Obsah:

Práce podle témat
Práce podle autorů Co se mi líbí na Praze 13
Co znám o historii naší rodiny. (Z vyprávění babiček a dědečků)
Poselství ke hvězdám (Co bychom vzkázali jiným civilizacím)

Hilda Čiháková - Hojerová - 26,1 kB

Tento sborník je věnován památce naší čestné občanky paní Hildy Čihákové - Hojerové

Paní Hilda Čiháková – Hojerová byla vzdělaná, statečná a obětavá žena, která celý svůj život bojovala proti útlaku a nespravedlnosti. Za nacistické okupace i po únoru 1948 se účastnila převádění uprchlíků před režimem přes hranice a pomáhala pronásledovaným osobám. V roce 1947 převzala z rukou generála Klapálka vojenské vyznamenání „Za zásluhy I. stupně“. Po únoru 1948 ale strávila devět let v komunistických věznicích. Teprve po roce 1989 se jí dostalo plné rehabilitace a byla jí udělena řada ocenění.  Zastupitelstvo městské části Praha 13 jí 13. června 2001udělilo čestné občanství za celoživotní obětavý boj za svobodu proti fašistickým a komunistickým totalitním režimům. V samém závěru jejího života, při příležitosti státního svátku 28. října 2006, jí prezident republiky Václav Klaus propůjčil řád T. G. Masaryka II. stupně za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity  a lidských práv.

Setkání s touto přátelskou a charismatickou osobností bylo pro každého velkým zážitkem. Vzpomínat na setkání s ní mohou i účastníci Literárního večera z loňského roku, který ještě poctila svou návštěvou.

Paní Hilda Čiháková - Hojerová zemřela po krátké nemoci v úterý 30. ledna 2007 ve věku 97 let.

Nikdy nezapomeneme.

 
Práce podle témat
Co se mi líbí na Praze 13 Jsem ráda, že tady bydlím
Petra Houšková, 8.A, ZŠ Mládí Mám to tu moc ráda, protože jsem se tu narodila.
Monika Sladomerová, 5.A, ZŠ Mohylova Jsem ráda, že žijeme v Praze 13
Jarmila Sazimová, 9. C, ZŠ Bronzová Myslím si, že když Martinovi ukážu naše hřiště...
Pavel Greňo, 5.A, ZŠ Mohylova Praha 13 je ten můj nejlepší svět
Petra Forejtová, 8.A, ZŠ Mládí Kalinka
Evgenia Tomik, 8.B, ZŠ Klausova Jsem rád, že tu bydlím
Matěj Lubenský, 5. tř. ZŠ Mohylova Připadám si tu jako na větrné Hůrce
Michal Vrbík, 5.B, ZŠ Mohylova Praha 13
Nikola Beránková a Sandra Fantová, 8. A, ZŠ Mládí Co znám o historii naší rodiny. (Z vyprávění babiček a dědečků) Letec
Jan Zikmund, 6.C, ZŠ Kuncova 1580 Stodůlecké kořeny
Dominika Schlehoferová, 8.A, ZŠ Mládí Dětství
Zuzana Pokorná, 7.D, ZŠ Bronzová Málem zabiti
Jana Hanušová, 3. třída, ZŠ Mohylova Moje prababička
Eliška Škvorová, 6. A, ZŠ Klausova Zajímavosti z historie mé rodiny
Kateřina Dolínková, 5. A, ZŠ Mládí Střípky z válečných příběhů
Jan Nejedlý, 7.D, ZŠ Bronzová Babiččino vyprávění
Jurij Khedik, 8. A, ZŠ Bronzová Tatínek
Kateřina Špirochová, 9.B, ZŠ Mládí Historie naší rodiny
Adam Loffelmann, 7.A, ZŠ Klausova Perla
Tomáš Benetka, 7.A, ZŠ Klausova Tak na to se teda fakt vážně zeptám!
Štěpán Vítek, 5.B, ZŠ Mohylova Nadání pro lumpárny jsem zdědila po svých rodičích
Amálie Nedbalová, 5.A, ZŠ Mohylová Příběh mé prababičky
Matyáš Táborský, 3.B, ZŠ Mohylova Patálie mojí babičky
Kristýna Hausarová, 2.B, ZŠ Mohylova Sklep
David Oves, 7.A, ZŠ Kuncova Babiččino vyprávění
Jana Coufalová, 9.A, ZŠ Bronzová Kořenky
Ladislav Třešňák, 7.A, ZŠ Klausova Vyprávění z dětství mé babičky
Katka Fialová, 7.A, ZŠ Klausova Moje rodina z vyprávění babiček
Aneta Veidenthalerová, 4.A, ZŠ Klausova Babiččin hrneček
Martin Koubek, 7.A, ZŠ Klausova Prababička Emilie
Jiří Červinka, 5.A, ZŠ Mohylová Babička z Lán
Kateřina Svobodová, 5.B, ZŠ Mohylová Co mi babička vyprávěla
Lidia Dušková, 8.A, ZŠ Mládí Poselství ke hvězdám (Co bychom vzkázali jiným civilizacím) Ahoj vy neznámí!
Nikola Bilaniuková, 7.A, ZŠ Kuncova Zamyšlení o poselství ke hvězdám
Jasmína Popovičová, 8. A, ZŠ Mládí Poselství pro všechny bytosti se zdravým rozumem
Michal Todt, 7.A, ZŠ Kuncova Pokud přijíždíte v míru, těšíme se na vás
Alena Pfeiferová, 8.A, ZŠ Trávníčkova Tajemství srdcí
Denisa Čížková, 7.A, ZŠ Bronzová Poselství ze Země zvané modrá planeta
Anna Ohlídalová, 7. C, ZŠ Bronzová Co bychom vzkázali jiným civilizacím?
Daniel Peterský, 9. C, ZŠ Bronzová Díky neznámé hvězdě
Barbora Cikánková, 8.B, ZŠ Klausova Dopis do neznáma, aneb jsme ve vesmíru sami?
Ondřej Hromádko, 6.A, ZŠ Klausova Jak letěli Jakub a Karolína do vesmíru
Ludmila Novotná, 3.A, ZŠ Mládí S přátelským pozdravem a dobrými úmysly
Kateřina Židáčková, 8.A, ZŠ Trávníčkova Vzkaz z cizí galaxie
Adéla Nikodýmová, 9. D, ZŠ Bronzová Dopis ke hvězdám Ahoj Marťánci
Tereza Pátková, 6. B, ZŠ Mládí Homo sapiens, tedy člověk rozumný
Václav Opatrný, ZŠ Mládí 135

Práce podle autorů
Benetka Tomáš, 7.A, ZŠ Klausova
Beránková Nikola a Fantová Sandra, 8. A, ZŠ Mládí
Bilaniuková Nikola, 7.A, ZŠ Kuncova
Cikánková Barbora, 8.B, ZŠ Klausova Coufalová Jana, 9.A, ZŠ Bronzová
Červinka Jiří, 5.A, ZŠ Mohylová
Čížková Denisa, 7.A, ZŠ Bronzová
Dolínková Kateřina, 5. A, ZŠ Mládí
Dušková Lidia, 8.A, ZŠ Mládí
Fialová Katka, 7.A, ZŠ Klausova
Forejtová Petra, 8.A, ZŠ Mládí
Greňo Pavel, 5.A, ZŠ Mohylova Hanušová Jana, 3. tř., ZŠ Mohylova
Hausarová Kristýna, 2.B, ZŠ Mohylova
Houšková Petra, 8.A, ZŠ Mládí
Hromádko Ondřej, 6.A, ZŠ Klausova Khedik Jurij, 8. A, ZŠ Bronzová
Koubek Martin, 7.A, ZŠ Klausova
Loffelmann Adam, 7.A, ZŠ Klausova
Lubenský Matěj, 5. tř. ZŠ Mohylova Nedbalová Amálie, 5.A, ZŠ Mohylová

Nejedlý Jan, 7.D, ZŠ Bronzová
Nikodýmová Adéla, 9. D, ZŠ Bronzová
Novotná Ludmila, 3.A, ZŠ Mládí

Ohlídalová Anna, 7. C, ZŠ Bronzová
Opatrný Václav, ZŠ Mládí 135
Oves David, 7.A, ZŠ Kuncova
Pátková Tereza, 6. B, ZŠ Mládí

Peterský Daniel, 9. C, ZŠ Bronzová
Pfeiferová Alena, 8.A, ZŠ Trávníčkova
Pokorná Zuzana, 7.D, ZŠ Bronzová
Popovičová Jasmína, 8. A, ZŠ Mládí

Sazimová Jarmila, 9. C, ZŠ Bronzová
Schlehoferová Dominika, 8.A, ZŠ Mládí
Sladomerová Monika, 5.A, ZŠ Mohylova
Svobodová Kateřina, 5.B, ZŠ Mohylová

Škvorová Eliška, 6. A, ZŠ Klausova
Špirochová Kateřina, 9.B, ZŠ Mládí
Táborský Matyáš, 3.B, ZŠ Mohylova
Todt Michal, 7.A, ZŠ Kuncova

Tomik Evgenia, 8.B, ZŠ Klausova
Třešňák Ladislav, 7.A, ZŠ Klausova
Veidenthalerová Aneta, 4.A, ZŠ Klausova
Vítek Štěpán, 5.B, ZŠ Mohylova

Vrbík Michal, 5.B, ZŠ Mohylova
Zikmund Jan, 6.C, ZŠ Kuncova 1580
Židáčková Kateřina, 8.A, ZŠ Trávníčkova


