekala. A co bys chtěla? Nech mě ještě spát. " "Mám hlad a chci něco dobrého k zakousnutí." "Tak já si na chvilku ještě zdřímnu." "Chci jídlo!" "Dobrou. " "Chci se najíst! Mňau! Mňáááááááu!" "Tady se člověk nevyspí. No tak co chceš? Zdá se, že jsi včerejší večeři již snědla. Dám ti zbytek konzervy." 7:30 - "Tak ahoj, Rozárko. A nezlob!" V zámku cvaknou klíče. 7:31 - 12.30  "Ájupí! Ted' mám celý byt pro sebe. Tak co dneska podniknu? Mám vyrazit do koupelny? Nebo vyšplhám na skříň a tam si lehnu na klec, odkud budu pozorovat to podivné zvíře, kterému říkají Ferda. Je podobný jedné mé plyšové myši, ale hýbe se sám od sebe. Může mi posloužit jako dobrá kořist. Mňau, ale dnes se na to nějak necítím, najdu si raději jinou zábavu. Co takhle podívat se oknem z té největší výšky mého bytu? Musím do dětského pokoje a vyšplhat se na palandu. Ty schody by tu být nemusely, ale co. Zvládnu to! Už jsem tady. No ne, to je výška až se mi z toho točí hlava. Ale tamhle naproti jsou takové zelené chlupaté rostliny. Musím je prozkoumat. Stačí jen skočit na protější skříň. Pozór! Rozhodující skok.   Á hop. Jsem tady! Jupí, zvládla jsem to! Jsem dobrá. Je to tady pěkný. To jsou zvláštní kytičky. Takový zelený a chlupatý. Jauvej, ouvej, můj čumáček. Ty ale píchají. Radši je nechám na pokoji a budu se chvíli kochat tím nádherným výhledem. Výš stoupat nemůžu, tam už je jenom střecha." Spokojené vrnění a pomrukování přeruší známý zvuk: zachrastily klíče v zámku. Ta zvědavá kočka byla v mžiku dole! Sice si trochu narazila tlapku, ale náš malý tygr při objevování světa nemůže hledět na nějaký ten šrám. 12.30 - 17.30 -  "Mňau, co tu děláš tak brzy, člověče?" "To seš ráda, že tu jsem dneska dřív, viď? Ve škole nám odpadla poslední hodina." "No to je teda fakt "super". Víš jakou práci mi dalo vyšplhat na tu skříň? Ani jsem si to moc neužila. " "Přinesla jsem ti něco na zub. Tak si dej." "Aspoň nějaká příjemná zpráva! Mňam, mňam. Mlask, mlask. A teď si na chvilku zdřímnu. Zasloužím si to." 17.30 - 19.30 - "Jé, v koupelně se někdo sprchoval. Jupí, už jde pryč. Odrazím se a přistanu ve vaně. Éla hop! Jé, tady je to krásně mokré a studené. To si lebedím. Chvilku tu zůstanu a krásně se v tom vyválím." "Rozárko, kam to lezeš? Ty nejsi normální! Vždyť žádná kočka široko daleko nemá ráda vodu. Ty jsi prostě kočka vodní. Ale teď musíš pryč! Kšic, jdeš ven! Tam nééé! Počkej, neschovávej se. Nalepí se ti prach na mokré tlapky." Pozdě! Rozárka právě zalezla pod vanu a odtud je možné vylákat ji pouze lstí. "Kočičko, podívej, rolnička. Ta pěkně cinká, no, chyť si ji. A mám tě! Pojď sem, ty potvoro. Utřu ti tlapky a pěkně ti vykartáčuju srst." "Mňau, mňau, to tahá. Příště už ti na nějakou stupidní hračku nenaletím!" 19.30 - 21.00 "Děti, kdepak máme Rozárku?" No, u nás v pokoji, ne ?“ "Tam není a tady také ne. Ani v koupelně." "Tak to je na balkóně. Vždyť spadne! Honem ji něčím přilákej!" "Mňau, konečně jsem volná! Brrrr, tady je ale zima. Mně to ale nevadí! Pěkně se tu rozvalím a budu tu pozorovat ty divné popelavě šedé okřídlené tvory, co tady pořád létají nad náš balkón. Kdybych tak mohla po jednom z nich skočit!" "No to víš, že je tady. Rózi! Rozárko! Tady máš rolničku, chyť si ji." "Tak teď už mě nenachytáte, vy inteligenti!" "Zkus jinou hračku." "Rózárko, hele, myška. Podívej." "A ne a ne a ne!" "Nechce. Budu pro ni muset zajít. Rózo, Rozárko ... " Večer 21.00 "Kvůli tobě jsme se, Rozárko, nestihli podívat na ten zajímavý seriál, co nedávno začali dávat v televizi. " "Ale no jo, vždyť jsem nakonec šla, už mi byla zima. Tak už se na mě nezlobte. Já vás mám stejně ráda. Ale jen pod podmínkou, že dostanu něco dobrého k večeři!" "Mami, Rozárka má asi hlad." "Tak jí dáme masíčko, ať si pochutná." "Je to dost, že jste na mě nešetřili! Mňau, mňau, to bylo dobré. I misku jsem vylízala, aspoň po mně nebudete muset mýt nádobí. A teď se tlapičkama umyju a chvilku si zdřímnu. To byl zase dneska náročný den! Dobrou noc!" Co bych chtěl dělat ve volném čase
Štěpán Vítek, 4. B, ZŠ Mohylova Svůj volný čas bych nejraději strávil doma ve svojí posteli. Protože to nejde, hraji si na počítači. Nebo si jdu zahrát s klukama ven fotbal. Anebo chodím ven do přírody s tátou. Většinou jdeme někam bez nějakého cíle a tím pádem objevujeme nové cesty a nová místa. Nedávno jsme vyšli od našeho domu přes Jinonice směrem na Strahov, ale tam jsme nedošli. Na cestě jsme si spolu povídali a táta mi půjčil svůj digitální foťák a já fotil různé fotky. Např. krajinu nebo kytky u někoho v zahradě. Povídali jsme si, jaké to bylo, když digitální foťáky ještě neexistovaly. Táta mi vyprávěl, jak dělal fotky v temné komoře. Myslel jsem si, že to už nikdy neuvidím, ale mýlil jsem se. Táta mi řekl, že můj děda má takovou malou temnou komoru u sebe doma v paneláku a že tam taky často fotky dělal. Když jsme za čas byli u dědy na návštěvě, poprosil jsem dědu, aby mi to ukázal. A to jsem teda zíral. Děda měl temnou komoru vyrobenou ve vestavěné skříni. Bylo tam docela dost málo místa, ale viděl jsem tam zvětšovací přístroj, nějaké misky na různé vodičky a červené světlo. Děda mi to pak ukázal, jak se fotky dělají a mohl jsem si to i sám vyzkoušet. Líbilo se mi to, i když jsem výrobu fotek asi zcela nepochopil. Moje chvíle klidu
Janek Svoboda, 7. tř., ZŠ Bronzová Ve 12.30 končí nám škola,
na oběd máme mraženého vola. Ve 13.00 - už jsem doma v bytě,
zase jsem zakopl o máminy nitě. Ve 14.00 úkoly už mám,
copak asi udělám? V 15.00 ségra přijde domů,
nejradši bych se vzdálil na sto honů. V 16.00 zapnu bednu,
nic tam nedávají tak si k počítači sednu. V 17.00 máma už je doma
a vůbec se nerozčílí, jelikož za dnešek známky mám prima. Jo a pak je ještě ten pátek,
týden končí, zítra je sobota to je teda svátek. Takhle to jde pořád, jenom jedna chvíle je jiná,
je to sobota, která je jako droga silná. Údajně trvá celý den,
ale vždy uteče jako sen. Ta příjemná sobota plyne jenom chvíli,
aspoň po týdnu mohu nabrat síly. A pak je neděle, také skvělý den,
Ale vždy prchne, jak těkavý acetylen. PS: Paní učitelka nám tuto slohovku zadala za domácí úkol a já jsem složil a napsal tuto báseň na koleně o přestávce těsně před začátkem hodiny, abych nedostal pětku, ale nikomu to prosím neříkejte. Můj vysněný den
Lucie Kucíková, 7. tř., ZŠ Bronzová Ještě jsem zhasla světlo a už jsem spokojeně spala. "He, kde to jsem?" říkám si s údivem sama pro sebe. Objevila jsem se totiž v nějaké místnosti se spoustou dveří. Přistoupila jsem k jedněm s nápisem VOLNÝ ČAS. "Hmm, tam by to mohlo bejt dobrý", mumlala jsem si opět pro sebe. A tak jsem do nich, stále s malými rozpaky, vešla. Náhle jsem se ocitla v nějakém městečku. "Jééé, ahoj, honem pojď sem!" ozvalo se za mnou. Leknutím jsem až nadskočila. Rychle jsem se otočila a... "Co vy tu děláte?" s údivem se ptám svých kamarádů, kteří teď stojí přímo přede mnou. "No co asi. ..dneska jdem na kolo zapomněla jsi?" řekl trochu uraženě Martin a vrazil mi řídítka do rukou a batoh na záda. "Dělej! Nebo nám ujedou!" dodal naštvaně. Nestihla jsem se ani vzpamatovat a už jedeme na kole překrásnou letní přírodou. Už jsme ujeli pěkně dlouhý kus cesty a já padám únavou. Pro mou útěchu někdo navrhl piknik. Všichni jednohlasně souhlasili. "Tak co si dáte?" ptá se Julča a hrabe se v jednom z batohů. "Cokoliv, ale hlavně ať je to k jídlu. A taky něco k pití," odpověděla jsem. "Ale copak, ty máš hlad?" namítl jedovatě Michal. "Mlč!" odsekla jsem okamžitě a pořádně ho šťouchla, aby si to lépe zapamatoval. "Au, to bolí!" zakvílel Michal a raději mne už nechal. Hned jak jsme se najedli, sbalili jsme vše opět zpět do batohů, vsedli na kola a zase jedeme tou krásnou přírodou. Teď už naříkají všichni. Nikdo nemá síly jet dál. "No táák, už tam budem!" snaží se Julča alespoň trochu utěšit ostatní. Moc se jí to nedaří. "Kde budem?" ptám se, ale nikdo neodpovídá. Konečně jsme v cíli. Odkládáme kola a řítíme se do lanovky. Všichni se s úlevou rozvalují na sedačkách a dřímají. Těsně před koncem naší jízdy lanovkou se všichni začínají oblékat do teplého zimního oblečení. "Na, dělej, převlíkej se", oznámil mi Mates a dal mi do rukou hromadu oblečení. Stále jsem nechápala, co se děje a proč se oblékáme do teplého oblečení. Vždyť je léto. Ale když jsem se podívala z okénka, viděla jsem spousty sněhu. Teď už jsem nechápala vůbec nic. Mezitím, co jsem přemýšlela a převlékala se, dojeli jsme nahoru. Konečně jsme vylezli. Najednou k nám přichází nějaký muž. "Kdo to je?"ptám se. "To je přece náš instruktor snowboardingu, "odpověděla mi ochotně Julča. "Snowboardy jsou venku", oznámil nám muž, který se představil jako Petr, náš instruktor. Dali jsme nohy do vázání a už jedeme z kopce dolů. No moc dlouho jsme nejeli, protože hned po pár metrech jsme spadli. Ale i přes tu spoustu pádů nás to bavilo. Chtěla jsem pokračovat, ale najednou zazvonil budík a já musela do školy. Celý můj vysněný den se mi moc líbil a chtěla bych ho prožít i ve skutečnosti. . . Znám svoji lenost, seznamte se!
Tereza Dytrichová, 9.A, FZŠ Fingerova Jen si to představte! Je sobota odpoledne, venku svítí sluníčko a vy ležíte na gauči před zapnutou televizí. Cítíte se jako, by vás někdo vycucl, záda vás bolí, ale přesto vás ani nenapadne pohnout se, zvednout se a jít na procházku. A když vás přeci jenom to polehávání začne nudit a když si přeci jen řeknete:,, Co kdybych se odlepil od té pohovky a šel posekat trávu,“ stejně vás nakonec přepadne to sladké nic nedělání. Tak přesně tomu se říká lenost. Člověk prostě není schopen se donutit k něčemu prospěšnějšímu než k válení se. Ač nerada, přiznávám, že přesně tohle patří na odvrácenou stranu mé osobnosti. Chcete příklad? Máma jde dělat na zahradu. Zeptá se mě zda nechci jít s ní.....a co já na to odpovím?! ,,Nechci!“ A když odejde na tu zahradu, v tu chvíli se mi začne hlavou honit spousta myšlenek. Proč bych tam měla jít s ní? Snad se nebudu hrabat v nějaké hlíně jako krtek? Vždyť to je děsná ztráta času! Jenže právě v tomto okamžiku se mi vynoří v hlavě jiná otázka, na kterou jsem dosud nenalezla kloudnou odpověď: A tohle válení na gauči snad není ztráta času? Je? A proč se válím? Nevím. Ani jednou jsem se nedokázala přinutit k tomu, abych na tu zahradu s mámou šla. Pohotově jsem si našla výmluvu:,, Mám hrozně moc učení a nemám čas na nějaký okopávání kytiček.“ Pravda to sice byla, ale na učení jsem se také nezmohla. Řekla jsem si, že se do toho za půl hoďky pustím. Jenže tak jsem si to namlouvala už tolikrát, ale nic se nestalo! Pořád jsem to odkládala a odkládala, až jsem druhý den do školy přišla úplně ,,vymaštěná“, zhloupla jsem leností. A poznala jsem tak, že opravdu činnost vyčerpává o poznání méně než nečinnost. Osobně se cítím pří poflakování doslova hrozně. Jsem unavená, víčka mi klesají, všechno mě bolí. Připadám si celá rozlámaná. Uznejte: Není lepší začít něco dělat?! Třeba i okopávat kytičky...?! Stojí všechno to válení za všechen promarněný čas? Je snad lepší namluvit si, že jste si řádně odpočali, i když se cítíte hůře než předtím? Nebo je lepší, vynecháme-li pro jednou okopávání kytiček, vydat se do přírody na naučný výlet? Dobrá, vydejme se do přírody nebo pomožme s úklidem. Možná, že si po tom uvědomíme, jak nechutné je pozorovat tu trosku na gauči. Nejdříve povinnosti, potom zábava
Lukáš Greňo, 4. tř.,  ZŠ Mohylová Když přijdu ze školy domů, tak část mého volného času zabere učení. To je ovšem moje povinnost. Když mám vše hotové, můžu se teprve věnovat svým zálibám. Když je hezky tak jdu se svými kamarády ven, kde hrajeme různé hry. Ted' v zimě jsem chodil hodně bruslit a sáňkovat, protože byla zima, tak jak má být-mrzlo a padal sníh.V létě když je teplo chodím se rád koupat. Protože mám rád zvířátka chodím jednou týdně pomáhat do stáje ke koním. Tady vozím na kolečku seno, dávám koníkům jíst a pít. Moc se mi tam líbí. Také chodím někdy do kina, dívám se na televizi, hraji na počítači a čtu si knížky hlavně o zvířatech, které mám rád. Koně
Jana Knappová , 6. tř.,  ZŠ Klausova Volného času nikdy není dostatek, a tak je třeba velmi vážit, čemu jej budeme věnovat. Moje záliby jsou poměrně různorodé, baví mě výtvarná výchova ale i sport. Proto se snažím svůj volný čas dělit tak, abych mohla dělat obojí, jak malování a vyrábění různých předmětů, tak i plavání a florbal. Letos o prázdninách jsem si však našla ještě jednoho koníčka, který předčí všechny ostatní. Byla jsem na týdenním táboře zaměřeném na výuku jízdy na koních. Nakonec se ukázalo, že nepůjde jen o ježdění samotné, ale měla jsem také možnost učit se o koně pečovat, čistit je, vyhánět na pastvu... Najednou mi nebylo zatěžko vstávat ráno v šest hodin, abych již od půl sedmé mohla být ve stájích. A tak jsem se za jediný týden naučila nejen základy jízdy na koních, ale také vše, co souvisí s péčí o tato krásná ušlechtilá zvířata. Největší radost mi však na závěr celého pobytu udělalo zjištění, že na své další setkání s koňmi z Benic nemusím čekat celý dlouhý rok, až přijdou prázdniny a já budu moci opět přijet na tábor. Naskytla se totiž možnost jezdit na statek i během školního roku třeba jen o víkendech nebo o podzimních prázdninách. A tak jsem v průběhu letošního podzimu každý měsíc věnovala pár dní této své nové zálibě - koním. Na statek nejezdím sama, jsem tu společně se dvěma kamarádkami a se svým bratrem. Ve čtyřech se nám nejen lépe pracuje, ale užije se i daleko větší legrace. Vše začíná tím, že se musíme umět o sebe postarat sami, to znamená vstát brzy ráno včas, dojít ještě před snídaní do stájí uklidit a teprve v devět hodin si dopřát zaslouženou stravu. Po snídani hned zase "uháníme" pracovat zpět do stájí. Odměnou nám je na sklonku dopoledne možnost zajezdit si na koních buď v jízdárně nebo na projížďce venku v přírodě. Poté se vracíme zpět do statku na oběd, po němž následuje hodinka odpočinku. A už zase pospícháme pracovat do stájí. Když odpoledne kolem páté hodiny končíme, unavení a hladoví ale zato spokojení se už těšíme na večeři a po ní co nejrychleji do postele. Žádné ponocování nepřichází v úvahu, vždyť brzy ráno nám zazvoní budík a my už zas poběžíme ke svým koním. Na statku si neužíváme jen koní, je tu i spousta jiných zvířat, o které je třeba se postarat, například poníci, oslíci, oblíbený kozel Karel nebo jezevčíci Kaštánek a Bohouš, hlídací psi dobrmani a několik koček s mnoha koťátky. Zkrátka, kdo má rád zvířata, přijde si tu opravdu na své. Tak najednou koně začali patřit do mého života a já se už ted'  nemohu dočkat, až zase někdy na jaře přijedu mezi své "staré známé" na statek do Benic! Svět minulosti a krásy přírody