Co se mi líbí na Praze 13
Jsem ráda, že tady bydlím
Petra Houšková, 8.A, ZŠ Mládí V Praze 13 žiji už od narození. Během několika let se pustá pláň změnila na hustě osídlené sídliště. Jak šly roky, panelové domy se stavěly, a tak vznikla spousta architektonických výtvorů. Některé přírodní krásy bohužel s výstavbou sídliště zanikly, jiné však zase vznikly. Mezi zajímavosti našeho sídliště patří Centrální park mezi stanicemi metra Hůrka a Luka. Rozlehlý rybník a retenční nádrž s parkem přitahuje mnoho návštěvníků: vášnivé rybáře, cyklisty, sportovce na kolečkových bruslích i rodiny s dětmi od miminek v kočárcích až po ty větší ratolesti. Na zamrzlé retenční nádrži se krásně bruslí. Zkoušky odbornosti zde skládají každoročně mladí rybáři. Pořádají se zde tradiční soutěže, např. Chyťte si kapra a další. Myslím, že takovou příležitost k aktivnímu odpočinku mnoho městských částí nemá. Mezi architektonicky zajímavé stavby bych díky zvláštnímu tvaru a barvě přiřadila Komunitní centrum a kostel Svatého Prokopa, postavené v blízkosti naší radnice na Slunečním náměstí. I radnice Prahy 13 má zvláštní tvar připomínající laskonku. Na radnici se v předvánočním čase konají koncerty a při té příležitosti se i do naší městské části dostanou pěvci Národního divadla. Ti rádi vystupují s amatérskými umělci. Ve vstupní hale se pořádají tematické výstavy. Praha 13 se pyšní i jednou z nejvyšších budov v Praze — vedle radnice byl před dvěma lety dostavěn modrobílý mrakodrap. Je tak vysoký, že se řadí ke druhé nejvyšší budově v Praze. Na třináctce si mohou děti vybírat z velkého množství škol, at' již jazykových, matematicky či sportovně zaměřených, ale je zde též jedno státní a jedno soukromé gymnázium. Gymnázium Jaroslava Heyrovského se v průzkumu umístilo na pátém místě v zájmu o studium. Některé školy mají bazén, jiné společenské sály nebo atletické a fotbalové hřiště. Všechny jsou něčím výjimečné a něčím typické a každá škola se snaží nabídnout svým žákům to nejlepší. Jsem ráda, že bydlím v této městské části, jejíž předností je mimo jiné čisté ovzduší, pestrý kulturní život a příležitost sportovního vyžití.   Mám to tu moc ráda, protože jsem se tu narodila.
Monika Sladomerová, 5.A, ZŠ Mohylova Na Praze 13 se mi líbí, že je tu spousta parků a hřišť pro děti i dospělé. Myslím si, že je tu o vše dobře postaráno, protože ulice a místa, která navštěvuji, jsou upravená. Je zde spousta škol a jedna z nich je ZŠ Mohylova, kterou navštěvuji moc ráda. Také zde máme Centrální park, kde můžeme bruslit, jezdit na kole, hrát si na hřišti, chytat ryby a odpočívat v krásné přírodě. Je tu spousta hřišť pro děti, kde si mohou hrát vybíjenou, košíkovou, fotbal, atd. A pro ty nejmenší je tu pískoviště, klouzačky a houpačky. Jedno z hezkých míst je Prokopské údolí, kde je krásná příroda, potůčky, kde se děti v létě cákají. Jsou tam také cestičky a můžeme tam chodit na procházky a jezdit na kole. Mám to tu moc ráda, protože jsem se tu narodila. Jsem ráda, že žijeme v Praze 13
Jarmila Sazimová, 9. C, ZŠ Bronzová Jsem rodilý Pražák. Opravdu jsem se narodila v Praze. To moji rodiče říci nemohou, i když máma už odmala chtěla studovat a nakonec i bydlet v Praze. Táta o bydlení v Praze v dětství neuvažoval, protože na vesnici, kde bydlel, se mu líbilo. Hrál fotbal a na té jeho vesnici bylo krásné hřiště. Nakonec i táta se rozhodl bydlet v Praze. A právě v Praze se moji rodiče potkali. Já jsem tomu ráda a také jsem ráda, že se rozhodli v Praze zůstat. Všeobecně řečeno, Prahu jako město bych za žádné jiné městečko nebo vesnici nevyměnila. Jak jsem už řekla, narodila jsem se tu, sice v jiné čtvrti, ale jsem ráda, že už více než 14 let žijeme v Praze 13. Městská část Praha 13 je typickou novou pražskou čtvrtí. Základem je samozřejmě část, kterou tvoří staré Stodůlky a Malá Ohrada. To jsou rodinné domy a staré statky. V těchto domech a statcích žijí tzv. starousedlíci. Myslím, že se jim vůbec nelíbí, že jejich vesnice, když byla připojena k velké Praze, doznala takovou změnu. To proto, že podstatně větší část naší městské části tvoří sídliště. A nejen jedno, hned čtyři. Počítejte se mnou. Jsou to již zmíněné Stodůlky, Velká Ohrada, Nové Butovice a moje Lužiny. Mám tu své kamarády, školu, park. Na Lužinách bydlím v panelovém domě. Bydlet v panelovém domě je velká výhoda. Moc lidí mě nezná a já neznám ty lidi. Sídliště na Lužinách se mi líbí, i když je vybaveno jako každé jiné sídliště. Najdete tady hřiště pro menší děti, a sportoviště pro nás větší děti. Kolem nich rostou už docela velké stromy. Panelové domy na Lužinách jsou postaveny ve tvaru rondelu. Když se podíváte z velké výšky, máte dojem, že se díváte na oko. Uprostřed rondelu jsou dvě mateřské školy, kam chodí stále hodně dětí. Já jsem jako malé dítě chodila do mateřské školy U bobříka. Na tuto mateřskou školu ráda vzpomínám, i když už tam ode mě chtěli, abych pořádně jedla, pořád něco nepovídala a snažila se plnit program, který pro mě a další děti připravily paní učitelky. Ještě štěstí, že mě měla na starosti starší paní učitelka, paní Urbanová. Byla hodná a přísná zároveň. Už když jsem byla malá, poznala, že se s některými předměty ve škole nebudu mít ráda. Měla samozřejmě pravdu, protože hodně bojuji hlavně s matematikou a chemií. Nesmím zapomenout na mou Základní školu Bronzová, kam chodím už do deváté třídy. Jsme pány školy. Naše škola je také typickou sídlištní školou. Zvenčí působí jako betonová krabice. Zevnitř vypadá jako každá jiná škola, ale moje máma se vždy ztratí. Jednotlivé části školy jsou propojeny tak, že se po chodbách dá projít škola kolem dokola. Já jsem na naši školu zvyklá. Má spoustu tříd, kabinetů, jídelnu s kuchyní, přednáškový sál a dvě tělocvičny. Vedle mé školy postavili zimní stadion, kam jsem chodila bruslit. Ted' je zavřený. Škoda, bylo mi tam dobře. Na Lužinách, hned u metra stojí takové menší obchodní centrum. Dá se v něm nakoupit a také je v něm umístěna knihovna. Tam chodím často a ráda. V knihovně jsem se učila zvládat internet a nyní chodím do knihovny nejen pro své oblíbené dívčí romány, ale i pro knihy, které musím předčíst jako povinnou četbu do školy. Knihovna je fajn. Pro naše sídliště jsou typické silnice. Máma mě poučuje, že ve městech se jim říká místní komunikace a že silnice vedou mimo města. Mě je celkem jedno jestli jde o silnice nebo místní komunikace. Obojí jsou asfaltové, a když si vzpomenu na loňské léto, byly dost rozpálené a nedalo se po nich moc chodit naboso. A když už jsem vyjmenovala, co kolem sebe vidím, když jdu domů nebo do školy, zmíním se také o tom, co se mi na našem sídlišti nelíbí. Chybí mi tu zeleň. Hlavně okolo škol i těch mateřských. Kdyby v okolí mého bydliště bylo více zeleně, bydlelo by se tu lépe. Mohla bych říkat, jako když jsem u babičky na vesnici, že žiji v lepším prostředí. Dříve jsem nechápala, proč lidé kolem mě říkali, že je důležité, jaké je a jaké bude životní prostředí. Ted' už chápu, že mysleli, co dýchám, co piji, co jím, v jaké vodě plavu. Proto nejenom na našem sídlišti, ale v celé Praze by mělo být více parků a v nich hodně oddechových míst, třeba pro maminky s kočárky, pro starší lidi i pro mě, abych mohla jezdit nejen po asfaltových nebo betonových silnicích na kole nebo na kolečkových bruslích, ale abych se mohla s kamarády posadit do parku na trávu a tam s nimi jen tak klábosit. Když už jsem začala o tom, že bych se ráda posadila s kamarády v parku na trávě, to je také dobrodružství. V naší zeleni na sídlišti se chodí venčit hodně psů. Že běhají všude, mně tak nevadí. Ale že svou potřebu vykonávají na cestách, na chodnících mezi panelovými domy, na zeleni, vlastně všude, to mi dost vadí. Myslím, že nestačí umístit stojany s papírovými sáčky a koši na psí exkrementy, ale je důležité majitele psů vést k tomu, aby sáčky a koše používali. Já psy miluji a nechápu, proč rodiče psa do našeho bytu ještě nepořídili. Vždyť by se psem byla velká zábava. A také bych psa chodila venčit a používala bych papírové sáčky a koše na odkládání psí potřeby. Mám výhodu, máma dost dbá na to, abychom třídili s tátou odpad, a kdybychom psa měli, určitě by mně neustále připomínala, abych po našem psu uklízela a vše odkládala tam, kam mám. Zatím mohu o psu jen snít. Na našem sídlišti mi chybí kino, koupaliště, sportoviště a také restaurace, kam bych mohla jít s kamarády na kávu a zatancovat si. Vím, že se mohu zúčastnit řady volnočasových aktivit jak v základních školách, tak v domě dětí a mládeže nebo v kulturním domě. Pro mě to je zábava organizovaná, zpravidla musím být členem nějakého oddílu či kroužku a zúčastňovat se připravených akcí pravidelně. To pro mě moc není. Ráda bych si vybírala to, co mě zrovna baví. Už nejsem malé dítě a nechci dělat jen to, co mi naplánují dospělí, nebo bez cíle jen tak brouzdat po sídlišti. Ráda bych se bavila a co k tomu potřebuji, jsem trochu vyjmenovala. O sídlištích se říká, že tam lidé chodí jenom přespat, že za zábavou musí jinam a že vlastně bydlí v betonových krabicích. I když betonu máme na našem sídlišti opravdu hodně, stěhování jinam nepřipadá v úvahu!   Myslím si, že když Martinovi ukážu naše hřiště...
Pavel Greňo, 5.A, ZŠ Mohylova Od svého narození žiji na Praze 13. Jsem tady spokojený a líbí se mi tu. Pro mě jako pro malého kluka je fajn, že je tu hodně dětských hřišť a tak si máme s kamarády kde hrát. Taky se mi líbí, že je u nás hodně vysázených stromů a mnoho zeleně.  Mám na vesnici, kam jezdím k babičce, dobrého kamaráda Martina, který tvrdí, že Praha není pěkné město. A proto ho někdy pozvu sem k nám do Prahy 13, abych mu ukázal, že i v Praze jsou hezká místa, tak jako tady u nás  na „třináctce”. Myslím si, že když Martinovi ukážu naše hřiště, vycházkové stezky kolem rybníků nebo Prokopské údolí, tak se mu tady bude taky líbit. Pro nás, co bydlíme na Praze 13 je taky dobré, že sem bylo zavedeno metro a tak se rychle a pohodlně dostáváme do jiných částí Prahy. Maminka mně totiž vyprávěla, jak složité pro ní bylo cestování když jsem byl ještě malé miminko a vozila mě v kočárku, protože zde metro ještě nejezdilo.   Praha 13 je ten můj nejlepší svět
Petra Forejtová, 8.A, ZŠ Mládí Na Praze 13 žiju dlouhých čtrnáct let, i když někdy odjedu, vrátím se zas zpět.  Bydlím tady odmala a dlouho ještě budu,  mám tu hodně přátel a bezvadnou školu.   Když jsem byla malá, skoro nic tu nebylo, teď když kouknu z okna, všechno se tu změnilo. Hodně velkých baráků, zeleně kolem dost, člověk tu má domov, není tady host.   Dříve pár paneláků s normálními schody, ted' veliké výtahy a počmárané domy. Přesto, že bylo hodně zničeno, moc se mi tu líbí a je tu vždy veselo.   Když mám špatnou náladu bez určitých důvodů, můžu zajít do parku, prohlídnout si přírodu. Nakrmit labutě a jít zase zpět, protože Praha 13 je ten můj nejlepší svět.   Kalinka
Evgenia Tomik, 8.B, ZŠ Klausova Na Praze 13 bydlím už skoro tři roky. Za celou tu dobu jsem zažila hodně dobrého i zlého. Poznala jsem tu hodně lidí, ale jen s některými z nich ted' kamarádím. Praha 13, i když se to nezdá, je velká část Prahy. Je tu hodně nádherných míst. Ale jen jedno se mi líbí nejvíce. A to je část Hůrka. Především je to nádherné jezero, na kterém se vždy najde pár kachniček a někdy i labutí. Kolem jezera je super cestička, na které se dá pěkně relaxovat, ale i sportovat. Na Hůrce je vždy čisto, odpadky se skoro nikdy neválejí podél cest a chodníků. Lidé, kteří tam žijí, jsou usměvaví, přátelští a hodní. Často si tam zajdeme s kamarádkou na procházku nebo si tam zajedeme na kole. Také je tam hezký a dobrý obchod, který se nazývá „Kalinka”. Mají tam hodně věcí, co chutnají mnoha lidem. Druhé místo, které mám nejraději, je sportovní hřiště. Ohrazení je žlutě nabarveno a vrátka se vždy přes noc zavírají, což nemám ráda, neboť je občas v neděli nebo i ve všední dny vůbec neotevřou nebo až později, kdy už nikdo nemá čas. Hřiště se nachází v rondelu u konečné zastávky Velká Ohrada mezi ulicemi: Pavrovského, Janského a Přecechtělova. Na tom hřišti za dobrého počasí trávím svůj veškerý volný čas. Odtud mám spoustu hezkých zážitků, na které nikdy nezapomenu. Obvykle tam je hodně lidí. Nejvíce se na hřišti hraje basketbal. Je to nejoblíbenější sportovní hra většiny lidí, se kterými se bavím. Praha 13 je hezká celá, proto popisování by bylo příliš dlouhé. Já jsem napsala, co se líbí nejvíc mně.   Jsem rád, že tu bydlím
Matěj Lubenský, 5. tř. ZŠ Mohylova Narodil jsem se v Praze-Podolí. Teď bydlím v Praze 13. Už jako malý jsem rád chodil na hřiště a na průlezky. Od té doby se průlezky hodně zlepšily a chodit na ně mně baví pořád. Praha 13 leží na okraji Chráněné krajinné oblasti Prokopské údolí. V této oblasti jsou i potoky, které jím protékají. Dají se sem dělat krásné pěší procházky nebo výlety na kole, lezení po kopcích. Centrální park v Praze 13 je další krásnou oblastí, kde se dá taky sportovat. Líbí se mi i nová speciální dráha na kolo, která vznikla na haldách hlíny od základů pro panelové domy a nové hřiště hned vedle. Protože já sám sportuji, jsem rád,že je tady sportovní hala Bellušova.V té se dá hrát florbal, sálový fotbal, basketbal a další. Blízko mého domu je metro, které mě dopraví, kam potřebuji. Například na Zličín do Metropole kde se dá hrát bowling, jít do kina, nakupovat a další. Podobné možnosti máme třeba v Galerii v Nových Butovicích nebo na Novém Smíchově. Jedním s dalších velkých důvodů, proč se mi líbí na Praze 13, je ten, že z velkého množství základních škol na tomto území navštěvuji tu, kde jsem našel spoustu kamarádů, a to je ZŠ Mohylova. Jsem rád, že tu bydlím... Připadám si tu jako na větrné Hůrce
Michal Vrbík, 5.B, ZŠ Mohylova Na Praze 13 se mi líbí klid a zeleň. Sídliště je barevné a postavené do rondelů, ve kterých je malý dopravní ruch. Přestože bydlím na sídlišti, jsem v centru za dvacet minut. Spojení metrem je rychlé a do ostatních částích Prahy se snadno dostanu. Nedaleko sídliště se nachází Prokopské údolí a Dalejský potok, kde si každý může odpočinout od ruchu velkoměsta a zasportovat si. Rád se procházím podél potoka, dívám se na skály a zajímavé skalní útvary, pozoruji zvířata. Procházkou ke Zlíchovu obdivuji přírodní jezírko a mám pocit, že jsem mimo město. V Prokopském údolí se dají hledat i zkameněliny, ohrožené rostliny a živočichové. Rád jsem chodil do útulku pro ohrožená zvířata a je mi líto, že je přestěhovaný. Středem Prahy 13 vede centrální park s umělými nádržemi, kde vysedávají rybáři. Chodím krmit kachny, lysky a labutě a na jaře vždy hledám nová mlád'ata. V parku a skoro v každém rondelu jsou hřiště. Nejraději mám hřiště u Nepomuckého rybníka pod metrem. Na Slunečním náměstí postavili moderní radnici, v radnici pracuje starosta , který se o Prahu 13 dobře stará. Organizuje spoustu akcí, soutěží, kde si každý může užít spoustu legrace. Navštěvuji rád Dům dětí a mládeže-Domeček, který pořádá mnoho kroužků, soutěží i dílen. Líbí se mi výhled z okna na kostel ve Stodůlkách, na park i Hůrku, kde bydlím. Často si připadám jako na větrné Hůrce a bojím se, že mě odnese vítr. Ale přesto na Praze 13 bydlím rád a nechtěl bych se stěhovat jinam.   Praha 13
Nikola Beránková a Sandra Fantová, 8. A, ZŠ Mládí Praha má hodně obvodů jedním z nich je Praha 13, nacházíme tu svobodu, která vždy potěší nás.   Z původního centra jen kostel zbyl a kousek pod ním pomníček, v Panské zahradě už snad každý byl a snad znáte Nepomucký rybníček.   Na Praze 13 je velká radnice, bydlíme tu už dlouhou dobu, pracují tam úředníci a úřednice, vždy se rády vracíme domů.   Máme zde velká sídliště, stojí tu i rodinné domy, mezi tím jsou dětská hřiště a vysázené stromy.   Školy jsou tu kvalitní, dobře se tu máme, žáci jsou elitní a dobře prospíváme.   Kamarádů máme všichni dost i spoustu zábavních center, ty jsou všem pro radost, hrajeme tam hodně her.   Dětské koutky, sportovní akce, najdeme tu hodně obchodů, dobře se tu hledá práce, ale někteří lidé dělají ostudu.   V budoucnu chceme tady žít, je tu všechno moderní, dnes o tom můžeme jen snít, pokud se to nezmění.  