Dominik Frič, 4. tř., ZŠ Mohylova Svůj volný čas mám rád, protože mohu dělat věci, které mě baví. Když jsem doma sám, nejraději kreslím. Kreslím věci, které mě zajímají a taky si rád čtu a prohlížím knihy o různých starověkých civilizacích a staré architektuře. Moc mě baví dějiny a zajímají mě lidé, kteří v minulosti něco dokázali. Třebas vědci, umělci, filozofové, vynálezci, cestovatelé. Rád studuji mapy. Ale když je venku hezky nic mě doma neudrží. Chodím rád do přírody. S kamarádem jsme si založili vlastní klub. Jsme 4 kluci. Hrozně nás baví chodit ven. Nejraději bychom podnikli celodenní výpravu, ale rodiče nám to nedovolí. Máme i svou klubovnu, kde se scházíme každý týden, hrajeme různé hry a lovíme bobříky. Bobříci jsou takové úkoly, které plníme. Volný čas
Kateřina Hrdinová, 4. tř., ZŠ Chlupova Volný čas je príma,
zkazí ho jen rýma.
Pak jsme smutní moc
a voláme o pomoc. Někdo chodí na kroužky,
někdo jen tak leží,
ale ti co sportují ,
mají tělo svěží. Odpoledne po škole,
vyjedeme na kole.
Táhne nás to z bytu ven,
zvláště když je krásný den. V zimě zase brusle, saně,
a když nasedneme na ně,
svištíme hned po sněhu,
pak se dáme do běhu. Někteří z nás rádi čtou,
jiní zase malujou.
Rádi půjdem do kina,
i když je to blbina. Když se všechno naučíme,
zábavu vždy vymyslíme.
NEJKRÁSNĚJŠÍ VOLNÝ ČAS,
PRÁZDNINY JSOU TADY ZAS. Vzpomínka na dědu
Tomáš Dalešický, 8.tř.  ZŠ Bronzová Každý z nás tráví svůj volný čas jinak. Někdo prosedí celé hodiny u počítače, někdo před televizní obrazovkou, jiný poslouchá hudbu a další hudbu dělá, někdo se věnuje sportu. A já? Já si beru od každého kousek, ale ze všeho nejraději se věnuji sportu. Abych začal ze správného konce. Největší vliv na dobré využívání času měl na mě žižkovský děda. Takový děda, jaké známe dnes už jen ze starých pohádek. Pořád ho mám před očima - statný, vousatý, široko rozkročený, s rukama zabořenýma do kapes kabátu, na hlavě pantátovskou čepici. A hlavně ten jeho věčně šibalský úsměv. Kde byla nějaká švanda, tam nechyběl můj děda. Ani pro vlídné slovo, či moudrou radu nemusel chodit daleko. Děda - to byl člověk, jaký se dnes už málo vidí. Jelikož jsem u něj a babičky trávil veškeré prázdniny, vzal si mě děda "do učení", jak říkával. Babička na to měla trochu odlišný názor, zlobila se na něj, že nemá rozum a že z toho kluk ještě onemocní. To jako myslela mě. Ale děda si toho pramálo všímal. Sotva zapadly domovní dveře, jel si pěkně po svém. Neměl rád, když se doma někdo jen tak zbůhdarma válí, a tak jsme byli pořád někde venku.Většinou jsme chodili někam, kde je trochu zeleně, a tam už se dalo vymýšlet věcí! Naučil mně lézt po stromech, střílet prakem do vrabců, cvrnkat kuličky, pouštět draky a hrát fotbal. V létě jsme zas byli pořád naložení ve vodě. Ale ze všeho nejraději hrál stolní tenis. Když bylo venku tak, že se nedalo nic dělat, sešli jsme do sklepa a tam v jedné místnosti měl děda svou velkou lásku-velký stůl, nebo spíše dvě desky stolu, na nichž jsme hráli stolní tenis. No, hráli - to se nedá říct úplně, protože jsme plácali dřevěnými prkénky o desku. Jediné, co bylo opravdické byl míček. Ale hráli jsme rádi a hráli jsme často. Stolní tenis mi zůstal do dneška. Tedy už ho sice nehraji s mým bezvadným dědou, ani už nemusím hrát s prkénky. Dnes chodím do závodního družstva dvakrát týdně a mám veškeré vybavení, jaké je k tomu potřeba. A pokud vyhraji nějaký ten turnaj, vzpomenu si na dědu a slyším, co by byl asi řekl, kdyby mě viděl, a jak by přitom měl ten svůj šibalský úsměv: "Tome, jsi kabrňák a takových je nás málo!" Já a mé koníčky
Aneta Veindethalerová, 6.tř., ZŠ Klausova Můj volný čas je čas, který mohu věnovat pouze sobě a svým koníčkům. Když se vrátím ze školy, udělám si domácí úkoly, připravím si vše potřebné na druhý den, uklidím si svůj pokoj a už mám čas pro sebe. Ráda si hraji počítačové hry, jako například Harryho Pottera,pexeso, prohlížím si různé encyklopedie na CD a dělám testy o svých znalostech. V televizi sleduji zábavné a soutěžní pořady pro děti i dospělé. Každý čtvrtek navštěvuji keramický kroužek, kde vyrábíme moc hezké věci z keramické hlíny. To mě moc baví a proto i i doma vyrábím různé věci z moduritu, samotvrdnoucí hmoty nebo sádry. Také ráda pletu různé přívěsky a ozdoby z bužírek a korálků, vystřihuji a lepím různé skládačky z papíru. Malování věnuji také dost svého času, nejraději kreslím zvířata, postavy, vymýšlím různé šaty a účesy. Mám doma andulku Filípka a péče o něj mi zabere dost času. Musím mu čistit klec, každý den měnit vodu a zrní. Na oplátku si s ním užiji hodně legrace, učím ho mluvit, Filip se mnou dokonce hraje počítačové hry. Sedí na monitoru a prohlíží si co dělám a myslím, že se mu to moc líbí. V minulých letech jsem chodila do hudební školy a učila se hrát na klavír a před tím na flétnu. A tak si někdy sednu a něco pěkného si zahraji, teď o vánocích jsem hrála nejvíce vánoční koledy. Když je venku hezké počasí chodím ven s kamarádkami, nebo si s rodiči vyjedeme na výlet na kolech. Také chodíme na procházky do Prokopského údolí, teď v zimě se tam dá i sáňkovat. Na vycházky chodím ráda, protože mě začalo zajímat fotografování a v přírodě se dají udělat pěkné fotky. Na chatě fotím květiny, které pěstuje babička a také zvířata, ale s těmi je někdy problém, protože odmítají pózovat, tak jak chci já. Ve dnech kdy není moc hezké počasí doma skládám puzzle. K Vánocům jsem dostala i 3D puzzle a to je moc velká zábava. Někdy se mi nechce nic dělat a tak si pustím CD se svojí oblíbenou hudbou, vezmu si knížku, zavřu se ve svém pokoji a čtu si třeba celé odpoledne. Někdy jsou to příběhy, jindy třeba listuji v encyklopedii a hledám zajímavé věci. Jedna věc je pro mě důležitá. Ať trávím svůj čas jakkoliv, musí mě to bavit a musím z toho mít dobrý pocit. Jak trávím svůj volný čas?
Veronika Cendelínová, 4. tř., FZŠ Chlupova Ve všední dny chodím na kroužky. Například v pondělí a v pátek na angličtinu na Anděla, v úterý chodím na výtvarku a flétnu v Černošicích, ve středu navštěvuji keramiku a ve čtvrtek chodím na počítače a na cvičení s hudbou. Jednou na keramice naše paní učitelka řekla:,,Dnes si uděláme vázu." Vázu jsem vyráběla jeden a půl hodiny. Paní keramička mi řekla, že mám vázu z naší skupiny nejhezčí. Když jsem si šla pro píchátko, abych si tu vázu podepsala, tak jsem zavadila o ubrus a ta váza spadla a rozplácla se na zemi. Doma se starám o naše kocoury. Jmenují se Kuba a Kryštof. Například s nimi chodím ven, myji jim misky, hraji si s nimi a také je považuji za bratry. Jednou se mi stalo, že jsem venčila kocoura, někam jsem se zadívala a ten hrozný kocour mi utekl. Naštěstí jsme ho chytili a maminčin oblíbený kocour i já ještě žijeme. Na jaře hodně jezdíme na kolech (ale samozřejmě je nejdřív musíme vytáhnout ze sklepa). Jezdíme kolem Berounky nebo jedeme do pekárny, atd. Když jsme jednou jeli na kolech (po dešti), tak jsem najela na kámen a spadla jsem do bláta. V létě se jezdíme hodně, koupat. Například do aquaparku Slaný nebo do aquaparku Kladno. Jednou jsme šli plavat s mojí kámoškou Péťou Noskovou a s mým tátou. Táta se těšil, že nás bude nutit plavat v bazénu 10krát tam a zpět. Ale měl velikou smůlu, protože bazén byl vypuštěný a museli jsme být jenom na atrakcích. Na podzim chodíme sbírat houby a také pouštět draka na Višňovku nebo na Vypich. Jednou jsme šli pouštět draka, mojí kamarádce to šlo výborně. A já jsem pořád prosila, a tak mi ho půjčila. Chviličku jsem ho pouštěla, a pak jsem ho omylem pustila a on odletěl, tak jsme mu zamávaly na rozloučenou. V zimě jezdíme na hory lyžovat, v Černošicích bruslíme na zimním stadionu a někdy chodíme i sáňkovat a bobovat. Jednou se mi stalo, že když jsem jela na bobech, tak jsem narazila do popelnic. Naštěstí se mi nic nestalo, ale popelnice se rozsypaly. Také jsem jako malá jezdila hrozně rychle na lyžích a najela jsem na bouli a vřítila se přímo do sítí, které jsou na sjezdovkách, aby lidé nespadli z prudkého svahu. Prostě ve volném čase nezahálím a dobře si ho užívám. Auta, kolo, knihy, to je moje!
Ladislav Třešňák,  6. tř.,  ZŠ Klausova Mám hodně zálib-patří mezi ně např.: četba a jízda na kole. Tím, že dojíždím do školy, ztrácím denně téměř dvě hodiny strávené v MHD. Rád čtu. Mezi mé oblíbené knihy patří knihy od Julese Verna-např.: Cesta kolem světa za 80 dní (viděl jsem i filmovou verzi) a Cesta do středu Země. Dalším mým koníčkem je jízda na kole. Všichni z naší rodiny jsme si pořídili nová kola. A projíždíme cyklostezky  v okolí Barrandova. Cykloturistiku zařazujeme i do období letních prázdnin a dovolené. Loni jsme na kole byli u pramene Vltavy na Šumavě. Pramen vyvěrá v nadmořské výšce téměř 1 200 m na úpatí Černé hory. Požitek z jízdy při zpáteční cestě na Kvildu, kdy stezka byla liduprázdná a mohl jsem si dovolit i větší rychlost, byl úžasný. Mou největší zálibou jsou auta. Čtu odborné motoristické časopisy, sleduji v televizi dokumentární a publicistické pořady věnované motorismu i sportovní automobilové přenosy. Auta mě zajímají všeobecně, ale ze všeho nejvíce se věnuji rally. Účastním se některých závodů, fotografuji jezdce i zajímavé momenty a pořizuji si video záznamy. Rád také navštěvuji auto-muzea (Mladá Boleslav, Lány, Zbuzany) a připomínám si historii a začátky automobilizmu a nás. Mým velkým snem je projet se v závodním autě. Můj táborový život
Jarmila Sazimová, 8. tř., ZŠ Bronzová Už odmala jezdím na tábory. Na táborech si připadám jako ryba ve vodě, protože jsem skoro celé prázdniny mezi svými vrstevníky - v kolektivu. Jsem totiž jedináček, tak jistě každý pochopí, jak se sama někdy doma nudím. Moje rodina tábory žije, protože můj strýc dodnes na tábory jezdí jako hlavní vedoucí. I máma s tátou kdysi po celý rok pracovali s dětmi a jezdili s nimi v létě na tábory, ale dnes se už necítí na to, hlídat nás, malé děti. Teď, jak jsem starší, mě to už "netáhne" ke "strejdovi" na tábory. Hry, které jsme tam hráli, i sportovní disciplíny, ve kterých jsme se zdokonalovali, i děti byly skvělé. Jsou ale věci, co mi tam vadily, např. na táborech se většinou vedoucím tyká. Já, jako správně vychovaná příbuzná, musím říkat svému strýci "strejdo", ostatní děti mu říkají "Jirko", tedy jménem. Tomu se říká nespravedlnost! Když pominu oslovování hlavního vedoucího, podívala jsem se se "strejdovými" tábory na dost míst. Byli jsme třeba ve Vanově u Telče, ve Velkých Losinách, ve Svratouchu nebo v nějaké vesnici u Děčína. Vždycky jsme bydleli v dřevěných chatkách, blízko bylo koupaliště a různá sportoviště. Vařily nám cizí kuchařky a vedle chatek, kde jsme bydlely my ,děti ze "strejdova" tábora, byly v chatkách ubytované jiné děti. Vzpomínám si na mažoretky nebo fotbalisty. Když jsem byla v l.třídě, měla jsem věk na tábor, který pořádá firma, kde pracuje táta. Tento tábor se jmenuje "Blata". Spí se ve stanech. Vždycky si vzpomenu na mámu, která dříve jezdila do přírody "pod širák". Ve stanech je totiž větší legrace, zvláště když prší. Stany mají několik provedení. Prvním typem je velký stan, který je pro čtyři děti a říká se mu Mallorca. Děti ho nemají moc rády, protože se v něm musí hodně uklízet. Když si odmyslím ten hrozný a každodenní úklid, v tomto velkém stanu je hodně místa. Někdo velký stan považuje za prostorný. Druhým typem je "dvojlůžák". Ten je méně prostorný a my děti si myslíme, že se moc uklízet nemusí. Naši vedoucí nás však vyvedou z omylu, když začnou bodovat. Ke konci tábora pak zvýšeným úklidem ve "dvojlůžáku" doháníme, co se dá. Jde přece o každý bod, který do konečného hodnocení získáme pro svůj oddíl. ,,Dvojlůžák" má dva odstíny barev. Je béžový nebo tmavě zelený. Já raději bydlím s kamarádkou ve stanu béžovém, je tam světlo. Ve stanu zeleném je tma i přes den. Kolikrát jsem si svítila baterkou. Shrnu-li oba typy stanů, musím připustit, že každý stan má své pro i proti. Jídlo na Blatech nám vaří 2 kuchaři, přesněji kuchař a kuchařka. Jmenují se Mário a Jožka. Jíme z ešusů nebo z misek. Je zajímavé, že vedoucí dostávají jídlo do talířů, porcelánových. Chce se mi zase říci něco o nespravedlnosti. Možná ten rozdíl v nádobí spočívá v tom, že na Blata jezdí hodně malých dětí a ty přece stále něco rozbíjejí. Třeba si