Co znám o historii naší rodiny. (Z vyprávění babiček a dědečků)
Letec
Jan Zikmund, 6.C, ZŠ Kuncova 1580 S historií naší rodiny, a je fakt zajímavá, se postupně seznamuju z vyprávění a ze starých dokumentů, které máme uložené na půdě našeho domu. Tento dům postavil můj prapradědeček v roce 1913. Já se svým bratrem jsme už pátá generace naší rodiny, která v tomto domě žije. Nejvýznamnějšího člena naší rodiny připomíná ulice, která nese jeho jméno a pamětní deska na našem domě. Byl to bratr mého pradědečka Jan Stiess, který se narodil 4. 7. 1914. Za německé okupace našeho státu se rozhodl, že odejde do zahraničí. 28. 6. 1939 přešel státní hranici do Polska. Odtud cestoval přes SSSR a poté lodí kolem Afriky do Anglie. V Anglii se stal pilotem 311. bombardovací perutě. V té době píše dopis na rozloučenou pro svoji maminku, pro případ, že by se nevrátil. A to se také bohužel stalo. Dne 12. 1. 1943 se jeho letoun Wellington nevrátil z hlídkového letu nad Biskajským zálivem. Dnes, po více než šedesáti letech, jsem si jeho dopis přečetl. Při tom jsem si uvědomil, kolik odvahy musel mít. Byl to opravdový hrdina.   Stodůlecké kořeny
Dominika Schlehoferová, 8.A, ZŠ Mládí Naše rodina je čtyřčlenná. Otec se jmenuje Miroslav, matka Petra a moje šestiletá sestra Klára. Já se jmenuji Dominika a je mi 14 let. Rodina mého otce pochází ze dvou částí České republiky. Děda Miroslav prožil většinu života v Kladně. Jeho rodiče pocházejí z plzeňského a tedy německého pohraničí, proto také my máme německé jméno. Babička pochází z jihočeské sedlácké rodiny. Oba tyto prarodiče spojilo zaměstnání v textilním průmyslu. Děda byl ředitelem oděvního podniku Triola. Od táty z vyprávění ještě vím, jaký měl děda těžký život. Byl za války nasazený na nucené práce v německém Mnichově v továrně na výrobu munice. V roce 1943 došlo v této továrně k výbuchu a děda byl těžce zraněn. V roce 1974 koupila babička s dědou ve Stodůlkách parcelu, na které postavili dům, kde dodnes žijeme. Prarodiče z matčiny strany pocházejí oba ze Stodůlek. Děda bydlel do svých pěti let v baráčku naproti škole Mládí, do které já dnes chodím. On navštěvoval školu u kostela, kde je nyní Lidová škola umění. Ve škole často zlobil a jeho maminka ho trestala zavíráním do kůlny. Když byl malý, chodil do stodůleckého kostela ministrovat. Za války začali jeho rodiče stavět dům v ulici Pod Vlkem, kde bydlí s babičkou dodnes. Pracoval jako dělník a často jezdil po montážích. V naší rodině se vypráví, že byl dobrý sportovec a především talentovaný fotbalista. Dodnes má problémy s kolenem — jsou to následky jeho sportovního mládí. Děda vlastnil motorku a s babičkou na ní hodně a rádi cestovali. Babička se také narodila ve Stodůlkách v domečku nedaleko mé školy. Má tři sourozence. Babička byla vyučená kadeřnice. Dnes jsou s dědou oba v důchodu. Mám rovněž mnoho strýců, tet, bratranců a sestřenic, s nimiž se často vzájemně navštěvujeme. Svou rodinu mám moc ráda a žádnou jinou bych nechtěla. Často také vzpomínám na členy rodiny, kteří s námi bohužel už nejsou.   Dětství
Zuzana Pokorná, 7.D, ZŠ Bronzová Moje babička i děda vyrůstali oba ve Stodůlkách. Občas mi vyprávějí příběhy z dětství, díky nimž mohu srovnat tehdejší a nynější základní školu. Na první pohled nejsou patrné příliš velké rozdíly. Děti sedí v lavicích, píší perem, mají učebnice i sešity. V horní části lavice, ale mají všichni malý, kulatý otvor a v něm lahvičku s inkoustem - kalamář. Do něj se každou chvíli musí namočit pero. Vynalézaví hoši, jako byl i můj děda, kalamář používali i k namáčení copů svých spolužaček. Za podobné, třeba i menší prohřešky, bývali „po škole", což se stávalo takřka denně. Znamenalo to zůstat ve třídě a strávit opisováním někdy i celé hodiny. Zcela běžným předmětem bylo náboženství. Kromě dětí skalních komunistů tam chodili všichni. Výuka se konala vedle kostela na faře. Děti milovaly kreslené filmy, vyprávění i sušenky od faráře. To se mu později stalo osudným. Byl křivě obviněn z pedofilie a přeložen. Fara se tak šikovně uvolnila pro zubařskou ordinaci. Dnes již nepředstavitelným, tehdy však běžným zařízením třídy, bývala kamna. Děti skrytě soupeřily o místo u nich, na druhé straně třídy vydrželi jen otužilci. V zimě jejich teplo využívala paní učitelka, aby usušila dětem tepláky, promáčené skákáním do závějí cestou do školy. Dnešní slečny by si asi nemohly představit, jak chodí v „šedém moru”. Moje babička tehdy nosila na nohou v zimě bačkory a přes ně ještě obouvala - stejně jako všechny ostatní spolužačky - světle šedé galoše na zip. Oblečení, které již někdo odložil, se nevyhazovalo, ale zcela běžně přešívalo. Tak získávala moje babička nové šaty „po mamince.“ Dnes se děti chlubí spolužákům novým mobilem, digitálním fotoaparátem nebo mp3 přehrávačem. Tehdy pozornost všech přitahoval ten, kdo si přinesl svačinu v igelitovém sáčku. Taková novinka ! Po vyučování měl můj děda své domácí povinnosti, tolik odlišné od těch mých. Nejprve musel jít nasekat trávu králíkům. V zimě vynášel popel z kamen a štípal dřevo. Když si vypracoval domácí úlohy, mohl jít s kamarády čutat merunu (tedy hrát fotbal), nebo na protější statek jezdit na koních a hladit si hříbata. Vracel se domů večer, když dostal hlad. Rodiče samozřejmě nemohli kontrolovat děti telefonem. Sami trávili dlouhé hodiny stáním front na běžný nákup. Nemuseli mít obavy o své potomky, protože kriminalita byla podstatně menší a na vesnici se každý znal. Pokusím-li se o srovnání, musím uznat, že bych dnešní pohodlný životní styl s technikou, módou a hygienou neměnila. Ale uznejte, nelíbila by se vám volná odpoledne u koní nebo s kamarády v přírodě bez dozoru rodičů?   Málem zabiti
Jana Hanušová, 3. třída, ZŠ Mohylova Když bylo mému dědovi asi 7 let, tak končila 2. světová válka. Tehdejší krutý německý velitel přikázal obestavět zábrany proti nepřátelům. Jenomže v tom byl háček, tatínek mého dědy nemohl. Měl horečku.Velitel si toho všiml a hned poznal, kdo chybí. Dědova rodina. Velitel vešel do domku, ve kterém bydleli, a uviděl ležícího pána v posteli. Velitel zavolal vojáka a poručil mu, aby celou rodinu zastřelil. Dědova maminka prosila, aby je nezabíjel, že jsou chudí a poctiví lidé. Ale velitel nedbal ani toho, že má nemocného manžela. Když velitel odešel, voják vzal samopal, střelil do stropu a povídá: ZMIZTE!!!!! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! Dědova rodina se sbalila a odešla z rodného domu. Moje prababička
Eliška Škvorová, 6. A, ZŠ Klausova Moje prababička z matčiny strany pocházela z malé vesnice Koclířov. Jmenovala se Marie Baierová a měla 5 sourozenců. Když jí zemřela, jako 6-ti leté, maminka a tatínek padl v 1. světové válce, z babičky se stal sirotek a dali ji se sourozenci na výchovu k jeptiškám do kláštera. Jednou chtěla vědět, co se stane s chlebem za delší čas. Schovala si ho do skříně, kde ho ale našla jeptiška a babičku přísně potrestala. Tresty byly tvrdé, např. když někdo mluvil sprostě, jeptišky mu zavázaly  ústa počůranou nebo pokakanou plenkou. Když byla větší, musela jít do služby k sedlákovi, ale ten byl na ni velmi zlý. A tak babička jednou v noci utekla nazpátek do kláštera. Zde zůstala do 14 let a potom sloužila v Praze. Jako dospělá se seznámila s mým pradědečkem, Josefem Matějčkem, kterého si později vzala za manžela. V roce 1942 se jim narodila moje babička Zdena a v roce 1944 teta Marie. Když děti vyrostly, prababička začala pracovat v hotelu Belveder, kde zůstala až do důchodu. Potom hlídala svá tři vnoučata a i mě s mým bratrem Danielem, pravnoučata. Vzpomínka: Kdykoli k nám přišla, přiběhli jsme za ní s Danielem každý se svou knížkou (já s pohádkou o kůzlátkách a Daniel s Červenou Karkulkou), aby nám je přečetla. Nikdy neodmítla. Zemřela jako poslední (byla 3. nejstarší) v 90- ti letech. Měli jsme ji velmi rádi. *4. 8. 1910  +26. 4. 2000   Zajímavosti z historie mé rodiny
Kateřina Dolínková, 5. A, ZŠ Mládí Podle vyprávění maminky je historie naší rodiny velice pestrá. Moje prababička s pradědečkem a jejich předci žili více než 400 let v horách na pomezí Čech a Moravy. Byly to rodiny česko-německé, tak jako všechny v tomto kraji. Prababička s pradědečkem měli mlýn, pilu, cihelnu a malou textilní továrnu. V 30. letech minulého století bylo z cihel z pradědečkovy cihelny postaveno opevnění na hranicích a také pevnosti Hanička a Adam. Po druhé světové válce byli téměř všichni moji předci odsunuti do Německa. Jedině prababička s pradědečkem mohli zůstat, protože se za ně zaručila celá vesnice. Za války zachránili mnoho lidí tím, že je u sebe zaměstnali. Po válce jim stejně všechno sebrali. A já mám dnes příbuzné v Německu, v Kanadě i v USA. A mamka s tat'kou se starají o vrácené mlýny, které po tolika letech už obilí nemelou. Prababička s pradědečkem z tatínkovy strany pocházeli z chudých rodin z jižní Moravy. Také jejich rodiny tam žily několik století, minimálně od napoleonských válek, kdy jeden z tatínkových předků byl vojákem francouzské armády a oženil se na Moravě. Prababička s pradědečkem se po 2. světové válce, v rámci osídlování pohraničí, přestěhovali do Rýmařova, což je městečko na severu Moravy a je to jen kousek od místa, kde žili maminčini příbuzní. V létě jezdím na prázdniny do Rýmařova, ale letos poprvé pojedu i do Kanady. Taťka s mamkou se poznali v Praze a přitom vyrůstali nedaleko od sebe. Stačilo jen málo a každý z nich by mohl žít úplně někde jinde a nikdy by se nepotkali. A to bych se vlastně nenarodila ani já.   Střípky z válečných příběhů
Jan Nejedlý, 7.D, ZŠ Bronzová Tento příběh se stal dědovi mé babičky (tedy mému prapradědovi), a protože již není mezi námi a moje babička si z vyprávění nepamatuje vše, napíšu vám jenom některé okamžiky z jeho cesty na bojišti první světové války. Kolem roku 1915 dědu Jana Veselého povolali k vojenskému pluku v Jindřichově Hradci. Odtud je potom vojenský vlak odvážel do Jugoslávie. Tam bojovali v zákrytech příkopů, muž proti muži, a jejich jedinou potravou byl rum, který zvyšoval jejich přesvědčení bojovat... Jan se svými kamarády měl zrovna hlídku. Čekali na jakýkoliv povel. Hráli mariáš, zahřívali se rumem. Děda ale cítil „potřebu”. Nechtělo se mu do té tmy, a tak to zadržoval co nejdéle. Když už to opravdu víc nešlo, řekl: „Kluci, jdu si odskočit,” složil karty, a když vylezl, slyšel ještě, jak na něj Lád'a zavolal: „Tak dej pozor, at' ti tam neumrzne!” Následoval smích ostatních a on sám se také pousmál. Nebyl ani 15 metrů od stanu, když se černou tmou narušovanou jen malým skotačícím ohníčkem v nich v úkrytu a tichem, které protrhávaly jen občasné výbuchy smíchu pocházející od jeho kamarádů, ozvala ohlušující rána, která na okamžik ozářila vše kolem a jeho samotného povalila na zem. Všude poté zavládlo naprosté hrobové ticho. On se ještě nedokázal vzpamatovat. Vyndal svítilnu a posvítil si na okolí. Všude kolem něj byly rozházeny kusy hlíny, dřeva ale i krve a pravděpodobně kusy masa... Všeho, co zbylo z jeho mála kamarádů. Kamarádů, které tak dlouho a tak těžce hledal... Oddíl, ve kterém byl i můj prapraděda, putoval pěšky. Pochodovali z Jugoslávie do Ruska, poté opět do Jugoslávie, přes Chorvatsko, Mad'arsko a Rakousko do Itálie a pak přes Německo domů do Čech... "Konečně pohov, už skoro necejtim nohy.." ulevil si Petr, když hodil batoh do trávy, sedl si a opřel se o vysoký strom. Byli v Německu. „Zajdem tamhle do toho stavení pro něco k snědku?” zeptal se Lojza a ukázal na osamělou chaloupku uprostřed louky nedaleko od lesa, kde se právě utábořili. „Skvělej nápad!” zajásal Jan. A tak se malá skupinka vydala přes louku k jejich cíli. Na zahrádce byla starší žena, otočená k nim zády a věšela čisté prádlo. Najednou někdo z jejich skupinky zavelel: „K zemi!” Všichni pohotově uposlechli a Jan se zeptal: „Co se děje?” Bylo chvilku ticho a Jan se opět zeptal: „Myslíte na to samý, na co já?” „Jo.” řekl onen hlas, co před chvílí zavelel. „O co jde?” zeptal se Petr. „Vidíš to oblečení?” řekl velitel. „Ano.” „A vidíš to svoje?” následovala opět chvilka ticha. „Ahaa!” pochopil konečně Petr. „A jak to chcete udělat?“ „Musíme počkat, až ta baba zaleze“ uzavřel debatu hlas Honzovi zatím neznámý. Nemuseli čekat moc dlouho. Žena po chvilce zalezla s prázdným košem na prádlo do stavení. To byl pro ně signál. Rychle doběhli k zahradě, přeskočili dřevěný plot, strhali ze šňůr mokré košile a kalhoty, oblékli si je a hned se rozeběhli zpět k lesu. Ještě za sebou slyšeli výkřiky a než doběhli ke svému stanovišti, oblečení na nich uschlo… Válka skončila a on zablešený, zavšivený, zarostlý, otrhaný a unavený z dlouhé cesty spatřil po bezmála čtyřech letech svůj domov. Celý št'astný zaklepal na okno. Uvnitř byla jeho žena Jiřinka, tři děti a děda s babičkou. Všichni nejdřív vystrašeně hleděli na neznámého venku za oknem. Poté Jiřka vyjekla a rozbrečela se štěstím, vyběhla na dvorek a chtěla se přivítat se svým mužem. Ten však nejdřív řekl: „Nahřej mi vodu, přines necky, břitvu, ručník, zrcátko, a jestli ještě máte, tak nějaké moje staré oblečení.” Vynesl necky do chlíva, kde se přivítal se svým milovaným dobytkem, jeho žena mu do nich nalila teplou vodu a nechala ho tam samotného, s věcmi, o které si řekl. Vlezl si do necek a pořádně si užil teplou vodu. Osušil se, oholil si plnovous, ostříhal si vlasy a pak se oblékl do čistého a voňavého oblečení.. Vylezl z chlíva a nechal všechno oblečení, které měl, spálit. Až poté nastala jím tak dlouho očekávaná chvíle, kdy se měl se všemi přivítat. Před dveřmi na něj čekala jeho žena, ta ho začala objímat, líbat a při tom jí z očí nepřestávaly téct slzy. Když se po dlouhé době pustili, vlezl do chalupy. Jeho maminka vyskočila: „Honzíku!” a začala ho objímat skoro stejně jako Jiřka. Poté přišel na řadu otec: „Synku, věděl sem, že se vrátíš. Je z tebe už pořádnej chlap!” řekl a poplácal ho po zádech. Jeho tři děti - Jan, Vojta a Helenka - si ho nepamatovaly a seděly na kraji postele. Přesto je však všechny políbil a objal... Děda Jan Veselý do kolébky dostal se svým jménem „Veselý” i svou velice optimistickou, veselou povahu. Po vesnici byl známý jako „dědek Veselej”. Z první světové války se domů do Klučenic vrátil jako jeden z mála vojáků pocházejících z tohoto kraje. Roku 1921 se Jiřince a Janovi narodila holčička Žofie, maminka mé babičky. Po dědovi se z generace na generaci dědí jméno „Jan”. Já jsem už pátý nositel tohoto jména v rodině z maminčiny strany. Děda zesnul v únoru roku 1967 ve věku 79ti let. Naposledy vydechl doma, kde se narodil, jak si to celý život přál.   Babiččino vyprávění