kuchaři a vedoucí myslí, že by pro děti na konci tábora neměli dost nádobí. Na Blatech nám ohlašují důležité okamžiky během dne klaksonem. Týká se to hlavně jídla (snídaně, oběda, večere). Teď si uvědomuji, že ne vždycky. Klakson není slyšet, když svačíme. Možná proto, že svačiny nám nosí naši vedoucí a většinou svačiny jíme během hry. Jako na každém správném táboře vedoucí i kuchaři prověřují, jak zvládáme domácí práce a jak si při tzv. službě pomáháme. Kdo má službu, plní mnoho povinností. Tou nejlehčí je ohlašování jídla. Na službu chodím ráda, můžu totiž troubit na klakson. Kdyby mě viděla máma, nepochopila by mé nadšení pro takové troubení. Nemá moc ráda, když něco hraje nebo troubí hlasitě. Asi zapomněla, že byla také dítětem a že si děti nedokáží hrát potichu. Nesmím zapomenout na ohlašování nástupů. To se na "náměstíčku" shromáždí všechny děti a vedoucí (vždycky po oddílech, kam patří) a poslouchají, co ten den se oddílu povedlo a co ne a na jaký program se mohou těšit či připravit další den. Nástupy mám moc ráda, protože hlavní vedoucí rozdává pochvaly a dopisy nebo pohledy z domova. Máma s tátou mi poslední dobou dovolili, abych si na Blata vzala svůj mobilní telefon. Telefonuji skoro každý den s mámou, ale přečíst si dopis od rodičů, babičky nebo kamarádek bych za nic nevyměnila. Když se na táboře zabydlíme a seznámíme se s ostatními dětmi i novými vedoucími, hrajeme na Blatech samozřejmě celotáborovou ,,Hru o Blaťáky". Vysvětlím vám, co jsou "Blaťáky. Jsou to táborové peníze, které dítě získává v každé hře, když je úspěšné. Které dítě je šikovnější, chytřejší, mrštnější nebo rychlejší, je na konci tábora bohaté, má hodně "Blaťáků" a nakupuje v táborové prodejně, hlavně sladkosti a upomínkové předměty. Já ráda mlsám, jsem hravá a dá mi dost práce, než shromáždím tolik ,,Blaťáků", abych při nakupování nemusela přemýšlet, jestli si koupím brambůrky nebo žlutou propisovací tužku s tahákem. Hrát o ,,Blaťáky" není nijak složité, ale stojí za to si poslechnout, jak se tato hra hraje. Jedna hra je pro mrštné děti. Každý dobyvatel musí proniknout do "hradu", ale tak, aby ho nelapili strážci hradu. Hrad je prostor ohraničený lanem. Strážci hradu jsou pozorní, proto dobyvatel má tři životy. Když je dobyvatel lapen strážcem hradu, je označen čárou na viditelné části svého těla, většinou na čele, ruce, noze. Ta čára musí být dobře vidět, aby každý hned rozpoznal, který dobyvatel byl úspěšný při pronikání do hradu a kterému dobyvateli se do hradu proniknout nepodařilo. Jinou hru hrají najednou dva oddílu, jmenuje se Pašeráci. To je hra, která mě baví. Vždycky se těším, jestli tuto hru budeme hrát opakovaně, třeba třikrát za tábor. Má celkem jednoduchá pravidla. Chcete je znát? Děti z jednoho oddílu představují pašeráky. Ti pašují přes hranici (krepovým papírem ohraničenou část lesa) nedostatkové zboží (sladkosti, které si nemusí děti koupit). Děti z druhého oddílu představují ochránce hranice, kteří se snaží pašerákům zabránit přechod přes hranici a hlavně usilují o to, aby pašerákům zabavili co nejvíce nedostatkového zboží. Hraje se na čas a vítězem se stává ten oddíl, který na konci hry drží více nedostatkového zboží. Jednoduché, ale pro mě poučné. Když se budu při této hře hodně snažit a na konci každé hry budu mít dost nedostatkového zboží (zadarmo), nebudu muset utrácet za sladkosti "Blaťáky" a ušetřím si třeba na drahý kalendářík. Už jsem myslím říkala, že ráda mlsám. Jak slyšíte, jezdit na tábory mě opravdu baví. Zažiji tam hodně legrace a užiji si do sytosti kamarády i přírodu. Jsem ráda, že o prázdninách nemusím být v Praze nebo jen u babičky. Jen mě mrzí, že jsem už velká holka a že v letošním roce pojedu na tábor na Blata jako dítě už naposledy. Třeba ze mě příští rok udělají praktikantku, totiž pomocnici vedoucího. Ale to už o sobě nikdy nebudu moci říct, že jedu na tábor jako dítě a že se tam o mě budou starat. Máma říká, že se nic nedá vrátit a že si mám užívat dětství. Tak si říkám, jestli i to, že letos pojedu na Blata naposledy jako dítě, není zase ta nespravedlnost.
Postižení lidé kolem nás
Oči
Adriana Petrová, 9. tř. ZŠ Mládí Koukala jsem do těch krásných modrých očí a nemohla se od nich odtrhnout. Právě tyhle dvě modré duhovky s černou tečkou uprostřed a bělmem okolo mě teď tolik fascinovaly. Oči. Věc, kterou téměř každý považuje za samozřejmost a tím pádem si jí ani moc neváží. Všechno je jednodušší, když vidíte na cestu. Ale jaké je to žít v naprosté tmě? Člověk, který stál přede mnou, to věděl až moc dobře. "Ten trénink nemůžu stihnout," nadávala jsem si v duchu a sprintovala na metro. A jak si tak běžím, zadívám se na osobu, která stojí před schody na nástupiště. Otočila se na mě. Byl to takový normální kluk s tmavými brýlemi na očích. A v ruce měl...bílou hůl. Zasekla jsem se. Vždyť byl asi tak stejně starý jako já. "Prosím vás",.. snažil se ten kluk na sebe upoutat pozornost kolemjdoucích, ale nikdo se nezastavil. Viditelně se potřeboval dostat dovnitř. "Chceš do metra?" zeptala jsem se ho. "Jo". "Tak já tě dovedu", řekla jsem a chytla se ho za rámě. "Prosím vás a mohla byste mi ještě poradit, jak se dostanu na Hloubětín?" "Tam potřebuju taky, můžeš jet se mnou. A tykej mi, myslím, že jsme asi tak stejně staří". Nastoupili jsme do metra. "Ještě jsem se ti nepředstavil, já jsem Tomáš", podával mi ruku. A podával ji úplně jinam, než kde jsem stála já. "Ester", řekla jsem a ruku stiskla. Začal mi vyprávět, jak se mu to stalo... Když mu bylo devět, tak s rodinou havarovali. Máma a starší bratr zahynuli a on následkem úrazu oslepl. Teď žije s otcem a nedávno se přestěhovali. To byste netušili, jakou rychlostí jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že mám všechny členy rodiny v pořádku a já sama jsem zdravá. Ten trénink jsem nestihla, ale zase získala člověka, na kterého jsem se mohla spolehnout v každé situaci. Sice díky tomu, že neviděl, byli některé věci mnohdy těžší, ale mé heslo je: "Když se chce, tak jde vše", takže jsme spolu všechno zvládli. "Prosim?" "Ahoj Ester, tady Tomáš, mohla bys k nám přijít?", zavolal mi jednou Tom. Za deset minut jsem byla u nich. "Přečti to, prosím", podával mi Tom potištěný papír. "Mně už to táta přečet, ale potřebuju to slyšet ještě jednou", dodal na vysvětlenou. Sice jsem nic nechápala, ale začala jsem číst. Vážený pane Kastnere, naše fakultní nemocnice