Jurij Khedik, 8. A, ZŠ Bronzová Byl tichý zimní podvečer. Seděli jsme u dubového stolu uprostřed světničky naší tmavé chaloupky. Z oken jsme pozorovali malé letící sněhové vločky a naslouchali jsme praskání ohně v krbu, naše celá rodina pohromadě. Pomyslel jsem si, že by to byl ten pravý okamžik pro pití horkého čaje a poslouchání příběhů z dávných časů. Babička - jako by mi četla myšlenky - vstala od stolu a dala postavit vodu na čaj. Poté, když byl čaj hotov a svou vůní provoněl celičkou místnost, posadila se do velkého houpacího křesla a já, tehdy šestiletý kluk s ježkem na hlavě, začal žadonit: „Babičko, povídej nám!” A tak babička začala vyprávět... „Je to už kdysi dávno, co jsem jako malá běhala po této chaloupce, omývala si ruce a obličej v kbelíku se studenou vodou, který stával na židli na konci chodby, a chodila na dvůr sypat slepicím zrní. Zimy tu byly již od pradávna dlouhé a kruté. Do školy jsme chodili pěšky zkratkami přes pole, protože automobil, nebo kolo tenkrát každý neměl. A mi byly velice chudí. Jednoho takového zimního rána mě moje maminka budila se slovy:,,Maruško, honem vstávej! Musíš rychle zajít do města pro medicínu, se sestřičkou Helenkou je zle!",,A babičko, to jste neměli telefon?” zeptal jsem se. Babička se pousmála a pravila, že ani telefony si tenkrát nemohl jen tak někdo dovolit, a poté pokračovala ve svém vypravování. „Rychle jsem se oblékla a vydala na cestu. Bylo mi sestřičky Helenky moc líto, ale nabrala jsem sílu a spěchala směrem k městu. Cesta byla dlouhá a příliš namáhavá. Hustě sněžilo a já byla promrzlá na kost. Věděla jsem, že nesmím ztrácet čas. Brodila jsem se sněhem přes les, když vtom slyším dupot koní s povozem. Ohlédla jsem se, protože povoz se zastavil. Koně kočíroval neznámý pán s knírkem a vedle něj seděl do ovčí vlny zabalený...” „Náš dědeček?” vyhrkl jsem.,,Ano, váš dědeček. Jeho tatínek se mě na nic neptal. Jakmile mě spatřil, ihned mě vzal k sobě nahoru a vyptával se mě, co děvčátko jako já, dělá tak brzy zrána uprostřed bílého lesa. Pověděla jsem účel mé cesty, neznámý pán otočil povoz, a my jeli směrem k městu. Cestou mi..." „Byla zima?” zeptal jsem se. „Ano, byla mi zima.A tak mi...” „náš dědeček?” „Ano, váš dědeček...” zopakovala po mně babička a pousmála se.,,A tak mi váš dědeček půjčil vlněnou ovčí vestu a jen co jsem se zahřála, už jsme stáli před apatykou." „Apatyka je lékárna, Jurko,” předhonila mě maminka, abych neskákal babičce do řeči. Tím si ale moc nepomohla, protože já jsem byl zvědavější. „Babičko, a jak to vlastně dopadlo?"„Inu, lék jsme dostali a já jela i s koníčky nazpátek domů, aby byla medicína podaná včas. Děkovala jsem Pánu Bohu, že mi osud přinesl do cesty pomoc.”   Tatínek
Kateřina Špirochová, 9.B, ZŠ Mládí Pouštím si vídeňský valčík. Babička ho milovala. Má drahá babička Jana. Laskavá žena, která měla po ruce  vždy nějaké vlídné slovo, nějaký drobný pamlsek pro svou malou vnučku. Ráda jsem za ní chodila a poslouchala její příběhy z války. Vždycky, když nám něco vyprávěla, se jí oči rozzářily podivným světlem, jako by se jí v modrých zracích odrážely obrazy, která nám nebylo dovoleno nikdy spatřit. Nejraději jsem měla povídku o německém generálovi a jeho Aničce... Sedím vedle babičky, která plete šálu. ,Počkej, drahoušku,' říká mi, ,však se ti ještě bude na zimu hodit.' Usmívám se a ptám se jí, jestli mi bude zase něco vyprávět. ,Ale kočičko moje, vždyt' já už jsem ti všechno, co znám, řekla.' Pravím, že to nevadí a jestli by mi mohla vyprávět o tom generálovi Hansovi a jeho dceři. Babička se tak zvláštně usměje, ale nenechá se přemlouvat a vypráví: ,Schylovalo se pomalu k válce. Tušila to i jedna mladá žena, kterou opustil manžel a ona sama vychovávala dceru Annu. Věděla, že Němci doposud neodpustili Čechům, že jim nepřenechali své pohraničí po první světové válce a proto tedy že česká země bude první, na kom si vybijí svůj hněv. Jak se později ukázalo, nemýlila se. Vraťme se ale k ní. Bezbranné opuštěné ženě, která nemá dost peněz, aby odcestovala se svou dcerou do bezpečí za moře. Zbývá jí jediná šance. Provdat se za nějakého dobře postaveného nacistu. Pak se snad nebude muset její milovaná dcerka ničeho bát. A tak se žena skutečně vdala za plukovníka Hanse do Mnichova. Chladného muže, kterému byla spíš služkou než manželkou. Nestěžovala si ale. Její Anně se nemohlo nic stát. Anna dobře věděla, proč to její matka udělala, přesto jí nemohla odpustit, že si vzala muže, který k ní projevoval míň citu než kamenná socha. Zlom v životě Anny nastal v okamžiku, kdy její matka zemřela. Náhle zůstala sama s mužem, kterému nerozuměla ani slovo, protože mluvil německy, a kterého ve skrytu duše nenáviděla. Ani ne tak proto, že se k ní choval tak lhostejně, jako spíš proto, že smrt její milované matky přešel téměř bez povšimnutí. A pak přišla válka. Z mračen, která se již dlouho stahovala nad Evropou se spustil déšt'. Plukovník Hans byl odvolán ke svému pluku do Polska a Anna osaměla. Zůstala doma jen se svou pečovatelkou Ingrid. Podívejme se nyní za Hansem. Válka začíná a on vidí šanci, jak se prosadit. V Polsku postupuje hladce a slaví jedno rádoby vítězství za druhým. Dostává několik vyznamenání za statečnost a jeho hvězda stoupá prudce nahoru. Mezi vojáky však není příliš oblíben. Vyžaduje totiž naprostou disciplínu a odvahu. Jeho muži ho nenávidí, pohlavárové jsou však nadšeni. Dozvídá se o něm dokonce sám Fűhrer a zve jej na oběd. Plukovník Hans nyní povýšen na generála je na vrcholu. Píše se rok 1943 a generálovi Hansovi se přestává dařit. Prohrává jednu bitvu za druhou a upadá tak v nemilost. Rozhořčený Fűhrer jej posílá do Francie k jedné bezvýznamné jednotce, která už dlouho bez pohnutí trčí v zákopech a čeká pod neustálou palbou Francouzů na příležitost posunout se kupředu. Příležitost však nepřichází a vedení, jako by na svou jednotku dočista zapomnělo. A tak generál Hans poznává i stinné stránky války. Leží v děravém a špinavém kabátě uprostřed zákopu a kolem zní střelba. Hustý déšť ztěžuje celou situaci. Hansovi v hlavě krouží chmurné myšlenky. Je mu zima, leží v blátě a je sám. Sdílí myšlenku celého mužstva, skončit tuhle nesmyslnou chlapeckou řež, sbalit se a odjet domů. „No jo, copak se asi děje doma? Co dělá Anna?“ Ptá se sám sebe. Z myšlenek ho vyruší až mladý vojín. Hlásí stálost uzemní polohy. „nechte toho šaškování, „říká na to generál Hans.“ Radši mi řekněte, kdy bych našel kousek papíru a tužku.“ Když mu voják oboje obstará, odvelí ho generál Hans přímo do kuchyně na trochu teplé polévky a sám v poblikávajícím světle svíčky píše krátký dopis.
  Liebe Anna, Jak se máš? Tady pořád prší. Tvůj otec Hans Generál Hans jej posílá polní poštou domů do Mnichova. Moc nevěří, že mu jeho nevlastní dcera odepíše, přesto s jiskřičkou naděje čeká při každém rozdávání dopisů, jestli náhodou nepřišel i nějaký pro něj. A skutečně. Po několika týdnech čekání rozlepuje dopis od Anny. Lieber Vater, Mám se dobře. Tady taky skoro pořád prší. Tvoje Anna Hans neváhá a ihned stručně odepisuje: Liebe Annchen, Jak s Ingrid snášíte válku? Máte dost jídla? Neohrožují vás nálety? Tvůj otec Další dopis doráží o něco později než ten předchozí. Je delší a Hans s nedočkavostí čte: Lieber Vatti, Už několikrát nás bombardovali. Ingrid mne odvedla k nějakým cizím lidem. Pak odešla domů pro naše věci. Od té doby jsem ji neviděla. Ti lidé jsou zlí. Chci pryč! Tvoje Anka Generál Hans bere dopis do ruky a nechává nastoupit své muže. ,Kdo z vás tu umí aspoň trochu česky?' Ptá se vojáků. Nakonec se přihlásí jistý Pavel. Generál si ho tedy odvádí stranou a dává mu přečíst dopis. Pak po něm žádá, aby mu ho přeložil. Pavel tedy překládá, a dokonce Hansovi pomáhá sestavit jeho dopis dceři česky: Drahá Aničko, Je mi líto, že ses dostala ke zlým lidem. Snad už tahle válka brzy skončí a budu se moc k tobě vrátit. Krásné Vánoce.   Tvůj táta Na Ančinu odpověď musí Hans čekat velmi dlouho. Mezitím se konečně posouvá s vojáky kupředu. Blýská se mu na lepší časy. Úspěšná jednotka na sebe začíná strhávat pozornost. Napomáhá k tomu i fakt, že východní fronta se po porážce u Stalingradu začíná pomalu hroutit, a proto každé vítězství je rázem významné vítězství. Generál Hans zase začíná pohlaváry zajímat. Vypadá to, že i přes svůj předchozí propad ho ještě čeká slibná vojenská kariéra. Jenže pak přichází dopis od Anny. Lieber Papa, Dopisy chodí čím dál tím pomaleji. Ingrid se pořád nevrací. Myslím, že je mrtvá. Ti lidé mě pořád bijí a za něco peskují. Už to tu dlouho nevydržím! Tatínku, prosím, vrať se! Tvoje Anička Na dopis odpovídá generál Hans vzápětí: Moje drahá Aničko, Vydrž ještě chvilku. Vracím se z fronty a odvedu tě pryč. Mám tě rád. Tvůj táta' Babička zmlkla. Zavřela oči a chvíli se houpe v křesle. ,A vrátil se pro ni?' Ptám se, jako bych už předem nevěděla, že se kvůli své Aničce vzdá slibné vojenské kariéry a odjede s ní do Čech. ,Vždyt' to přece znáš už nazpaměť.' Odpovídá babička. ,Ale já to chci slyšet od tebe.' Prosím. Babička se tedy usměje a praví: ,To víš, že ano.' Připadá mi to jako včera, co jsem spěchala do nemocnice. Co jsem naposledy držela malou vrásčitou ruku mé drahé babičky. ,Něco pro tebe mám, kočičko. `Říká mi babička a podává mí malý klíček a ruce se jí třesou. Pak mě odvedli z pokoje. Stojím uprostřed jejího bytečku. Vynáší z něj nábytek. Byt se totiž bude prodávat. Držím ten malý klíček, nemohouc stále přijít na to, k čemu patří. A náhle zasahuje sama náhoda. Babiččina stará almara stěhovákům vyklouzla z rukou a spadla s rachotem na zem. Z ní vypadla nevelká truhlička, kterou babička jistě pečlivě skrývala, protože skříně se před odvozem vyklízely. Beru si ji stranou a otvírám ji právě oním, doposud nikam nepasujícím, klíčkem. Pod víčkem se objeví několik starých fotek a dopisů. Beru jeden do ruky a čtu: Moje drahá Janičko, Svůj dopis svěřuji do Pavlových rukou. Umí totiž česky. Doufám, že se nezlobíš. Mrzí mne, jestli jsou na tebe ti lidé zlí, ale uvidíš, že to přejde. Doufám, že tahle zatracená válka už brzy skončí a já se k tobě budu moc vrátit. Přeji ti krásné Vánoce. Tvůj táta Kruh se uzavřel. Valčík končí.   Historie naší rodiny
Adam Loffelmann, 7.A, ZŠ Klausova Mám dvě babičky, jedné je 83 let a druhé 62 let, takže život každé probíhal s rozdílem dvaceti let. Začal bych tedy vzpomínkami své babičky Jarmily, která se narodila v roce 1923 a prožila 2. světovou válku. Její otec, tedy můj praděda byl v 1. světové válce zraněn a když se vrátil domů, dostal jako odškodnění malý obchod s novinami (trafiku). To už bylo v době, kdy se narodila babička a ráda vzpomíná, jak chodily s maminkou do obchodu pomáhat. Babička se narodila v Radotíně, kde i já bydlím. Tenkrát bylo hodně rodin chudých, ale babičky rodina díky obchůdku chudobu nezažila. Bylo jí ale líto, že nemá žádné sourozence a možná i proto, když se vdala, měla tři děti. Z nichž nejmladší je můj otec Miroslav. Svého dědečka jsem nepoznal, narodil jsem se až po jeho smrti. Podle babičky byl hodný, společenský ale i přísný. Babička Jarmila s námi donedávna bydlela v domě. Na své mládí často vzpomíná. Má druhá babička se jmenuje Alena a narodila se v roce 1945. Většina jejích vzpomínek je veselých jako ona. Její rodiče, tedy moji prarodiče pracovali v dopravních podnicích. Praděda řídil tramvaj. Babička ráda vzpomíná, jak jí dovolil cinkat ve starých tramvajích, které jsou nyní v muzeu. Se svou sestrou a bratrem si užila mnoho legrace, třeba když měla svou mladší sestru hlídat a ta spadla do potoka, tak byla potrestaná babička, protože ji neuhlídala. Babička trávila hodně času ze svého dětství u své tety, sestry svého otce, v Plzni. Myslím, že o historii mé rodiny by se toho dalo napsat hodně, ale mě by třeba zajímalo, jestli mezi našimi předky nebyla nějaká známá osoba z dějin naší země, ale to už moje babičky neví.   Perla
Tomáš Benetka, 7.A, ZŠ Klausova Jednou jsem si všiml, že moje babička Markéta má na krku takovou zvláštní perličku se zlatým okrajem. Zeptal jsem se, odkud ji má, nebo kdo jí to koupil. Začala mi vyprávět, jak se k přívěsku dostala. Babička má bratrance a zároveň je to kmotr mojí mámy, který žije ve Švýcarsku. Strejda Karel totiž v roce 1968 emigroval do Švýcarska proto, že tu nemohl studovat obor, který byl nevhodný pro tu dobu. Se svojí manželkou a dvouletou dcerou se mu podařilo utéct přes hranice a riskoval, že se vrátil ještě pro svého bratra, který nakonec tragicky zahynul. Bohužel musel přerušit veškerý kontakt se zbylou rodinou v Čechách, a tedy i se svojí sestřenicí, mojí babičkou. Po čase se narodila moje máma a když se to strýček dozvěděl, tak se chtěl stát kmotrem mojí mámy. Bohužel to mohl vykonat jen v zastoupení a to bratrem mojí babičky. Za jakýchkoli okolností chtěl věnovat mojí máme alespoň dárek a tak vymyslel plán. Mohl posílat s jinou zpětnou adresou alespoň balíčky s kávou a čokoládou. Vpašoval tedy do balíčku s kávou už zmíněnou perličku, která se zázrakem dostala až k nám do Čech. Moje babička je moc ráda, že ji má a všichni ji obdivují i její cestu k nám. Tak na to se teda fakt vážně zeptám!
Štěpán Vítek, 5.B, ZŠ Mohylova Ahoj, říkají mi Štěpán a žiji v naší rodině už celých 11 let. Narodil jsem se v Praze, takže jsem, jak se říká Pražák. Táta mi často vypráví příběhy z dětství, některé jsou vážné, jiné humorné a tak jsem se od něj dozvěděl i něco o historii našeho rodu. Začnu u mého pradědečka, o něm mi táta často vyprávěl. Pradědeček žil s prababičkou v malé vesnici na Vysočině. Živil se jako švec, ale protože bydlel na vesnici, musel umět od každého řemesla trochu. Když k němu táta jezdil na prázdniny skládat uhlí na zimu, zlomila se tátovi při práci násada od lopaty, pradědeček s ním šel k blízké vrbě, kde vybral vhodnou větev a z ní vyrobil novou násadu k lopatě. Ta lopata je na chalupě dodnes. Táta mi také vyprávěl, že mu jeho dědeček ukazoval rodovou kroniku, ve které bylo napsáno, že se jeden z jeho bratrů odstěhoval do Ameriky, kde začínal s třínohým koněm. Ale nevím, kde je ta kronika dnes, rád bych se do ní podíval. A do Ameriky taky. Pradědečkova dcera, moje babička a tátova maminka, si vzala za manžela mého dědečka, který pocházel z vesnice, která byla vzdálena od babiččiny vesnice necelých 6 km. O dědových prarodičích toho moc nevím, protože pradědeček umřel, když byly tátovi 4 roky. Babička a dědeček se přestěhovali do Prahy na začátku 60. let a narodili se jim tři synové. Můj táta je prostřední z nich. Máminy prarodiče pochází také z Vysočiny, ale v dospělém věku se přestěhovali do Prahy. Prababička pracovala v telefonní centrále na Karlově univerzitě a pradědeček tam pracoval jako údržbář. Byl to šikovný člověk, jeho koníčkem byla práce s kovy. Vyráběl z nich krásné předměty, jako třeba stojany pod květináče, svícny — nějaké máme u nás doma. Doma měli klec a v ní andulku, říkali ji Bertíček. Prababička mi vyprávěla, jak Bertíček jedl s pradědečkem při obědě z jednoho talíře. S prababičkou bydleli v Celetné ulici a já měl tu kliku, že jsem se se svojí prababičkou ještě potkal. Byla to čiperná paní, snad proto, že v mladí sportovala a hrála házenou. Nezapomenu, na večery, kdy jsme s prababičkou sedávali u okna do ulice a dívali se na hru světel v noční Praze. Dědeček, tatínek maminky, bydlí s babičkou na Proseku. Po svém tatíkovi zdědil zručnost a šikovnost, umí spravit všechno, na co sáhne. Přesvědčil jsem se o tom už mockrát, to když mi spravoval hračky, které se mi rozbily. Jeho zaměstnáním je opravovat psací stroje. Jednou ho tátův kamarád poprosil, jestli by mu neopravil psací stroj ze 40. let a dědeček se do toho pustil a psací stroj opravil tak, ze byl plně funkční. Moji rodiče žili v Praze na Spořilově a pak se přestěhovali do Nových Butovic. Maminka pracuje jako dokumentátorka ve firmě, která překládá patenty. Umí psát na stroji tak rychle, že to nestíhám ani číst. A můj táta pracuje v Zentivě, dává pozor, aby se léky vyráběly správně. U tátovi musím ještě říct, že každé dva roky pořádá spolu se svým bratrancem sraz rodu. Sejdeme se u tátových příbuzných na Vysočině, na statku. Minule nás bylo přes 50. Letos se setkaní uskuteční v červnu. Myslím, ze to bude hodně zajímavé, nejen proto, že se pokaždé dovím nějakou novou historku, kterou ještě neznám, ale i proto, že jsou pozvaní příbuzní z Ameriky, ti, jejichž předek začínal s třínohým koněm. Tak na to se teda fakt vážně zeptám!   Nadání pro lumpárny jsem zdědila po svých rodičích
Amálie Nedbalová, 5.A, ZŠ Mohylová Když se sejdeme na rodinném srazu s mými třinácti sestřenicemi a šesti bratranci z maminčiny strany, dělají si moje tety a strýčkové z maminky legraci a nazývají jí „vzornou Maruškou”. Dozvěděla jsem se, že toto označení mívala maminka téměř pod každým domácím úkolem a sourozenci se jí za to odmalička posmívali. Dnes už mamince oslovení „vzorná Maruška” vyvolává na tváři jen blažený úsměv spojený se vzpomínkou na krásné dětství. I já jsem si dlouho myslela, že moje maminka vzorná nejen je, ale že vzornou i byla. A pak ... Jednou ... Všechno prasklo. Tehdy jsme byli ,s maminkou v ozdravovně. Tedy já, můj brácha Vojta a sestry Žofka a Josefka. Pořád jsme škemrali, aby nám maminka vyprávěla o svém dětství. Tím vznikla myšlenka dělat si každý večer „černé hodinky”. Potmě, jen se svíčkou, při kterých maminka vyprávěla a vyprávěla. Tak se provalilo, že to s tou vzorností mojí milované maminky nebylo tak horké. Maminka nevyrůstala sama. Byla stále obklopena svými pěti sourozenci. A v šesti už se dá vymyslet ledacos zajímavého! Většina oblíbených her se odehrávala s pochopitelných důvodů v nepřítomnosti rodičů. Mezi hity patřila schovávaná potmě, při které se jednou ve špajzce „sama” rozbila pětilitrovka medu. Pozadí všech zúčastněných prý při odměňování za tento hrdinský čin získalo zdravou červenou barvičku. Dalším favoritem mezi hrami se stala opičí dráha. Už se prý neví, kdo dostal ten geniální nápad, aby se mezi překážky zařadila i mýdlová dráha. Co že to je? To se na dráhu postaví lavor s vodou a za ním se linoleum pomaže silnou vrstvou mýdla. Máte pocit, že to muselo nebezpečně klouzat? Ano. Je to tak. Proto byla hned za mýdlovým kluzištěm umístěna peřina a za ní židle, na kterou se muselo vyskočit.  Nevím, proč si maminka neutřela nohy o peřinu pořádně, ale at' tak či onak, maminka ve snaze zvítězit skočila klouzavýma nohama na židli tak nešťastně, že upadla a rozbila si hlavu. Rána to prý „nebyla' velká! Tak šest až sedm centimetrů. Hlavně, aby se to rodiče nedozvěděli, napadlo všechny maminčiny sourozence. Maminku tedy odtáhli k vaně a v předklonu ji podle svých znalostí ze zdravovědy sprchovali tak dlouho studenou vodou, dokud rána nepřestala krvácet. Poté mamince přikázali, ať o tom nic neříká,  jinak uvidí! Ráno moje babička mívala ve zvyku česat všem čtyřem holčičkám culíčky. Když přišla na řadu moje maminka, hrábla jí moje nic netušící babička kartáčem rovnou do rány. A co udělala moje tehdy asi sedmiletá maminka? Vyjekla, tedy spíš zaječela jako pavián. Vše prozrazeno. Její sourozenci jen procedili mezi zuby: „Počkej, ty vzorná Maruško, pak si to s tebou vyřídíme!” A přece měla tato příhoda pro maminku šťastný konec. Místo školy odkráčela na chirurgii, aby ji řádně ošetřili. Sourozenci nemohli pochopit, co bylo na jejich zdravotní péči tak nedostatečné. Tekla snad po ošetření ještě krev? Netekla! No jo, jenže „vzorná Maruška” zas musí mít něco extra! Abyste si nemysleli, že všechny chytré nápady, kterým, nevím proč, rodiče říkají lumpárny, mám jen po mamince. To tedy ne! Tatínek byl také chytrá hlavička. Ale pst! Ne abyste na mě něco řekli! O mých chytrých nápadech se naši nesmí dozvědět! Tak tedy tatínek. Ten zas jednou vymyslel úsporné venčení pejska. Babička - tentokrát myslím babičku, co je maminkou mého tatínka - si odběhla na nákup. Nechala tehdy mého pětiletého tatínka na starost jedenáctiletému bráchovi, nestaršímu ze všech sourozenců. Ten slíbil vzornou péči. Ale jakmile za babičkou zaklaply dveře, vzal si knížku a „hlídal.“ Můj tatínek se začal nudit, a tak se rozhodl pro venčení pejska. Pejska neměli, ale smetáček poslouží ještě lépe! Tatínek vzal venčení vážně. Je potřeba dostat pejska na čerstvý vzduch. Uvázal pejska - smetáček na provázek, vlastně na vodítko, vyšplhal se na okno a usadil se na otevřeném okně nohama samozřejmě ven. To proto, aby měl nad pejskem dohled. V ruce držel vodítko. „Pejsek " se na něm pohupoval. Vanul čerstvý vzdoušek. Bylo jim krásně. Idylu přerušila babička vracející se z nákupu. Naneštěstí nebo spíš naštěstí zahlédla svého povedeného synáčka, jak hledí ze čtvrtého patra jejich starého činžovního domu. Kdyby prý tehdy měřil někdo rychlost, s jakou babička vyběhla schody, dostala by za to jistě zlatou medaili. Téměř strachy nedýchající se připlížila k mému tatínkovi a strhla ho z okna. To neměla dělat. Proč jen ti rodiče nemají pochopení pro pěkné hry? Tatínek se rozplakal. Pejsek ještě nebyl vyvenčený! Ach jo!!! Až já budu velká, nikdy nebudu svým dětem kazit žádnou pěknou hru. Slibuji! Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!   Příběh mé prababičky
Matyáš Táborský, 3.B, ZŠ Mohylova V době, kdy probíhala druhá světová válka a naše země byla okupována Německem, bratr mé prababičky odešel bojovat na východní frontu společně s ruskými vojáky. Po nějaké době se o téhle skutečnosti dozvěděli Němci. V době války se neposlušnost vůči našim okupantům tvrdě trestala a proto i rodina mé prababičky byla za neposlušnost prababiččina bratra potrestána. Celá rodina byla poslána do koncentračního tábora ve Svatobořicích. Na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří v těchto táborech zemřeli se ale prababička i její blízcí po skončení války vrátili zpět domů. Prababička až do konce svého života na pobyt ve Svatobořicích vzpomínala a zvláště se u nás doma vyprávěli tyto dvě příhody. V době velikonočních svátků se lidé, kteří ve Svatobořicích bydleli ve svých domcích, potají přiblížili ke koncentračnímu táboru. Kdyby je nacisté takhle blízko tábora objevili, hrozil by jim trest smrti. Přesto však přišli a mezerou mezi plotem tábora a zemí prostrkovali uvězněným lidem malovaná vejce. Prababička vždycky vzpomínala, jak je všechny potěšilo, že lidé venku na svobodě na ně nezapomněli. Další vzpomínka se týká propuštění prababičky a její maminky z koncentračního tábora a její cesty domů. Prababička se svou maminkou byly propuštěny uprostřed zimy v odpoledních hodinách. Venku mrzlo a když přišly na nádraží, aby zjistily, v kolik hodin jim odjíždějí války směrem domů, tak se dozvěděly, že nejbližší vlak jede až druhý den ráno. Venku bylo pod nulou, neměly teplé oblečení a žádné peníze. Na nádraží si jich všiml zaměstnanec drah a pozval je na přenocování k němu domů. Prababička i její maminka mu byly moc vděčné a ochotně pozvání přijaly. Když přišly do domu svého hostitele, uviděly, jak se na šňůře nad kamny suší košile s označením SS. Prababička se svou maminkou se na sebe vyděšeně podívaly, protože tohle označení patřilo nejnebezpečnějším a nejsurovějším příslušníkům německé armády. Jejich hostitel jim řekl, ať si toho nevšímají a ukázal jim, kde mohou přespat. Venku byla opravdu zima a tak prababička se svou maminkou zůstaly přes noc v domku, ale strachy do rána nespaly. Ráno jim jejich hostitel nabídl ještě snídani, odvedl je na nádraží, posadil do správného vlaku a oni bez problémů odjely domů. Nikdy se nedozvěděly, jak to vlastně s košilí označenou symbolem SS bylo. Uvažovaly, jestli jejich hostitel nebyl špión, nebo snad zrádce a nebo jestli košili prostě někde našel. Každopádně mu byly vděčné, že je tehdy tu mrazivou noc nenechal bez pomoci na nádraží. Patálie mojí babičky
Kristýna Hausarová, 2.B, ZŠ Mohylova Je to těžká představa, ale i mojí babičce bylo někdy 11 let. I když se na mne někdy zlobí, že zlobím, tak také zlobila, když byla malá. Tenkrát moje babička bydlela ve vesnici Kluky, ale babička pořád říká Klouky. Venku byl ještě sníh, ale kalendář ukazoval březen. Kousek od návsi je malý rybníček. Za rybníčkem ( ale i na rybníčku) si po škole děti hrály. Babička ale po škole nejdřív pomáhala doma. Potom mohla jít za kamarády. Na hraní venku měla babička zakázáno chodit v mejšlákách. Podle babičky, jsou mejšláky takové pantofle, kdy spodek je ze dřeva a horní část z kůže. Ale takové boty na ledě velmi dobře kloužou. Proto v nich babička šla ven. Babička se rozhodla pro kratší cestu přes rybníček. Ale na jednom místě byl tenký led. Babička neomylně zamířila k tomuto místu. Najednou se ozvalo: „křuch, buch!” a babi udělala „žuch!”. Babička se namočila do půl pasu. Podařilo se jí vylézt na led, ale.... Jen s jedním mejšlákem. Druhý zůstal někde v bahně na dně. Jako chytrá horákyně se vrátila babička obutá neobutá domů. Hádejte, co jí doma čekalo ! Ano, výprask od tatínka. Nezbylo mu nic jiného, než udělat druhý mejšlák. Který tatínek by uměl dneska udělat druhou botu? Jsem ráda, že babička utopila jenom mejšlák. Jinak by mě nemohla tenhle příběh vyprávět.   Sklep
David Oves, 7.A, ZŠ Kuncova Dědeček a babička žili s jejich mámou (mojí prababičkou) a jejich synem (mým tátou) v malém městě Mělník. Žili a žijí v malém domku, který má sklep. Je to starý domek, dá se říct, že je historický. Na malém dvorku, kde se jim pne víno, jsou dveře. Kam? No, do toho sklepa. Sestupuji dolů po schodech, až se objeví velká místnost, kde je tma a vlhko. Tady se moje rodina schovávala před nacisty a válkou, když nahoře bylo nebezpečno. Přespávali tu a jedli. Měli štěstí. Protože vedle k sousedům dopadla bomba a zničila jim celý dům. Na konci války odtud vylezli, všechno bylo v pořádku a neměli se čeho bát. Rád si vezmu baterku a jdu se do sklepa podívat. Jak to tam vypadá? Je to tam jak v jeskyni, stěny a strop se drtí a padá to. Když jezdíme k babičce na návštěvu, občas povídají příběhy z minula, co se jim stalo a další zajímavé věci z okolí. Když prababičce bylo 100 let, přišel starosta města Mělník, aby jí pogratuloval, že se dožila tak vysokého věku. Brzy na to ale umřela. Dožila se 103 let. To se asi moc lidí nedožije.Babička s dědou bydlí v domku, ve kterém mají starý telefon. Nemají rádi nic elektronického, přeci se v tom nevyznají. Ale přesto jsme jim koupili k Vánocům nový. Byli z toho vedle, ale doufám, že se s  tím naučí. Ale strejda - tátův bratranec (se kterým si táta jako kluk hrál. Dělali blbosti, jako zapalování benzínu ve flašce) dal babičce mobil a ji málem trefil šlak. Nevěděla vůbec, jak slouží, jak se používá. Ale naučila se to docela rychle. A teď si občas zavoláme. Jsem rád, že je máme, a moc rád k nim jezdím.   Babiččino vyprávění
Jana Coufalová, 9.A, ZŠ Bronzová Moje rodina už po generace žije klidným životem. Nijak na sebe neupozorňuje a ani se o to nesnaží. Ovšem jeden napínavý a dobrodružný příběh by se v historii naší rodiny opravdu našel. Připadá mi to jako včera, co si jednoho večera moje babička sedla na postel, kde jsem se ještě jako malá holčička chystala ke spánku, a začala vyprávět. „Víš, že příběh, který ti za chvilku povím, se stal přesně před sto dvaceti lety?Ano, ano. Vyprávěl mi ho můj dědeček Arnošt, když jsem byla stejně malá jako ty. A teď je na čase, aby si ho slyšela též. "Moje ospalost rázem opadla. Zvědavost byla silnější než já.,,Můj dědeček v mládí byl — ostatně jako většina chlapců — velmi živý a neposedný. Nenechal si ujít žádnou lumpárnu. A jak byl zvědavý! Však se mu to také jednou málem vymstilo. Od svých rodičů se dozvěděl, že ve vedlejší vesnici byl v noci vyloupen hostinec. Zloděj odnesl skoro vše. Jen stoly a židle tam zůstaly. Brzy se o krádeži doslechli i jeho kamarádi. Rozhodli se, že zloděje chytnou. Já být v jejich situaci, udělám totéž. Avšak nikdy by mě nenapadlo, že to dopadne zrovna tak. Chlapci se samozřejmě všemožně snažili pátrat, ale co zmůžou? Mezitím byl vyloupen i kostel a další stavení. Tak to trvalo asi měsíc. Jedné krásné letní noci nemohl malý Arnošt usnout. Otevřel si své okno ve druhém patře a pozoroval, jak celá vesnice utichla. Všude byl překrásný klid. Až to bylo podezřelé. Vtom zahlédl na okraji vesnice postavu."Zachumlala jsem se ještě víc pod peřinu. Babička se pousmála a vyprávěla dál. „Ze siluety bylo poznat, že je to nejspíš muž. Pomalu a tiše se plížil dál. Arnoštovi to nedalo a řekl si, že musí zjistit, kdo to je a co se chystá udělat. Věděl, že by ho za to rodiče nepochválili, ale malý kluk si nikdy nedá říct. Sešel k domovním dveřím a vykradl se ven. Tiše se blížil k místu, kde viděl tajemnou postavu. Ale nikdo tu už nebyl. Chtěl se otočit a jít zpět, ale vtom se nedaleko od něj postava vynořila. To se rozumí, neuplynulo zase tolik času, aby postava byla daleko. Arnošt se rychle skrčil. Naštěstí se stačil schovat. Postava pokračovala dále k domu starého mlynáře. Bylo známo, že mlynář si nežil špatně. „Jestli to je zloděj, určitě půjde dovnitř”, pomyslel si Arnošt. A opravdu. Pomalu a tiše se plížil k domu. Už byl u dveří. Otevřel. Arnošt v tu chvíli trochu ztratil rovnováhu a neohrabaně šlápnul na větvičku. Křup. Zloděj se prudce otočil. Ticho. Díval se přímo do křoví, ve kterém se chlapec schovával. Arnošt ani nedýchal.Slyšel, jak tluče jeho srdce. Připadalo mu, že se ozývá strašně hlasitě a určitě ho to prozradí. Tato chvíle mu připadala věčná. Vtom z křoví vyběhla kočka. Sám nevěděl, kde se tam vzala a proč neutekla už dřív, ale byl za to vděčný. Zloděje to nejspíš uklidnilo a vstoupil do domu. Malý Arnošt se krčil v křoví a nebyl schopný se pohnout. Strach a náhlá zodpovědnost mu svázala nohy  Až po chvíli se vzpamatoval. Nečeká a běží za svým otcem zpět domů. Vzbudil ho a dostal ze sebe jen: „Otče! Zloděj! U starého mlynáře!“ Jeho tatínek rychle z postele vyskočil, cestou popadl vidle a vyběhl do tmy za svým synem. Tiše se vyplížili do domu. Nikde nikdo. Tatínek se vydal do světnice. Arnošt ihned poznal tu postavu, která stála zády. Tatínek se pomalu nebojácně přibližoval s vidlemi v ruce. Když byl těsně u ní, postava se náhle otočila. Obličej jí ve tmě nebyl vidět. Ale vypadala, že je vyděšenější než oni sami. „Pro Krista Pána! Co děláte u všech čertů v mém domě?",,V mém domě?” podivil se Arnošt. A vtom mu to došlo. Měsíční zář dopadla na postavu neznámého. Mlynář! Byl to starý mlynář! Všichni se na sebe nevěřícně dívali. Ovšem za několik okamžiků se výraz údivu v jejich tvářích změnil ve smích. Od starého mlynáře se poté dozvěděli, že také nemohl usnout a šel se nadýchat čerstvého vzduchu. Od té doby už ale o zloději neslyšeli. Můj dědeček sice dostal pořádný výprask, ale nelitoval. Udělal by to znovu. Dětská fantazie nezná hranic a mládí je prostě nepoučitelné. A teď, moje milá, jdi už spát. At' máš zítra hodně sil." Poté mi dala babička pusu na tvář. „Dobrou noc, babi”.Babiččino dramatické vyprávění mi však víčka nezamklo. Příběh starý přes sto let znovu ožil v mé mysli. Je přece tolik nezodpovězených otázek...   Kořenky
Ladislav Třešňák, 7.A, ZŠ Klausova Máme doma spoustu keramických a porcelánových hrníčků, váz, džbánků a také čtyři kořenky. Nepoužíváme je, mají své čestné místo v kuchyni.  O jejich historii mi vyprávěl můj děda.V jednom deštivém víkendovém odpoledni jsem vyslechl příběh téměř detektivní... Musíme se vrátit do předminulého století.Když se v roce 1898 narodila moje prababička Kateřina její maminka dostala kořenky jako dárek od svého muže. To jich bylo šest. Mají čtverhranný tvar s odnímatelným víčkem a jejich červenobílá barva s na-malovanými květy a názvy koření září na bílé poličce do dálky. Prababička je určitě používala při vaření,nabírala z nich kmín,papriku a zázvor na maso,do polévek a omáček,skořici zase přidávala do jablečného závinu a vánočního cukroví.Když vařila a pekla,myslela určitě na své blízké, zda jim bude chutnat.Byla výborná kuchařka a nádobky na koření bohatě ve své kuchyni využila.Dříve se koření dováželo,bylo drahé a hospodyňky si jej dokupovávaly hlavně na předvánočních trzích. Když prababička v roce 1951 zemřela, jistě kořenky přinášely radost a užitek její dceři - sestře mého dědy. To jich bylo stále šest. A najednou - zmizely. Možná to ani nikdo nezaznamenal,nevšiml si toho a nehledal je.Lidé měli v tu dobu starosti s obnovou válkou zničeného hospodářství. A které historické osobnosti naše kořenky pamatují?  Císaře Františka Josefa, T.G.Masaryka,1.světovou válku,dobu l.republiky,2.světovou válku,drobné i větší politické události posledních let,sametovou revoluci v roce 1989, v neposlední řadě prezidenta Václava Havla i Václava Klause. Před několika lety se můj děda /syn prababičky/ rozhodl,že uklidí starou nevyužívanou půdu ve venkovském domku.Když odklízel ztrouchnivělé seno, u zdi ležel malý balíček. Rozbalil ho - a ony kořenky.Ale jen čtyři. Kdo je tam schoval, proč a kdy? A proč jsou jen čtyři? Rozbily se zbývající dvě nebo je snad někdo má? Na tyto otázky nám už nikdo neodpoví.Odpovědi nezná ani můj milovaný děda. A že ten toho ví opravdu hodně a umí o všem poutavě a dlouhé hodiny vyprávět. V kořenkách je ukrytý kus historie naší rodiny.Ted' je vlastníme my a máme je vystaveny v kuchyňské lince.Uchováváme je s velkou pečlivostí.   Vyprávění z dětství mé babičky