se rozhodla nabídnout operaci očního nervu pro Vašeho syna Tomáše... "Tomáši,oni tě chtěj operovat", řekla jsem šokovaně. "Přesně tak", odpověděl Tom a usmíval se jako sluníčko. "Šoking, že jo?", smál se mi Tomášův táta. "No, to teda jo", řekla jsem šťastně a Tomáše objala. "Tak co, jak to vypadá?", přiběhla jsem do nemocnice. Já vím, běhat po nemocnici se nemá, ale já si nemohla pomoct. "Ještě spí. Teď jsem tam byl, ale volali mi z práce, musím jít", informoval mě Tomášův táta a já zapadla do pokoje číslo šest. Ležel na posteli a spal. Oči měl zalepené. Sedla jsem si na kraj postele a koukala na něj. Asi po půl hodině se začal probouzet. "Ester?" Chytla jsem ho za ruku. V tom vstoupil do pokoje doktor. "Už ses nám probudil? Tak jdem na to, sundáme ti obvazy", řekl a dal se do díla. "Víš, že jsi ještě hezčí, než jsem si tě představoval?", usmál se na mě Tom. Koukala jsem do těch krásných modrých očí a nemohla se od nich odtrhnout... Evan
Kateřina Špirochová 8. tř. ZŠ Mládí Naše sídliště by klidně mohlo být jako jakékoliv jiné, kterých jsou v Praze stovky. Ale není. Když občas procházím kolem řady šedivých paneláků, potkávám vysokého muže středních let. Má delší tmavé vlasy a neoholenou klidnou tvář. Celkový dojem podtrhují tmavé brýle. Vždycky se prochází kolem paneláků v doprovodu křížence vlčáka a černého labradora. Mohlo by se zdát, že pohledný muž a jeho pes jsou jen jedněmi z milionu, avšak nejsou. Člověku až po chvíli dojde, že ty tmavé brýle nejsou proti slunci a čtyřnohý přítel člověka s bílým postrojem není jen domácí mazlíček, nýbrž  průvodce ve světě tmy. Najednou klopíte oči, i když on to nevidí. Vyhýbáte se a snažíte se jej obejít co největším obloukem. A když ho míjíte, neodoláte a přece se do té tváře podíváte, pak nevíte, co dělat. Zjistíte totiž, že se "dívá" vaším směrem. Zaujatě ještě dlouhou chvíli po tom sledujete špičky svých bot. Snažíte se tu tvář vymazat ze své mysli, kam se neustále vrací. Co tu chtějí? Co jsou vlastně zač? Proč tu jsou? Přišli, aby pohnuli naším svědomím? Přišli, aby nás donutili přemýšlet také o těch druhých a ne jenom o sobě? Aby nás naučili vidět a ne se jenom dívat? Nevzpomínám si přesně, co bylo za den. Máma mě poslala nakoupit několik rohlíků a pár dalších drobností. Během nakupování do malého krámku vstoupil vysoký muž se psem. Pozdravila jsem a snažila se soustředit na nákup. Neustále jsem ale musela myslet na člověka, který stál za mnou. Od chvíle, kdy vstoupil se ani nepohnul. Bylo mi mdlo a chtěla jsem co nejrychleji odtamtud vypadnout. Sebrala jsem nákup a neomylně jsem vrazila do jediného přítomného v místnosti krom mne a prodavačky. Chrlila jsem ze sebe omluvy - netuším proč - ve všech světových i nesvětových jazycích. Vystřelila jsem z obchůdku jako raketa a zastavila se až před domovními dveřmi. Pořád jsem se otáčela s pocitem, že mne z krámku sleduje. Samozřejmě to byl nesmysl, ale v tu chvíli mi to zas tak nemožné nepřišlo. Uplynula už nějaká doba od mé nešťastné příhody v krámě, kdy jsem ho naposledy viděla. Je pravda, že jsem se pečlivě vyhýbala místům, kde obvykle chodil se svým psem. Naučila jsem se chodit do školy později a vracela jsem se zadem. Vědomé chování se stalo postupem času zvykem. Na vysokého muže jsem si vzpomněla jen velmi zřídka. Ve škole nám dávali zabrat a tak na to ani nebyl čas. Jenže osud se mnou měl trochu jiné plány... Samozřejmě jsem zaspala. Měla jsem koncert, který končil pozdě v noci. Budík sice zazvonil, ale taková maličkost mne přece nemůže donutit vyhrabat se z teplé postele... Cesta do školy mi trvá přibližně patnáct minut. Za dvě minuty už jsem byla ve třetině. Byl leden a na chodníku se leskla námraza. Takže když si dáte dohromady led na zemi a člověka, který právě láme všechny rychlostní rekordy, vyjde vám jednoznačně pád. Tato rovnice mě napadla ve chvíli, kdy jsem ležela na zemi a zírala do šedé oblohy. Bylo mi jasné, že tak jako tak přijdu pozdě do školy, takže jsem se nenamáhala co nejrychleji zvednout a znovu nasadit nadsvětelné tempo. Místo toho jsem si pohodlně podložila hlavu rukou. Zvedla jsem se až ve chvíli, kdy se u mě zastavila postarší paní a ptala se mne, jestli mi nic není. Snažila jsem se jí přesvědčit, že jsem naprosto v pořádku. Paní sice odešla, ale tvářila se, jako bych jí tvrdila, že právě hovoří s Georgem Bushem. Ve chvíli, kdy paní zmizela za rohem, jsem zjistila, že levá noha na tom není tak dobře, jak jsem předpokládala… Nic nepomohlo. Rodiče dokáží být nepředstavitelně otravní a nechápající tvorové. Už mě matka vyhnala opět do školy. Pravda, jezdila jsem tam autem, ale po třech dnech mě to přestalo bavit. Jednak začínat takhle špatně den nevěstilo nic dobrého a jednak to podle mě bylo stejně k ničemu. Ve škole jsem chtě - nechtě chodit musela. Výtah nemáme a takový gentlemani, kteří by mě nosily, vyhynuli ještě dříve, než se na světě objevil člověk. Chodila jsem tedy do školy o berlích. Nutno říci, že jsem postupovala rychlostí 0,5 m za hodinu. Musela jsem tedy vyrážet z domova o poznání dříve než předtím. Přesně v dobu, kdy vysoký elegán s tmavými brýlemi chodil na procházky se svým psem. Tentokráte jsem ale nepřešla na druhou stranu silnice. Jednak mi chůze přeci jen způsobovala trochu potíž a jednak jsem se najednou cítila na stejné lodi. Samozřejmě. Můj stav byl pouze dočasný, ale svým způsobem jsem byla vyřazena z normálního života. Týden jsem nemohla vůbec chodit. Teď už to sice bylo o poznání lepší, ale byla jsem jako sportovně založený člověk velmi omezována. Náhle jsme byli na té stejné straně silnice než všichni ostatní lidé, kteří "náhodou" potřebovali co nejrychleji přejít. A já si uvědomila, jak moc je to všechno směšné. "Honem utíkejte! Tamhle jsou ti divní, ti nenormální! Rychle vemte nohy na ramena! Ještě by vám mohli ublížit. Sice si ještě přesně nejsme jisti tím jak, ale nějak určitě ano." Musela jsem se ušklíbnout této komické realitě. Jaro už o sobě dávalo nějakou chvíli vědět a já se zase mohla volně pohybovat. Nezměnila jsem svůj návyk chodit do školy o něco dříve. Nemusela jsem tolik spěchat. Místo toho jsem si raději vychutnávala po ránu kouzlo probouzející se přírody. Nebála jsem se také chodit po pravé straně silnice-byť sama. Sama kolem muže s černým psem. Bylo to zvláštní. Kdyby normálně viděl, řekla bych, že jsme si každé ráno vyměnili krátký pohled. Jaro pomalu