Katka Fialová, 7.A, ZŠ Klausova Z příběhů, které mi vyprávěly babičky jsem vybrala jeden, který se přihodil mé babičce Jitce, jejímu bratrovi Jirkovi a jejich mamince za války v Praze. Moje babička ten příběh zná jen z vyprávění, protože v té době byla ještě malé miminko, ale jejímu bráškovi už byly 4 roky a byl pěkné číslo. Jejich maminka byla na vše celý den sama, protože tatínka jsem měli v práci a vracel se domů až pozdě večer. Tehdy byla doma spousta práce, protože se topilo v kamnech, teplá voda netekla přímo z kohoutku, ale musela se ohřát. Prádlo se nepralo v automatických pračkách a nesušilo se v sušičkách. Také v kuchyni se při vaření trávilo více času. Ke konci války byly nad Prahou nálety a letadla shazovala bomby také na domy, ve kterých bydleli lidé. Před každým náletem zněly poplašné sirény a lidé se utíkala schovat do sklepů domů, kde čekali až letadla odletí. Jednou v poledne, když maminka zrovna vařila oběd, ozvaly se poplašné sirény, které ohlašovaly nálety. V té chvíli nevěděla maminka, co dřív. Musela sundat jídlo z vařiče, vzít oblečení, klíče a malou Jitku. Zavolala na Jirku, aby utíkal do sklepa napřed, protože bydleli až ve druhém patře. Jirka sice poslechl, ale zastavil se v mezipatře a koukal z balkonu, jak padají bomby. Až nahoru bylo slyšet dětské pokřikování, jako by šlo o nějakou atrakci. Maminka s malou Jitkou v náručí vykoukla ze dveří, aby ho popohnala, ale dveře se jí v té chvíli průvanem zabouchly a oni zůstali jen v lehkém oblečení na chodbě. Utíkali tedy společně do sklepa, kde již byli ostatní lidi a ti jim půjčili alespoň deku, ve které se mohli ohřát. To odpoledne pak přečkali u sousedů a večer jim odemkl tatínek, když se vrátil z práce. Při tomto náletu prý jedna bomba spadla i na protější dům, než ve kterém bydlela babička. Naštěstí nevybuchla a nikomu se nic nestalo.   Moje rodina z vyprávění babiček
Aneta Veidenthalerová, 4.A, ZŠ Klausova Už od malička mám ráda chvíle, kdy jsem na návštěvě u své babičky. S nastupujícím večerem se moc těším,až si sedneme někde do pohodlného koutku a babička začne vyprávět jaké to bylo,když ona byla malá ,nebo když byl malý můj tatínek a teta. Některé příhody mám tak ráda,že bych je mohla poslouchat stále dokola. Například tu,jak babička hodila po tátovi bramborovou placku. Stalo se to tak: tatínek v té době chodil do první třídy. Navečer seděl u stolu v kuchyni a psal domácí úkol a protože byl velký pečlivka,zkoušel to nejdříve nanečisto. Pořád nebyl spokojený a babička ho přemlouvala ,že už to má hezké a ať to napíše načisto do písanky,jenže tátovi se to pořád nelíbilo a hlasitě protestoval. Babičce došla trpělivost,vzala do ruky bramborovou placku,kterou právě vykrajovala na kuchyňském válu a hodila ji po tat'kovi se slovy: „Koukej to už napsat do sešitu a nezlob mě.” Takových historek znám z babiččina a dědova vyprávění tolik,že by to možná vystačilo i na knihu.Kdo ví,možná se jednou do psaní knížky pustím.   Babiččin hrneček
Martin Koubek, 7.A, ZŠ Klausova Moje babička má jeden velmi vzácný hrneček. Pochází z roku 1713 a je na něm vyobrazený císař Josef.. Od té doby přechází z generace na generaci. Mé babičce ho věnoval její tatínek. Když jsem se babičky ptal, jestli s tím hrnečkem zažila nějakou příhodu, vyprávěla mi, jak jednou zlobila a řekla svému tatínkovi, že ho rozbila. Tatínek se prý strašně rozčílil a chtěl babičku potrestat, ale ona se rozesmála a řekla, že to byl jen vtip a že ho schovala do skříně. Tatínek se ale urazil a chvíli s babičkou vůbec nemluvil. Ale protože byla jinak docela hodné dítě, brzy jí to odpustil. Ten, kdo k babičce přijde, vždycky tento krásný a neobvyklý hrneček obdivuje. Babička, ačkoliv je velmi hodná a není ani trochu lakomá, však nikomu do ruky tuto vzácnost nepůjčí a uchovává je ve vitríně.  Vím, že ho později předá mojí mámě — má k věcem svých blízkých citový vztah — a ta ho zase za řadu let věnuje mně... A tak to půjde pořád dál, dokud ho někdo neopatrný nerozbije.   Prababička Emilie
Jiří Červinka, 5.A, ZŠ Mohylová Když jsem se narodil, moje prababička Emilie už nežila. Znám ji jenom z fotek a vyprávění. Byla to vznešená žena. Moje maminka o ní říká, že byla laskavá, hodně se jí věnovala, hodně jí četla a často jí kupovala dobrůtky. Jako ted' moje babička mně.  Prababička o sebe hodně dbala. Někdy si prý i kupovala o půl čísla menší boty, aby to lépe vypadalo. To nechápu! ! Její příběh je zajímavý tím, že mi připadá, jako by žila dva různé životy. Nebo život ve dvou různých dimenzích. Protože o něčem mluvit prostě nechtěla, dochovaly se jen nejasné útržky informací, tak mlhavé, že se pomalu rozplývají. Asi proto jsem se o ní rozhodl psát, aby se úplně neztratily. Narodila se jako dcera holiče v Kolíně. Vyučila se modistkou, to jsou paní, které vyrábějí klobouky, a začala žít v Praze. Tady se vdala za majitele továrny na hole. V roce 1920. Často zmiňovala, jak pěkná byla její svatba, že se oboje rodiče k sobě moc hezky a s úctou chovali. Jak pak jezdili do Vídně do divadla a tam kupovali v kavárně malinké dezertní cukroví, takové mrňavé minidorty. Ty jí potom moje máma přivezla, když po revoluci jela poprvé do Vídně. Jedla je doma v mrňavé kuchyni, porovnávala, co bylo a co je. Měla se dobře, ale taky byla hodně sama, protože manžel byl stále v továrně nebo na akcích s prací spojených a ona měla placenou společnici. Narodil se jí jeden syn. Vypadá to jako příběh se šťastným koncem. Ale ono se to celé zamotalo a syn zemřel v Hitlerově koncentráku. To už byla rozvedená a znovu vdaná, i když žila stále v Praze. Pak se jí ve čtyřiceti letech narodila moje babička Almička, té moje matka a té zase já. A ted' vám to tu píši, protože mi to připadá zajímavé.   Babička z Lán
Kateřina Svobodová, 5.B, ZŠ Mohylová Vyslechla jsem mojí babičku která bydlí na Žižkově v Praze 3. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí a chtěla bych se s vámi o ně podělit. Moje prababička se narodila v roce 1912 v Lánech .V Lánech se vyučila zahradnicí a až do roku 1936 pracovala pro pana prezidenta T.G Masaryka a jeho rodinu. Babičky sestra se provdala za vrchního zahradníka lánského zámku a bydleli v malém domečku v areálu zámku a parku.  Moje babička mi vyprávěla ,že k nim (k tetě) jezdila na prázdniny.Jako malinké dítě běhala po krásné zahradě i v parku. Říkala mi o sklenících plných krásně rozkvetlých květin, kterými se prováděla výzdoba zámku,o pěkném parku, kde rostly hříbky. Já jsem minulý rok, když byl otevřený lánský zámek veřejnosti tak jsme ho navštívili já, sestra, babička, děda i strejda a moc se nám líbil. Babička říkala, že se ten zámek moc nezměnil. Dokonce jsem si podala ruku i se součastným panem prezidentem Václavem Klausem. Jsem ráda že jsem se s vámi podělila o svůj zážitek a těším se až se budu moci podělit o další. Co mi babička vyprávěla
Lidia Dušková, 8.A, ZŠ Mládí Má babička mi vyprávěla mnoho příběhů, ale nejvíce ze všech mě zaujal příběh z konce 2. světové války. Bylo to v květnu roku 1945 a moje babička byla tehdy jen o rok starší než jsem ted' já. Říkala, že to byly její nejkrásnější dny a měsíce v jejím životě. V této době bylo obyvatelům Prahy a jistě celé naší země jasné, že válku vyhráli. Je konec zabíjení a věznění nevinných lidí. Rodina mé babičky pocítila úlevu, že se již nebudou muset každý večer bát, aby pradědečka neodvedli gestapáci, a cítili že bude bezpečí a mír. Prababička rychle ušila na stroji vlajky (naši, anglickou, americkou a ruskou). Bydleli tehdy ve velkém domě a bytě na Vinohradech a tam měli dost oken, na které vyvěsili tyto vlajky. Dříve se musely vyvěšovat jen prapory s hákovým křížem. Potom prababička připravila své dceři moravský kroj a ta se už moc těšila na to, jak půjde vítat české vojáky ze spojeneckých armád. Ale v Praze se ještě bojovalo. Teprve ve dnech 5. - 9. května konečně padly poslední výstřely. Při pražském květnovém povstání byli Němci schováni ve vikýřích domů nebo na jiných skrytých místech a stále se ještě zuřivě a fanaticky bránili a stříleli, kde se dalo. Rovněž u rozhlasu se ještě bojovalo. Všechno dobře dopadlo a v květnu, červnu a červenci projížděly armády z Ruska, Anglie, Ameriky a mezi nimi Češi, kteří již na začátku války opustili vlast, aby za ni mohli v cizině bojovat. Babička vyšla v kroji na ulici a potkávala vojáky, kteří jezdili ve svých autech, vrhali na ni a na další dívky obdivné pohledy a dávali jim své adresy na útržcích papíru. Avšak před těmito krásnými okamžiky to nebylo tak pěkné. V květnu ještě nebylo v bytech bezpečno, a tak babička, její maminka a obyvatelé stejného domu trávili dny ve sklepě. Tam se také jedlo — sušený chléb a kousek čokolády, nebyla možnost si něco uvařit. Ale když bylo už stoprocentně jasné, že je válka vyhraná, také se v tom sklepě tancovalo. Babička, která ještě neabsolvovala taneční hodiny, tam dělala první taneční kroky, stejně tak i její maminka. Všude vládlo neskonalé veselí a štěstí, že náš národ a svět jsou konečně svobodní. Všichni věřili, že život už bude jenom krásný! Babička mi také vyprávěla, jak několik domů v parku Svatopluka Čecha hořelo, ale naši vojáci oheň uhasili a v boji o rozhlas zvítězili. Podařilo se jim Němce odzbrojit, zajmout a odstavit jejich vysílání. Díky tomu se začaly pravdivě vysílat české zprávy. Babička první dny opojné svobody prožívala v pražských ulicích, ale nikde žádnou krutost ani mstu na Němcích neviděla. Před obchody byly nastaveny žebříky, na nichž muži odstraňovali německé nápisy a dávali místo nich české. Obranné barikády v ulicích se uklízely. Babička se svou kamarádkou šly vítat anglické, americké a ruské vojáky, viděly tenkrát i generála Montgomeryho a další osobnosti druhé světové války. Stály v řadě mezi ostatními, mávaly svou podomácku ušitou vlajkou a volaly: „Vítáme vás!” V prvních svobodných květnových dnech v pražských ulicích hrála hudba a všichni lidé po celé dny tančili. Babička i její kamarádka se mezi nimi pohybovaly neustále — ve školách se totiž nevyučovalo — a byly konečně šťastné. To jsou největší zážitky i vzpomínky z mládí mé babičky.  
Poselství ke hvězdám (Co bychom vzkázali jiným civilizacím)
Ahoj vy neznámí!
Nikola Bilaniuková, 7.A, ZŠ Kuncova Já jsem z Prahy. Z Prahy 13, kde je moc hezky. Jsou tu parky, kopečky, hřiště, školy, příjemné prostředí na odpočinek i na práci. V této čtvrti se člověk nenudí. Stále se tu něco děje a člověk si užije po celý rok. Na jaře se můžete kochat přírodou plnou květů. Jsou na stromech, v trávě, všude mezi domy. Ale nejlepší je si zajít do Prokopáku, tedy Prokopského údolí. To je místní rezervace s krásnou přírodou a památkami na druhohory i starší dobu kamennou. Může se tam jezdit i na kolech a je to pěkný výlet. V létě je tady na sídlišti dost teplo, ale dá se to přežít. Chodíme na hřiště a často vyhledáváme stín. Mnoho lidí je ale na dovolených, u prarodičů, prostě odjeli z Prahy. Pročistí si hlavu a přijdou na jiné myšlenky. Na podzim stromy změní svoji zelenou barvu na zářící žlutou, červenou a hnědou a je to krása. Zafouká větřík, který listím zatřese a stromy budou holé. V zimě pořádáme před školou koulovačky a pak od pana školníka dostaneme vynadáno, že před školou se nehází, ať se přesuneme jinam. Ale letos to tak nebylo, sněhu napadlo jen trošinku a globálním oteplováním hned zase zmizel. A házet břečkou není zábava. Po celém sídlišti je spousta hřišť a všude se potulují kamarádi. Dá se říct, že tady v Praze jsme mírumilovní občané. Jsme kamarádští. A proto se mi zde líbí, a proto vás zvu na návštěvu. Určitě se sem přijeďte podívat, abyste viděli tu krásu, co tu je. Protože psaním to vše vyjádřit nedovedu.   Vaše Nikola   Zamyšlení o poselství ke hvězdám
Jasmína Popovičová, 8. A, ZŠ Mládí Poselství ... je to moc zvláštní slovo. Dokáže tolik pomoci, a stejně nemusí být vždy jen dobré. Co taková poselství zla? Přesto, když se vysloví slovo poselství, první, co člověka napadne, je dobro, láska, radost a pomoc. A když se ještě k tomu řekne poselství ke hvězdám, tak všichni hned vědí, že žádné poselství poslané touto vzdušnou cestou k nebesům nebude zlé. Myslím, že poselství lidí 11. září před jejich smrtí byla jen samá poselství dobra. Když se řekne poselství, někdo si možná také představí Boha. Ale ano, určitě si mnozí (přinejmenším alespoň věřící lidé) na Boha vzpomenou. Pro některé je to právě ON, kdo sesílá na Zemi ta nejšt'astnější poselství. Možná, že nazývat Boha poslem dobra zní trochu přehnaně. Mně samotné (jako ateistce) to nejde na rozum, ale přesto uznávám, že se tomu dá věřit. Aspoň tedy budeme mluvit o andělech. Ti jsou poslové odjakživa, stejně tak jako odjakživa střeží naši dušičku. Všechno se ale mnohým andělům také nepovede. Andělé na svých prachových křídlech nosí spousty přání a skutků, stejně jako mnoho bolesti a neštěstí. Kdyby totiž nebyla ona „druhá strana”, nikdy by nenastala rovnováha. Rovnováha pomáhá být světu takový, jaký je, být lidský. Souhru rovnováhy můžeme najít mezi zvířaty v divočině. Někdo přežije, aby se později stal obětí jiného, kdo přežil, a tak to jde stále dokola. Musí být věci ošklivé, stejně jako krásné, jinak by si jejich krásu nikdo neuvědomoval. Lidé ji poznají pouze ve srovnání a to musí být ve všem. Dobro a zlo, láska a nenávist, mír a válka - mezi nimi si vždy vybereme to dobré, nikdo by ale nevěděl, že jsou dobré, kdyby nepoznal zápor. Proto poděkujme válkám, hladomoru, bídě, zlu, nenávisti a zášti, že nám ukázaly správnou cestu, kterou musíme jít. Proto je moje poselství k vám to nejprostší, a přesto nejdražší: „Láska a mír pro všechny!” -přesně, jak to říkají Miss, ale musíme uznat, že v tomto se nemýlí.   Poselství pro všechny bytosti se zdravým rozumem
Michal Todt, 7.A, ZŠ Kuncova Zda existují jiné civilizace než-li naše, byla vždy sporná otázka. Já zastávám názor, že nejspíše nebudeme jediným živým organismem ve vesmíru, vždyť ani nevíme, jak je ve skutečnosti vesmír velký. Lidově je i poměrně rozšířený názor, že vesmír je nekonečný, přesněji řečeno, tato teorie nevylučuje, že vesmír je konečný, ale říká, že lidé nemohou žádným způsobem jeho konce dosáhnout ani v případě, že by vyvinuli rychlost světla, kterou podle Einsteina vyvinout nelze, ale to už odbočuji moc, proto tady nejsem. Rozhodl jsem se napsat vzkaz mimozemským civilizacím: Naše planeta se nachází v galaxii nazývané Mléčná dráha a jmenuje se Země. Z vesmírného pohledu vypadá celá modrá, protože 70% jejího povrchu zabírá voda. Země obíhá kolem nejbližší hvězdy - Slunce. To je asi 150 milionů km (1 AU) daleko od Země. Je to koule žhavých plynů o hmotnosti 1, 989x 1030 kg (330 000 krát více než Země a 99,8% hmotnosti sluneční soustavy), která neustále produkuje ohromné množství energie. Její výkon je zhruba 4x 1026 W, z něhož na Zemi dopadá jen asi 45 miliardtin. I tak tok energie ze Slunce na Zemi činí asi 1,4 kW m-2. Slunce je staré přibližně 4,6 miliard let, což ho řadí mezi hvězdy středního věku. Bude svítit ještě asi 7 miliard let. Teplota na povrchu Slunce činí asi 5 800 K, proto ho vnímáme jako žluté (i když maximum jeho vyzařování je v zelené části viditelného spektra). Průměr Slunce je zhruba 1 400 000 km, což je asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3 milionkrát větší než objem Země. Hustota Slunce je průměrně 1 400 kg m-3. To jsou údaje uváděné našimi specialisty, podle nichž se dá naše planeta nalézt. Já osobně tomu moc nerozumím, ale asi to bude pravda, doufám, že vy  tomu budete rozumět víc než já, vždyť je mi teprve 13. Je zvláštní, že jeden tvor je člověk, dva však jsou lidé. To je vlivem tzv. skloňování našeho jazyka. Nedospělý člověk obecně je dítě. Dospělý člověk samičího pohlaví je žena, nedospělý je dívka. Dospělý člověk samčího pohlaví je muž, nedospělý chlapec. Přirozená průměrná délka života je 30-40 let, v současnosti  ovšem dosahuje cca 75 let (ve vyspělých zemích světa). Svět říkáme naší Zemi z perspektivy obyčejného člověka. Lidé naši planetu obývají už několik milionů let. Máme tu samozřejmě spoustu vymožeností jak technických, tak uměleckých atd. Je však zbytečné se o něčem takovém zde rozepisovat, protože nevím, na jaké vývojové úrovni se nacházíte vy. A také jsou to někdy věci tak složité,  že  bych jimi popsal přinejmenším 10000 listů jen se svými základními znalostmi. A na závěr jsem chtěl prohodit něco o morální stránce naší planety. Jako jsme se před miliardami let zrodili z nejjednodušších vodních jednobuněčných organismů, tak od jisté doby, co člověk začal používat mozek - to je vnitřní část těla, díky níž můžeme přemýšlet a nechováme se instinktivně jako jiní tvorové - tak se samozřejmě objevili i lidé, kteří svůj mozek použili k věcem, které zrovna užitečnými nazvat nemohu. Ne že bych je však směl označit za zločince. Někdy byli donuceni, jindy zas vymyslili prospěšný vynález, u kterého až někdo jiný přišel na způsob, jak ho zneužít. A tak mohu napsat, že se naše společenství obrovskou rychlostí ničí. Řítí se ke svému zániku, což si běžní lidé vůbec ani neuvědomují. Předpokládám, že něco podobného se stalo i u vás, a pokud to tak daleko ještě nezašlo, chtěl bych vás před tím varovat. Použití věcí pro svůj prospěch sice vypadá jako náramně užitečná věc, ale například u nás už skoro nemáme deštné pralesy. Tím vymírají zvířata, která tam žijí, tím zase zvířata, která se živí těmito zvířaty, a tak to jde dál, dokud nebude naše planeta úplně zničena. Pokud už jste takovouto zkušeností prošli, prosím přileťte a pomozte nám tuto krizi vyřešit. Ať už mimozemská civilizace, která nám pomůže, existuje nebo ne, toto je můj vzkaz, který poletí ke hvězdám. Je to vlastně poselství pro všechny bytosti se zdravým rozumem. Pokud přijíždíte v míru, těšíme se na vás
Alena Pfeiferová, 8.A, ZŠ Trávníčkova Koukám na oblohu a vidím kulatý, zelený obličejík s tykadly a mezi nimi pár trčících vlasů, vyvalené oči ve tvaru mandlí, které mají černohnědou barvu, dlouhý, na konci spláclý nos, který vypadal jako chobot, ale byl přece jen kratší, uzounká ústa o něco tmavší barvy než obličej, jako by chtěla něco říct. Přemýšlím, co to je, dokud se mi obraz nezaostří. Marťan! Ústa se otvírají a hned zase zavírají, ale v hlavě se mi ozývá slabý roztřepený hlásek, který říká pomoc. Nepochybně jeho. Jaká je jejich planeta? Je velká nebo malá? Má nějaké jméno, jakou má barvu, tvar? Vždy jsem si jejich planetu představovala jako krychli, která má každou stranu jinak barevnou, černou, bílou, červenou, žlutou, šedou a modrou. Její povrch byl hladký, neměli žádné pohoří, snad ani žádnou vodu, ale každý je tam spokojený, všeho je dost, nemusíte platit penězi, stačí když máte odpracováno a můžete si vzít co chcete, jim na tom totiž nezáleží, mají spousty surovin, skoro nevyčerpatelné zdroje. Ale planeta se velmi rychle ničí, už třeba není tak hladká jako v mých představách, ale bortí se a je zvrásněná, to je třeba důvod, proč jsem slyšela to pomoc. Potřebují se dostat pryč z jejich planety a jejich cíl bychom mohli být my a naše Země. A jak vlastně žijí? Jak dlouho? Určitě mají úžasné dorozumívání, myslím že by mohli být telepati, když jsem slyšela v hlavě ten hlas, nebo se takhle dorozumívají s námi a mezi sebou mají znakovou řeč, jako naši hluchoněmí. Jenže jejich společnost nemusí být tak stará, ale i tak mohou být vynalézavější, mít lepší a rozvinutější techniku, jiný způsob života, který mohl zlikvidovat jejich planetu. Nedokážu si představit jak by to bylo, kdyby jejich planeta už byla zničená. Přestěhovali by se na jinou planetu? Ale co kdyby přiletěli k nám na Zemi?! Rozhodně, pokud by se to stalo, tak by žili po svém, vzali by si svou techniku s sebou, pochybuji že by se přizpůsobili. A také by tu nemuseli najít svou potravu, jak by tu tedy přežili? Umí si svou potravu vyrábět uměle? Třeba ano, třeba by nás to i naučili. A kde žijí? Na souši, nebo ve vodě, co když nakonec nějaká na jejich planetě byla? Jestli ve vodě, tak by to bylo dobré, i když by jim mohly zachutnat ryby a kdyby je vylovili, tak by Japonci i Číňané zůstali asi jen o rýži. Ti by je hnali! A pokud by byli na souši, jako my, tak by se mohlo stát, že nás bude moc a nevejdeme se na pevninu. Vedly by se války? Kdo by vyhrál? Mart'ani se svojí vyspělou technikou, nebo bychom je přemohli a vyhráli? Také by se mohli bát vody, protože by je mohla rozpouštět. To by se jim tu moc nelíbilo, protože i kdyby byli na souši, tak přece jenom někdy prší, tak by se rozpustili a my bychom tu byli zase sami, ale i s mimozemskou technikou, která by se mohla i hodit, pokud bychom ji uměli ovládat. Třeba nemají rádi zvířata, třeba mají panickou hrůzu z hmyzu, nebo psů či koček, hadů štírů atd. Co by se pak tady dělo? Chtěli by pozabíjet zvířátka, nebo by odjeli z planety? Nebo mají svá zvířata, která by si přivezli? Ale ta by se nemusela snášet s těmi našimi. Mimozemské zvíře, jak vypadá? Co třeba, hodně barevná kůže či srst, nejméně šest barev, pět nohou, dva ocásky, jeden zatočený, na hlavě tři uši, dvě po stranách, jedno uprostřed hlavy, které slyší všechny zvuky, které člověk neslyší, oči ve tvaru pistáciových ořechů, obrovský čumák kruhovitého tvaru, barva podle barvy srsti, neustále vyplázlý jazyk, v modré barvě. Třeba by to mohla být celkem roztomilá stvoření, která by mohla být hodná, ale kdybyste rozzuřili jejich páníčky, tak byste stali zlou bestií, která nezná meze. Určitě by mohlo být příjemné setkání, možná také ne, podle toho, jak bychom spolu vycházeli, ale určitě bychom se všichni něco přiučili, oni od nás a my od nich a bylo by toho určitě spousty. Jen mě tak napadlo, jestli nosí boty, protože by se jim nemuselo líbit šlápnutí do psích výkalů, nebo do konce na injekční stříkačku. A v tramvajích nebo jiné městské hromadné dopravě se mohou přilepit na žvýkačku, takže jim budeme muset říct, aby se pořádně rozhlíželi kam jdou a kde chtějí sedět. „Pokud přijíždíte v míru, těšíme se na vás” řekla jsem, odvrátila oči od oblohy a pokračovala jsem ve své práci...   Tajemství srdcí
Denisa Čížková, 7.A, ZŠ Bronzová „Zelený mužíčku, poslouchej má slova chviličku! Kolik je na Zemi dobrých lidí, co i v těch špatných dobré vidí? Kolik je na světě opravdových kamarádů, co tě nikdy nezradí? Kolik je na světě maminek, co v nesnázích ti poradí? A kolik je na světě vlastně lásky, té spanilé krásky, co v srdci hřeje a ten, koho má člověk rád, se na něj směje? Ptám se kolik?” Kdo by si nepřál znát tajemství těchto otázek? Tajemství, co snad jen ti s tykadly ve vesmíru ví? Prozradím vám tajemství, ale vy ho nesmíte nikomu říci, ano? Setkáme se s nimi ve snech! Odhalíme tajemství otázek... Ale pozor, musíte být tiše. Nesmíme je vylekat! Zdá se, že ležím na louce plné květů... Květů, co voní těmi nejkrásnějšími vůněmi na světě a oplývají barvami, které vábí lidské oči spatřit tuto nádheru. Bzučí tu čmeláčci a občas vám na nose přistane motýlek. Lehoučce třepetá křidélky, jejichž barvy se třpytí v již zapadajícím slunci, a to mne, spolu s motýlím polechtáním něžně ukolébá ke spánku...„Hůůů!"zahouká sova. Prudce sebou trhnu. Vzhlédnu k nebi, přimhouřím oči a spatřím malé zářící hvězdičky. Ptám se: „Spím? Či všechno zdá se mi? Šálí mne jasné slečny na nebi?” „Jééé!” překvapeně vyjeknu, když mě oslní jasné světlo, které mne donutí zavřít má zelená kukadla. Chvíli čekám a nakonec trochu pootevřu víčka. Náhle mne zaplaví pocit radosti a přátelství... „Děkuji ti, že jsi mne zavolala!” ozve se hlas. Rozhlédnu se. Vždyt' tu nikdo není! Ach, má bujná fantazie! Tuto myšlenku ihned zavrhnu, když uvidím blížící se postavu přímo ze světla. Spíše postavičku. Dítě? „Ne,” promluví postavička a já spatřím její podobu. Zelené, krátké nožky. Zelené tělíčko. Malý kulatý obličej a v něm dvě černé tečky -oči. Vždyt' to je... Ufonek! Vypadá přesně tak, jak jsem si ho vždy představovala. Moment! Vždyt' on nemá ústa! A ani nos! „Ne, nemám. Nepotřebuji je. Nedýchám. Nejím. Nemluvím. Jen ti posílám myšlenky,” promluví postavička. Proboha! On mi čte myšlenky, pomyslím si. „Ano,” vysvětlí a já spatřím v jeho očích jakési pobavení. To není možné. Jak to? „Jsme takoví. Můžeme si povídat jen tímto způsobem.” nepřestává mi vysvětlovat. Chvilku jen tak mlčím a potom se odvážím zeptat: „ na nějaké jiné planetě? Znám ji?" začínám se vyptávat.  „Ne, neznáš. Nuže, když jsi mne přivolala, co potřebuješ vědět? Rád ti odpovím,” řekne mužíček, ihned však dodal: „Ale pozor! Jen pět otázek!” Začínám uvažovat o první otázce. Nakonec se zeptám: „Kolik je na zemi dobrých lidí, co i v těch špatných dobré vidí?” „Dobrých lidí, těch opravdu dobrých, je na zemi málo. Někteří jsou sobečtí a myslí hlavně na peníze a jak se zviditelnit. Ten, kdo je bohatý, by přece mohl pomoci těm, kteří jsou na tom o moc hůře, nemyslíš? Chudáci děti, které se narodily v rodinách, kde nemají peníze ani na jejich obživu, natož na nějaké vzdělání. Dobrý člověk je ten, co by se s tebou rozdělil v poušti i o poslední kapku vody... U nás jsou si všichni rovni. Všichni si navzájem pomáháme a těšíme se ze štěstí toho druhého...,"odpoví a já se jen usměji nad představou o takovém životě... „Další otázka?” nabídne mužík. „Kolik je na světě opravdových kamarádů, co tě nikdy nezradí?” „Přítele, toho opravdového, je někdy těžké najít. Je to ten, co se za tebe postaví. Nenechá tě na holičkách. Ti, co lžou, nejsou opravdovými kamarády. Opravdový kamarád je ten, co tě bere takového, jaký jsi, má tě rád a stejně tak i ty jeho také. Důvěřujete si,” odpoví. „Možná, že už jsem ho našla!” zaraduji se a ptám se dál. „Kolik je na světě maminek, co v nesnázích ti poradí?” „Maminka. Nejúžasnější člověk na světě. Pouto s ní máš tak silné, že si rozumíte i bez řečí. Je to ta, která tě zahřeje jen pouhým pohledem. Ta, kterou stačí jen vidět a hned se cítíš pod ochranou, milovaný. Ta, co ti dala život. Ta, co tě měla, má a bude milovat navěky věků. Bohužel jsou i tací, kteří maminku nemají. Ti věrně doufají, že ji nahradí někdo jiný. I tu může mít rád jako vlastní,” řekne a tiše čeká na další otázku.
  „Kolik je na světě lásky'?” zeptám se a maličko zčervenám. „V každém srdci je trocha tohoto krásného a důležitého citu. Lásky k rodičům, ke kamarádům, k tomu, koho milují a chtějí s nim být po zbytek svého života, k dětem. Může být ale i jiná láska, třeba ke svým koníčkům. To jednou všechno poznáš. Láska rodičů je pro tebe nejdůležitější. Té si musíš vážit. Bez ní bys ani nebyla. Bez lásky by nebyl život.” „Tvá poslední otázka?” „Už nevím. Schází mi slovo. Vím, co jsem chtěla znát,” odpovím. „Nechceš třeba vědět, kolik dětí s námi sní?” „Ano, to ano!” „Je to přesně tolik... „Crrr!“ Sedm na budíku znamená vstávat do školy. Nechci se loučit. Najednou si něco uvědomím. „Tvoje jméno bude Snílek!“ řeknu, obejmu ho a dodám: „Ahoj Snílku! A zase někdy příště!“ Vnikají mi slzy do očí. Ale ne slzy smutku. Radosti! Poslední, co zahlédnu, jsou jeho přátelské oči. Napadá mě rým: lidé na Zemi se ptají, co všechno lidská srdce tají? Já už to vím. A vy?   Poselství ze Země zvané modrá planeta
Anna Ohlídalová, 7. C, ZŠ Bronzová Napsat takové poselství ke hvězdám a doufat, že si ho přečte někdo z jiné galaxie, přiletí k nám na návštěvu v létajícím talíři a podá nám jednu ze svých šesti rukou se třemi prsty a usměje se vysunovací svislou pusou, je dost naivní. To, že si napíšete vzkazík ke hvězdám a jednou vám na zahradě přistane UFO, je jen pohádka. Stejná pohádka jako ty filmy o mimozemšťanech, kteří ničí Zemi z obřích, geniálně postavených létajících talířů. Ale co takhle napsat takové poselství se vším, co se tady děje, stalo, stává, jak lidé žijí, bydlí, myslí a vypadají, jaká je naše Země, co jsou to lesy a louky, moře, města, pouště a pralesy a jaká tu žijí zvířata, jaké rostliny?? Bylo by fajn, kdyby se tohle všechno někdo dověděl. Třeba někdo vzdálený stovky světelných let. Možná by nebyl tak špatný nápad to zkusit. Mohlo by to vypadat třeba takhle:   Toto je poselství ze Země zvané modrá planeta. Ze třetí planety v Sluneční soustavě, co je lidmi poseta Lidé jsou tvorové zvláštní, chytří, hloupí najednou. Jeden druhému nerozumí, ale vlastně milí jsou Mají spoustu různých citů radost, smutek, lásku zas Vymýšlejí spoustu fantastických světů, A příjemně zní jejich hlas Ted' je řada na přírodě, at' na pólu či na rovníku Za život vděčíme vodě A také plynu — kyslíku Rostou tady hnědé stromy Se zeleným listím Stavíme si svoje domy A jezdíme k mořím Spousta vody, to je moře s velikými vlnami Jeho opakem jsou pouště s písečnými dunami Rostliny nám tady rostou, pobíhají zvířata Země je planeta krásná, velká, modrá, kulatá…   Kéž by se něco takového nechalo napsat na hodně odolnou destičku, aby to dlouho vydrželo. Mohli bychom vzkaz odeslat raketou…jen tak naslepo…a doufat, že ho někdo objeví. A kdyby někdo přece jen jednou třeba odpověděl, alespoň bychom věděli, že tady v tom velkém a nekonečném vesmíru nejsme sami….A měli bychom si psát, abychom nebyli sami ani tady…ani tady ...na Zemi.   Co bychom vzkázali jiným civilizacím?
Daniel Peterský, 9. C, ZŠ Bronzová Vážení mimozemšťané, rádi bychom vás touto cestou pozvali na poznávací zájezd na planetu »Zemi". Uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte, co jste ještě neslyšeli. Země - Živoucí muzeum. Jen co se vzpamatujete ze šoku, že obyvatelé planety nemají tykadla, stále vydávají podivné zvuky a ke komunikaci na dálku používají krabičky, které si přidržují u obličeje, zjistíte, že lidé ještě často manuálně pracují, protože stroje jsou vesměs hloupé a nemobilní. Můžeme vám rovněž zaručit, že po celou dobu Vašeho pobytu nepotkáte jediného otravně inteligentního robota. Máte úžasnou možnost vidět skutečné peníze v reálném oběhu a abyste potěžkali v ruce minci, nemusíte podstoupit archeologický výzkum. Budete si moci prohlédnout lidská obydlí, postavená pomocí archaických základních surovin, jako je kámen, dřevo, cihly a beton. Energii lidé získávají, jak uvidíte, úžasně kuriózními způsoby - máme tu vodní, větrné, tepelné i jaderné elektrárny a co navíc - jsou zatím plně funkční. Teleportace je dosud snem fantastů, lidé se přemísťují z místa na místo pomocí strojů, z nichž většina se dosud při pohybu dotýká země. Tyto tzv. automobily - ano slyšíte správně - jezdí na naftu nebo na benzín. Benzín se vyrábí z ropy a ropu stále těžíme. No uznejte, že to zní dobrodružně. A náš vesmírný výzkum, to se teprve pobavíte, rakety na poctivý zážehový spalovací pohon, žádné fúzní nebo gravitační nesmysly. Pokud se zajímáte o informatiku, máme pro Vás skutečnou bombu – říkáme tomu internet a můžete se vsadit, že chaotičtější záležitost jste neviděli. Nepohyblivá zobrazení, tzv. fotografie, se doposud těší velké oblibě a televizní obraz je stále ještě dvourozměrný, pokud si to vůbec dovedete představit. Máte také poslední možnost vidět na planetě vodu v přirozeně pevném skupenství – ledovce, ale pozor, možná na to máte už jen pár desítek let. V některých oblastech se dokonce stále válčí a to na živo – žádná virtuální zábava. Možná to souvisí s tím, že velká část obyvatel planety trpí hlady a žízní. Možná se s námi budete chtít na oplátku podělit o některé vaše technologie. Tak to si teda hodně rozmyslete… Pro začátek by stačilo dát nám odpovědi na pár otázek-jako třeba: „Proč žijeme?“   Díky neznámé hvězdě