střídalo léto a mě to začínalo být tak trochu trapné. Každé ráno jsme kolem sebe chodili a ani jsme se nepozdravili. Rozhodla jsem se to tedy změnit. Bylo to koncem května, když jsem sebrala dost odvahy, abych přišla, donutila se k úsměvu a řekla: "Dobrý den. Máte krásného psa. Můžu si ho pohladit...?" A tak začalo mé přátelství s vysokým elegánem s černými brýlemi. Psa jsem si mohla pohladit - i když obyčejní smrtelníci se vodícího psa dotýkat nesmějí. Zjistila jsem, že se jmenuje Akar a jeho páníček Evan Táborský. Evan byl ženatý a měl pětiletou roztomilou holčičku. Pracoval u jedné firmy jako zástupce ředitele oddělení pro reklamaci. Překvapilo mě, že nevidomý člověk může vést tak normální život. Evan mi vysvětlil, že mnoho lidí jako on nemají takové štěstí. Ale i tak... Samo sebou, že znám všechny ty řeči o tom, že bych se neměla přátelit s cizími lidmi, ale tohle byl docela jiný případ. Máma to zprvu neviděla příliš ráda, ale nakonec se mi jí podařilo přesvědčit. Evan byl z mého pohledu fajn. Uměl se se mnou bavit o spoustě věcí jako můj kamarád. Dovolil mi, abych mu tykala, a tak mi připadalo, že vedle sebe nemám dospělého, nýbrž mého vrstevníka. Jeho ženě jsem ale nikdy neřekla jinak než paní Táborská. Evanova dcera se jmenovala Terezka. Byla bezvadná. Myslím, že ze mne měla vždycky trochu strach, i když netuším proč. Bylo to někdy na konci prázdnin. Už jsem byla zpátky v Praze, za pár dní měla začít škola. Evan už byl taky zpátky. Potkala jsem ho, když jsem se vracela z projížd'ky na in-1inech. Byl jako vždycky na procházce z Akarem. Netuším, jak to dělá, ale vždycky pozná, že jsem to já a zdraví mě první. "Jak víš, že to není někdo jinej?" Ptala jsem se. "Poslouchej někdy kroky lidí. Každý má jinou, pro sebe charakteristickou chůzi." Evan se usmál a řekl: "Kouzlo". Zkoušela jsem to pak párkrát, ale nikdy jsem nedokázala říct, komu které kroky patří. Bavili jsme se pak o prázdninách. Evan byl prý s rodinou u moře v Řecku. "Bylo tam nádherně čisté modré moře, jako nebe." "Teď si vymýšlíš!" "Proč si to myslíš?" "Nezlob se, ale jak ty můžeš vědět, jakou barvu mělo moře-pokud ti to někdo neřekl. " "Takže ty mi nevěříš." "Ne." "Pokusím se ti to osvětlit. Víš, jak sem ti vysvětloval to, že poznám lidi podle zvuku kroků... Je to vlastně něco podobného. V podstatě máš pravdu. Nevím, jak vypadá modrá. Ale cítím ji.. Špatně se to vysvětluje… Půjč mi nějakou tvojí věc." Dala jsem mu svůj šátek. Evan ho chvíli držel v ruce než řekl, že je nejspíš červený a žlutý. Šátek byl žlutý s hnědými a červenými skvrnami... Nikdy nezapomenu na rozhovor, který mezi námi proběhl v září. Šla jsem po škole ven, poněvadž ještě bylo velmi hezky a já chtěla využít posledních slunečních paprsků, než přijde zima. "Ahoj Katko." Evan byl s Akarem taky venku. Posadili jsme se na lavičku. Bavili jsme se o podzimu. Shodli jsme se, že je to krásné období,  kdy se příroda loučí s létem a vítá zimu. "Kde vlastně spí motýli přes zimu?" "V poupatech květin pod zemí." S Evanem se daly nádherně vymýšlet fantastické krásné věci. "A až přijde jaro, tak přinesou světu vůni brzkého léta..." "...Na křídlech která jim obarví duha..." "... Jež povstane ze slz nebe a záře slunce." "Zapomněla jsi lidské sny." Zase mě trumfl. "Všechno ale jednou odnese na svých křídlech čas..." Řekl pak najednou. ,,i motýly...?" Zeptala jsem se. ,,i motýly..." Byl to náš poslední rozhovor. Když jsem se pak vrátila z podzimek, už tu nebyl. Napsal mi jen krátký dopis. Odstěhovali se prý někam do Německa. Paní Táborská byla původem Němka. Takže se vraceli. K dopisu byl připojen ještě malý obrázek. Obrázek motýla. Moje a Terčina pohádka
Lucie Mourková, 6. tř., ZŠ Bronzová Milé děti! Možná, že když vás rodiče vzali na dlouhou procházku, bolely vás nohy a záviděli jste vozíčkářům. Povím vám-není to nic příjemného. Já mám jednu kamarádku na vozíčku. Jmenuje se Terezka a nejvíc ze všeho si přeje chodit. Poslechněte si, jak vzniklo naše přátelství. ,,Máš babu!“ povykovaly děti venku. ,,Ne, ty ji máš!“ Hrály si na honěnou. Ani si nevšimly, že je někdo smutný pozoruje. ,,Tery, jsi na řadě, pojď hrát!“ Zavolala jsem na Terezku, aby pokračovala ve hře. ,,Jo, hned, ještě chvíli počkej, však víš…“, řekla mi Terezka,“ jak ráda bych  uměla chodit! Jak moc ráda bych se rozběhla za těmi dětmi, ale nemůžu.“ Její slova mě dojala. Všechno to začalo v 1.třídě, když jsme s Terezkou navázaly kontakt. Terezka mě k sobě pozvala a už to jelo! Začaly jsme si povídat a navzájem jsme se navštěvovaly. Staly se z nás nejlepší kamarádky. Já jsem měla problém, svěřila jsem se jí, ona měla problém a svěřila se mně. Terezka patří mezi nejlepší kamarádky, i když nemůže chodit. Nikdy nepoznala, jaké to je. Ve čtvrté třídě jsem jako odměnu dostala v ZŠ Mohylová knížku za to, že se starám o Terezku. Beru to jako samozřejmost, že pomáhám kamarádkám. Všem. A rozhodně budu pečovat o tu, která nemůže chodit. Čas plynul. I ta nejhezčí pohádka jednou skončí. Přišel závěr 5. třídy, kdy se musí ze ZŠ Mohylová odejít, protože je to ,,malá školička“ pro první stupeň. Každý stál před rozhodnutím kam půjde. Terezčini rodiče zvolili FZŠ Brdičkova, mí rodiče dali přednost ZŠ s RVJ Bronzová. Naše cesty se rozdělily. Tedy se zdálo, že tím je konec naší pohádky. S Terezkou se ale dále kamarádím! Alespoň se na sebe víc těšíme. Takováhle byla naše krásná pohádka, která trvala 5 let a vlastně trvá dodnes. Tak co? Pořád si myslíte, že nechodit je med? Já osobně bych řekla, že je to velice kyselý citron. Zamyslete se nad tím a pomáhejte vozíčkářům. Poznala jsem, že i maličkost dokáže potěšit, že úsměv otvírá lidská srdce. A platí to oboustranně. Kamarád
Kateřina Hrubá, 7. tř., ZŠ Bronzová Tato báseň je o pocitech handicapovaného člověka a jak je dobré mít někoho u sebe, když je Ti nejhůře. Trápí mě neustála úzkost, pocit, že nikam nepatřím,
mám na srdci těžkost, s nikým nemluvím.
Bojuji v ringu se zlem, ale já prohrávám,
život se mi stává peklem, tomu všemu se poddávám.
Důležitá chvíle nastala, kdo vyhraje tento závod,
trápení, zlo nebo já, jde o můj holý život.
Utíkám co nejvíce, přesto jim nestačím,
bije mi rychle srdce, bolest nohou nepotlačím.
Slyším nesnesitelné pískání, slyším hlasité plakání,
můj věrný kamarád, všechny se mnou v ruce předhání.
Je čas si uvědomit, že je můj zachránce,
a povedlo se mu mě zachránit, z toho děsného blázince.
Není nad dobrého přítele, který tě ze zlého vytáhne. O soužití s handicapovanými lidmi
Tereza Stambolijská, 7. tř., ZŠ Mládí Bylo pochmurné podzimní ráno. Šla jsem do školy v Řeporyjích. Měla jsem špatnou náladu, ale nevěděla jsem proč. Přemýšlela jsem o důvodu, ale příčinu jsem nevěděla. Najednou jsem zahlédla žáka z vyššího ročníku. Jen s obtížemi se vyhýbal loužím, a kdyby mu asistentka nepomohla, tak by asi nestihl začátek vyučování. Je totiž mentálně postižený. Když byl malý, spadl do ledové vody do bazénu a topil se. Rodiče ho zachránili pozdě. Tak mě napadlo, jestli i on má špatnou náladu a proč. A jestli ji má, tak si myslím, že vlastně odůvodněně. Ale většinou jsou tito lidé veselejší. Přijde mi že se ničím netrápí. V tu chvíli se moje špatná nálada vytratila. Uvědomila jsem si, že já vlastně nemám důvod se trápit. Je tedy obdivuhodné, že svůj osud nesou tak statečně. Je dobře, že tyto děti mohou chodit do třídy mezi nás. Můžeme jim pomoci zapojit se do kolektivu. A tím i do normálního života. A oni mezi nás přinášejí pozitivní energii. Jsem tedy ráda, že handicapovaní lidé mají možnost se vzdělávat a i mít nějaké zaměstnání. Díky jim si uvědomujeme, že zdraví je to nejcennější, co máme. Pokud se mě týče, uvědomuji si, že když jsem zdravá, tak nemusím mít špatnou náladu. Jsou mezi námi a pomáháme jim
Patrik Vološín, 4. tř., ZŠ Mohylová Toto téma jsem si vybral, protože se již od narození pohybuji mezi zdravotně postiženými a tak moc dobře vím, že to jsou lidé úplně stejní jako my zdraví. Jsou veselí a smutní. Jen potřebují pomoci při některých věcech, které sami nezvládnou třeba při nákupech, protože některé zboží je moc vysoko nebo naopak nízko. Velice mě mrzí, když vidím lidskou lhostejnost a zlobu vůči těmto lidem. Mamka mi vyprávěla, že když byla malá a někdo cizí na ni upřeně koukal řekla: „lístky do divadla budou až zítra“, a on se otočil. V žádném případě se nemusíme bát nabídnout někomu pomoc, protože oni nemusí mít vždy dobré zkušenosti, a tak se bojí nás o pomoc požádat. Pomáhat, ale nemusíme jen činem, ale i obyčejným slovem. Neměli bychom člověka soudit podle vzhledu, protože i postižený člověk pro nás může být skvělým kamarádem a může nám pomoct, když se ocitneme v nesnázích. Nikdy před postiženými lidmi nedávejte najevo lítost. Jsem jiný - a přitom stejný
Jasmína Popovičová, 7. tř., ZŠ Mládí Jsem nešťastný, ale pln nadějí
Chci se dozvědět, jestli se dějí zázraky
Slyším soucitné šeptání ze všech stran
Vidím sebe samotného bezstarostně běžet
Toužím po okamžiku, kdy se znovu postavím na své nohy
Jsem nešťastný, ale pln nadějí Tvářím se, že jsem s tím už dávno smířený
Prožívám vnitřní boj, který nikdy nekončí
Dotýkám se nohou, přesto stále nic necítím
Dělám si starosti, zdali bude někdo mrzáka chtít
 Pláču nad lidmi, kteří prožívají stejné peklo jako já
Jsem nešťastný, ale pln nadějí Dobře rozumím, že možná povedu samotářský život
Tvrdím přesto, že láska je mocná čarodějka, která i mne vysvobodí
Sním o tom, že budu mít ženu, rodinu a práci
Snažím se, aby nebylo vidět mé utrpení
Doufám, že ostatní ke mně lítost nechovají
Jsem nešťastný, ale pln nadějí Handicapovaní lidé jsou také lidmi
Lenka Jindrová,5.tř., ZŠ Mládí Mezi námi žijí handicapovaní, toho si všimne snad každý. Nejdřív bychom měli vědět, co postižení pro nás a pro ony samotné znamená. Pro některé z nás znamená slovo postižený ohavný, že nemá ruku, nohu atd. Ale pro ony samotné je to obrovská ztráta něčeho, co je u nás samozřejmé. Sice se s tím někdo narodil, ale to neznamená, že mu to není líto. Proto bychom jim měli podat pomocnou ruku a nešikanovat je a podobně. Mohli bychom jim prostě pomáhat. Postižený, který se i přes své problémy dokáže přenést a sportovat a dostat se až na paraolympiádu, si zaslouží obdiv. Slepec má zase za svého nejlepšího kamaráda slepeckého psa, který je speciálně vycvičen k tomu, aby pomáhal svému pánovi v různých činnostech. I hluší mohou mít svého psa, který je upozorňuje, když zazvoní zvonek apod... Prosím vás, pomáhejme jim! ! !! ! !! ! Patří mezi nás
Anna Třesohlavá, 7. tř. ZŠ Bronzová Lidé, kteří tvrdí, že postižení nepatří mezi nás, se ohromě pletou. Vždyť jsou to lidé jako my, jenom nemají takové štěstí jako mnozí z nás. Kvůli jejich handicapu je přece nemusíme odsuzovat. Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří je brali za vetřelce, ale o prázdninách jsem je poznala lépe. Moje babička pracuje v ústavu pro postižené děti. Nabídla mi, jestli bych nechtěla jít s ní a podívat se, jak vypadá jeden den na oddělení. Byla jsem zvědavá, a tak jsem řekla, že půjdu. Když jsem vstoupila do areálu, měla jsem divný pocit. Na jednu stranu vypadalo oddělení hezky. Pestrobarevné obrázky zdobily všechny místnosti. Na druhé straně, když jsem vešla do pokojů, viděla jsem děti, které už se třeba nikdy nepostaví na nohy. Nevěděla jsem, jestli je mám litovat, nebo se chovat jako by si se nic nestalo. Překvapilo mě, jak jsou tam děti přátelské a milé. Začaly se se mnou bavit, vyprávěly mi své příběhy a ukazovaly mi své výrobky, které vyrobily. Byly to úžasné věci. Vešla jsem do posledního pokoje. ,,Můžu?“, ptám se. ,, No jasně! Pojď dál,“ ozve se. V posteli leží dívka asi stejně stará jako já a u její postele stojí kolečkové křeslo. ,,Jsem ráda, žes přišla. Ráda si s někým povídám“, říká a začíná mi vyprávět svůj příběh. ,,Před třemi lety jsme měli autonehodu, moji rodiče vyvázli bez vážného zranění a já jsem ochrnula. Od té nehody jsem na vozíčku. Pamatuji si jenom silný náraz a pak už jenom, jak se probudím v nemocnici a necítím nohy. Na vozíčku to, ale umím! Dokonce jsem vyhrála i slalom!“, směje se. ,,A proč si tady a ne doma?“, ptám se. ,,Víš, rodiče pracují a nechtějí mě nechávat doma o prázdninách samotnou a tak jsem tady“, řekla. Potom jsme si ještě dlouho povídaly. Ptala jsem se třeba, jestli jí není líto, že vidí ostatní jak běhají a skáčou a ona nic. Řekla, že ze začátku jí to bylo hrozně líto, ale teď už se s tím vyrovnala. Uteklo to tak rychle a už jsme musela jít. Se všemi jsem se rozloučila a slíbila jim, že se zase někdy ukážu. Po takto stráveném dni jsem pochopila, že lidé s handicapem žijí svůj život, který se hodně liší od toho našeho. Kolikrát nemohou dělat to, co chtějí, ale i přesto se dokážou vyrovnat se svým postižením a naučí se s ním žít. V našich očích by vždy měli vzbuzovat obdiv. Moje super sestřenice
Amálie Nedbalová,4.tř., ZŠ  Mohylová Mám super sestřenici. Jmenuje se Cilka. Když k nám přijede na návštěvu, tak se jenom chechtáme a smějeme. Je s ní legrace. V první třídě oslepla. Už je to čtyři roky, a přesto si pamatuje plno věcí z doby, kdy viděla. Pamatuje si například barvy, a když se obléká, chce vědět jaké má oblečení barvu.  Pamatuje si i hodně jiných věcí. To, co si nepamatuje, to si prohlídne. Víte vůbec, jak si prohlíží věci nevidomí lidé? Ne očima, ale rukama. Někdy to zkouším po ní. Zavřu oči a rukama poznávám hračky, příbory nebo třeba, čí jsou u dveří které boty. Moc mi to ale nejde. Cilka umí psát Braillovým písmem a umí psát rychle. Já se slepeckým písmem neumím. Ale Cilka má doma počítač a ten jí dokáže natištěné písmo přečíst takovým mňoukavým hlasem. Jednou jsem jí poslala dopis, ve kterém jsem některé slabiky nebo písmena napsala schválně s legrace víckrát za sebou v jednom slově. Tak třeba místo ,,moc ti děkuju“ sem napsala, móóóóóóóóóc ti ďďďďď. Když se to počítač pokusil zamňoukat, byla to taková psina, že se chudák Cilka málem smíchy potrhala. Pozvala mě kvůli mému legračnímu dopisu na návštěvu, abych si ho taky poslechla. Dopis jsme si pustily víckrát, protože jsme se vždycky tak smály, že jsme ho kus ani neslyšely. Bylo to báječné odpoledne. Každou středu spolu chodíme v hudebce do orchestru. Obě hrajeme na  violoncello. Ráda jí tam pomáhám. Když neví, od kterého místa zrovna začínáme, rychle jí předříkám názvy not, od kterých hrajeme. Moc nás to spolu baví. Já a Cilka jsme velké kamarádky. Já jí pomáhám v orchestru a ona mně pomáhá být pořád veselá.

 

Zveřejněno: 06.11.2006 – Admin Administrator ; Přečteno 8332 x
Vytisknout