Barbora Cikánková, 8.B, ZŠ Klausova Marie — malé děvče z vesničky Rožmitál — od malička milovala vesmír, hvězdy a vše okolo. Proto si jako dítě myslela, že Ježíšek bydlí na některé z nich. Když se ale dozvěděla, že dárečky nosí rodiče, vesmír a vše s ním spojené se jí zprotivil. Její změna z lásky na lhostejnost k vesmíru se totiž změnila ze dne na den. Když se toto dozvěděli rodiče, Marie už byla dávno přihlášená na hvězdářský tábor. Musela tam tedy chtíc nectíc jet. Vůbec se netěšila a stále si opakovala, jak je vesmír nezajímavý. Přišel onen den D, Marie musela jet autobusem s ostatními dětmi velice zamilovanými do vesmíru a jediné téma k debatě v autobuse byl on. Když dorazili na místo, dostala pokoj se dvěma děvčaty. První disciplína jim byla oznámena na obědě. Jmenovala se „Poselství ke hvězdám”. Úkol jednotlivců byl, aby napsali dopis a snažili se ho jakýmkoliv způsobem dopravit do pomyslné hvězdárny, která byla udělána 3 km od tábora. Problémem však bylo, že nikdo nevěděl (kromě vedoucích), kde je. Dopisy byly za 1,5 hodiny hotové, ale to už byl večer, a proto cesta do hvězdárny byla něco jako noční bojovka. Marie s odhodláním vešla cestou do lesa v domnění, že to bude dobrá zkratka. Po dvou hodinách chození po lese, sice s baterkou, ovšem sama s dopisem,  bloudila okolo temných stromů. Po další půl hodině jí byla už velká zima. V táboře hra už dávno skončila a ostatní se vybrali Marii hledat. Nikoho ale ani ve snu nenapadlo, že by dobrovolně šla do lesa. Marie byla se silami v koncích a co týče nervů, jak by smet. Dívala se na nebe plné hvězd a v duchu se jim moc omlouvala za to, jak škaredě o nich v poslední době smýšlela. V tu chvíli se stalo něco, co by ji nikdy ani ve snu nenapadlo. Jedna hvězda na obloze se tak rozzářila, že ji Marie musela následovat. Vypadalo to, jako kdyby byla hvězda od Marie jen malý kousek, protože Marie byla zvědavá, šla za září. Ani se nenadála, udělala pár kroků a už byly z lesa venku na dohled od „hvězdárny”. Připadalo jí to jako sen. Hned jak dorazila k hvězdárně, vedoucí se zaradovali. Všichni křičeli: ,Hurá!!!" Později všem vyprávěla, jak se z lesa dostala. Nikdo jí to nechtěl věřit a dělali si z ní legraci. Její vyprávění prokládal hlasitý smích posluchačů. Marii to už ale vůbec nevadilo. Znala svou pravdu a nevadilo jí, že ostatní jí nevěří. Od té doby Marie zase začala vesmír mít ráda, moc ráda pozorovala hvězdy a v duchu jim vždy moc děkovala za pomoc. I když nevěděla, jak je něco takového vůbec možné...   Dopis do neznáma, aneb jsme ve vesmíru sami?
Ondřej Hromádko, 6.A, ZŠ Klausova Někdy občas přemýšlím, jestli jsme ve vesmíru sami. Asi ne! Vždyť někde musí existovat život. Přemýšlím jestli na jiné planetě mají města, přírodu a podobné věci jako my. Nebo se to všude hemží roboty. Na nějaké planetě možná žijí tvorové podobní dinosaurům nebo docela primitivní bakterie.Ve většině filmů jsou mimozemšťané zlými vetřelci, kteří chtějí zabít všechny lidi na zemi. Může to tak být, ale i nemusí. Mimozemšťané mohou být jako my. Vím, že se lidi snaží navázat spojení s mimozemskou civilizací, ale zatím bez úspěchu. Kdybych měl napsat nějaké poselství do vesmíru určitě bych napsal hodně věcí např.: Lidé na zemi nejsou žádné bakterie a podobně primitivní tvorové, ale normální inteligentní stvoření (přibalil bych obrázek člověka). První lidé tu byli už před 3 000 000 mil. lety a ještě dřív tu byli tvorové, kteří už vyhynuli(dinosauři). Prostředí kolem nás tvoří rozsáhlé lesy, pole, louky, rybníky, jezera, moře a hluboké oceány, rozlehlé pouště, vysoké hory, vesnice, města a velkoměsta, historické hrady a zámky a spousta dalších dochovaných památek. Lidé na zemi se dorozumívají jazykem, každý stát má svůj jazyk, kulturu a historii. Stavějí si obytné domy, továrny, obchodní centra, administrativní budovy, nemocnice, děti se učí ve školách a dospělí chodí do zaměstnání. Ve volném čase navštěvují divadla, kina, knihovny, muzea a sportovní areály. Lidé také za pomocí strojů budují silnice, dálnice, železnice podzemní síť metra, tunely a letiště. Lidé se přepravují auty, autobusy, tramvajemi, vlaky někde i loděmi. Delší vzdálenosti překonávají vrtulníky a letadly. Kolem nás lidí žije mnoho druhů divokých i ochočených (domácích) zvířat. Některá zvířata žijí volně v přírodě a musí si obstarat potravu. Jiná chovají lidé na statcích nebo přímo v domácnostech. Mohl bych říct ještě spousty a spousty jiných věcí, které by se mi ani do toho poselství nevešly. Země skrývá mnohá tajemství a některá ještě nebyla odhalena. Lidé by byli moc rádi,  kdyby se dozvěděli o životě na jiných planetách vesmíru a navázali kontakt s jinou planetou. Jestli k někomu za miliony a miliony let toto poselství doletí a on nám pošle na oplátku informace o své planetě a případně jejich způsobu života. Bude trvat dalších milion let než se k nám jejich dopis dostane, jestli vůbec doletí. Možná budou všechna tajemství země objevena, nebo už tu nikdo nebude.   Jak letěli Jakub a Karolína do vesmíru
Ludmila Novotná, 3.A, ZŠ Mládí „Víš ty co, Karolíno, já bych se chtěl podívat do vesmíru. „ To ja taky, Jakube, „odpověděla Karolína. „A co kdybychom si postavili raketu sami a letěli do vesmíru!” vykřikl Jakub. „A kde bychom vzali materiál?” zeptala se pochybovačně Karolína. „A navíc se raketa musí postavit z pevného materiálu,"dodala. „Tak si nějaký najdeme. Nemůže to být tak těžké. Stačí, abychom našli nějaké železo.” „To se ti řekne, seženeme železo, ale kde ho vezmeme.” „Podíváme se do železárny,” odpověděl Jakub. „No jó, že mě to nenapadlo dřív,” ťukla se do čela Karolína. A tak šli příští den do železárny. Našli tam spoustu železa.Vybrali ty nejhezčí kusy a vrátili se domů. „Ještě že máme prázdniny, jinak bychom do vesmíru letět nemohli,” řekl Jakub. „Ale jak taková raketa vypadá?” zeptala se Karolína. „Je taková oválná,” odpověděl jí na její otázku Jakub. A tak příští den ještě sehnali nějaké součástky a vybavení a pustili se do stavění. Trvalo jim týden, než před nimi stála veliká raketa. „Kdy odstartujeme?” zeptal se Jakub. „Vždyt' nemáme sirky,” odpověděla mu Karolína. „Na co sirky?” ptal se hloupě Jakub. „Abychom mohli zapálit raketu, jinak by neletěla, Jakube.” řekla mu Karolína. „Aha,” t'ukl se do čela Jakub, „že mě to nenapadlo. Jdu domů pro sirky, Karolíno.” „Dobře,” odpověděla mu na to Karolína. Za chvíli se Jakub vrátil se sirkami. Zapálili raketu a odstartovali — 10, 9,8,7,6,5,4,3,2,1,0."Letíme!” Za okamžik potom se už vznášeli ve vesmíru. „To je krása, Jakube,” vydechla obdivně Karolína. „Kam poletíme, Karolíno?” zeptal se Jakub. „Třeba na Venuši,” odpověděla Karolína. „Dobře,” odpověděl Jakub a udal počítači směr Venuše. Letěli a letěli, až doletěli na Venuši. Šli a šli a najednou před sebou uvidí člověka jenom trochu většího než oni. „Hele, možná to je nějaký venušan,” vykřikl Jakub. „Neblázni, Jakube, víš, že jsme se ve škole učili, že na ostatních planetách není život. Jedině na Zemi. Takže tohle není nějaký venušan, ale nějaký další kosmonaut.” „Asi jo.” „Půjdeme ho pozdravit.” A tak k němu přišli a řekli: ,Dobrý den.” „A cizinci, vítejte na naší planetě.” „Kdo jsi?” zeptaly se děti. „Dovolte, abych se vám představil, jsem Venušiny Veny a jsem z Venuše. A odkud jste vy, děti?” zeptal se. „Já jsem Karolína a tohle je můj bratr Jakub a jsme ze Země.” „Zavedu vás k našemu králi.” „A proč?” zeptal se Jakub. „To už vám poví můj král.” „Tak jdeme,” řekly obě děti současně. A tak šli a šli, až před sebou uviděli veliký palác. Nevypadal jako palác, který byl v knížkách. Vypadal velice zvláštně. Pak vešli do jedné místnosti a tam na trůnu seděl král Venuše. „Kdo jste?” zeptal se svým hlubokým hlasem. „já jsem Jakub a tohle je moje setra Karolína. Přiletěli jsem sem raketou. A chceme vám pomoci.“ „Dobrá. Ale nejdřív vám povím příběh, s kterým tento příběh velice souvisí. Jednou hodně dávno existovalo devět krásných kamenů. Každý kámen byl na jedné zemi, ale jednou je sebraly mocné síly a už je nikdy nikdo neviděl. Už dlouho ho marně hledáme. Pomůžete nám?“ zeptal se, když skončil s vyprávěním. „Ano, „odpověděla Karolína. „Uděláme, co bude v našich silách.“ „tak si chvíli odpočiňtě“ pravil král, „a pak se můžete vydat na cestu. „A tak si odpočinuli a pak se vydali na cestu. Šli, až před sebou uviděli veliké bludiště „podívej, Karolíno, tady je nápis. Přečteme si ho. „Tady ukryly mocné síly diamant této planety, stálo tam.  „Tak pojď.“ Poprvé šli doleva, pak zase doleva a stěna. „tady je stěna, zkusme to znova.“ řekl Jakub. „Dobře, „odpověděla mu Karolína. A tak šli doleva a pak rovně a pak zase rovně, stěna. „Ach, jo, musíme to zkusit znova. Počkej, Jakube, už to mám. Když jsem šli poprvé doleva, nenarazili jsme, když podruhé, taky jse narazili. Stačí, když půjdeme doleva, pak rovně a pak doprava a znova  a znova. Ale nesmíme nikam jít dvakrát. A pozpátky přesně naopak.“ „Je to jednoduché, Karolíno, ty jsi genius.“ „Děkuji, „řekla Karolína. A tak šli podle Karolíniny teorie. A skutečně za chvíli uviděli zářivý diamant. Vzali ho a šli zpátky. Za chvíli vyšli z bludiště. A šli a šli, až došli k velikému paláci. Ohlásili se a vešli. „Pane králi, tady máte diamant.“ „děkuji,“ děti. Jak se vám mohu odvděčit?“ „Stačí, když nás zavedete k naší raketě.“ „Tak dobře.“Tak je zavedl k jejich raketě a pak se s nimi rozloučil. „Ahoj, děti.“ „Ahoj, pane králi.“ „10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, 0 – letíme. „A děti se nenadály a už byly doma. „Nevím, jak ty, Jakube, ale já si jdu lehnout.“ A tak se oba proplížili kolem pokoje mámy a už byli v postelích a spali a spali. S přátelským pozdravem a dobrými úmysly
Kateřina Židáčková, 8.A, ZŠ Trávníčkova Jmenuji se Katka a jsem z planety Země, kterou obývají lidé (jako já), zvířata. Lidi dělíme na ženy a muže. Zvířat máme mnoho. Nevím, kdo jste, ale ráda bych vás poznala. Byl by konečně někdo, kdo není jako já. Bylo by to určitě nesmírně zajímavé jak pro mě, tak pro vás. Máte také svou planetu? Jestli ne, určitě by se by se pro vás na naší Zemi našlo místečko. A my bychom mohli mít místečko na vaší planetě pro naši rasu. Většinou máme vysokou postavu. Máme rozdílné barvy vlasů, očí pleti. Každý jsme jiný. Možná vás to potěší, možná urazí. Ovšem, je to jen má představivost. Kdybych se ve vás mýlila, můžete mi podat podrobnější informace. Docela by mě zajímalo, co jíte? Představuji si, že jíte červy, brouky a různé pokrmy. Možná máte nějaké jiné potraviny. Je také možné, že se podobáte nám. Každopádně žádám o informace o vás. Vaše zpráva, že existujete, by obletěla celou Zemi a všichni by se s vámi chtěli určitě seznámit. Byl by to takový malý objev lidstva a zabývaly by se jím určitě dějiny. Tak mě napadá....Máte své dějiny? Jestli máte spisy, které bychom přečetli, tak bychom si je rádi přečetli. A vy byste si mohli přečíst ty naše. Mohli bychom si navzájem sdělovat podrobnosti života. Možná mezi námi není tolik rozdílů, jak si myslím. Třeba jste stejní jako my a jen bydlíte jinde. Máte svou vlastní řeč? Na naší planetě je mnoho jazyků a v naší zemi, České republice, mluvíme česky. A máte nějaké zvyky? Slavíte svátky? Třeba Vánoce, Velikonoce jako my? Mívají děti ve školách prázdniny? Chodí dospělí do práce? Vše o vás mě velice zajímá. Co děláte ve volném čase? My se snažíme si odpočinout, relaxovat a dělat naši oblíbenou činnost. Bylo by úžasné spojit naše zájmy. Naše rasy by se navzájem mohly čemukoliv naučit. Mohli bychom se navzájem naučit svůj jazyk a možná i propojit. Tak bychom se dokázali lépe dorozumívat. Možná nějakými přístroji. Myslím si, že bychom si mohli i navzájem pomáhat s problémy a možná i sjednotit naše rasy. Dospělí lidé chodí do práce a děti chodí do školy, aby se vzdělávali. Máte nějakou školu? Bylo by pro náš lid zajímavé se na vaši planetu podívat. Nebo bydlíte na nějaké vesmírné lodi? Jak se jmenuje vaše planeta? Budu moc ráda, když od vás dostanu zprávu. Na ten den se budu moc těšit a budu se snažit nějak s vámi setkat. Bylo by to báječné a nevšední, protože všechny dny jsou pro mě stejné. Všichni obyvatelé Země by na vás byli určitě zvědaví. Moc se těším a očekávám zprávu. Moc ráda bych vás poznala. Musí být úžasné vědět, že nejsme ve vesmíru sami. Možná i pro vás by to bylo příjemné setkání. To je vše, co jsem vám chtěla sdělit. Nemusíte se o nás vůbec zajímat, ale můžete se pokusit se s námi nějak domluvit, jak bychom spolu vycházeli. Já doufám, že dobře. Už se moc těším až se seznámíme. Bud' na vaší nebo na naší planetě. Moc vás všechny pozdravuji a těším se na zprávu od vás.    S přátelským pozdravem a dobrými úmysly. Vzkaz z cizí galaxie
Adéla Nikodýmová, 9. D, ZŠ Bronzová Roman si mohl konečně oddechnout. Druhý semestr úspěšně dokončil. Byl vyčerpaný, ale měl radost. Opravdu se moc snažil. Letošní rok už se vysoké škole přizpůsobil a zvykl si na ni. Když ale opadla počáteční sladká vina štěstí z ovoce, které mu přinesla tvrdá celoroční práce, dostavila se jen únava a slabost. „Co je ti? Vypadáš strašně,” řekla Silvia, která šla náhodou kolem něho. „Jo, to asi jo. Cejtim se tak. Jako citrón vymačkanej do čaje,” odpověděl a zasmál se. Silvia natočila hlavu ke straně a šibalsky na něho mrkla. „Když tě neopustila dobrá nálada, tak to s tebou nemůže být tak zlé. Zkus si pořádně odpočinout o víkendu. Dosyta se vyspi a dej si horkou koupel. Opravdu to pomáhá.” Něžně na ni pohlédl a objal ji. „Ty jsi moje hvězda a mé slunce. V noci i ve dne k tobě budu vzhlížet.” Silvii ta poetika rozesmála. Odtáhla se od něho. „Ty jsi zase pěknej kecal. Už musím jít,” řekla a otočila se k odchodu. Náhle si však na něco vzpomněla. „Poslyš, někde jsem četla o tom, že si lidé dobíjí energii ze stromů a z kamenů. Vem si třeba Stonehenge. Takových podobných kamenů je i u nás docela dost. Myslím, že by to stálo za zkoušku. Obejmout nějaký strom nebo menhir. Co ty víš. Třeba tě to překvapí.” Otočila se a odešla. Když přišel domů, nestihl si ani vydechnout a volala mu babička. Zvala ho na oslavu narozenin jeho sestřenice Lenky. I přesto, že chtěl o víkendu odpočívat, slíbil, že přijede. Sestřenici dlouho neviděl a navíc nechtěl prošvihnout její oslavu osmnáctin. Ta sobota mě přece nezabije, řekl si. Ráno bude spát do devíti a pak vyjede tak, aby u babičky stihl oběd.  Stalo se, jak bylo plánováno. Dorazil jako poslední, ale bylo to jedno, protože oslava se stejně protáhla až do noci. Se sestřenicí vycházel Roman vždy dobře. Byl už trochu přiopilý, když jí vyprávěl o doporučení kamarádky Silvie. Lenka mu hned dala několik dobrých tipů. Jeden z menhirů byl dokonce tak blízko od babiččina domu, že se tam rozhodli hned podívat. Stál asi kilometr za vesnicí. Uprostřed obilného pole. Oba si z toho dělali legraci, ale přesto strávili u kamene téměř dvacet minut. Objímali ho, běhali a skákali kolem něho. Jako malé děti... Nakonec si lehli vedle kamene na červenohnědou zem. Menhir byl vysoký. Téměř nejvyšší v České republice, jak se později Roman dozvěděl. Ted' se ale tyčil nad nimi a oni si říkali, že je jako obrovský sloup, který drží oblohu, aby na ně nespadla. Nakonec si na to Roman nepamatoval, ale v tu chvíli cítil, jak k němu z půdy prosakuje energie. Jeho tělo ji přijímalo plnými doušky. Byla to čistá přírodní žíla. Ležel na zemi do té doby, než mu země zastavila přívod. Bylo tam plno té zelené energie, ale kdyby chtěl více, začaly by umírat rostliny. Alespoň měl takový pocit. Víc už si ani nechtěl vzít. Země ji potřebovala víc než on. Před odchodem Roman menhir ještě naposledy objal. Políbil velký neznámý kámen na jeho hrubou černou kůži.A právě v tuto chvíli se k němu dostalo Cosi… Ráno se vzbudil s mírnou bolestí hlavy, ale energie měl na rozdávání. Nevzpomínal si na včerejší večer. Uchovali se jen útržky a ostatní bylo zahaleno do bílé husté mlhy. Zdržel se na oběd, aby si byl jistý, že z něho všechen alkohol vyprchal. Rozloučil se se všemi, kteří ještě zůstali, nasedl do auta a odjel. Cesta ubíhala rychle ,ale přetrvával podivný pocit. Něco s ním nebylo v pořádku. Ale protože nevěděl, co by to mohlo být, nevěnoval tomu pozornost. Byl šťasten, že už je doma. Jako vždy, když přišel z venku, si stoupl do chodby a kochal se pohledem na své práce. Moc rád maloval a kreslil. Už odmalička. V chodbě měl vystaveny své nejlepší práce. Nyní ho napadlo, že již dlouho nic nemaloval. Neměl ale žádný nápad. Jen pokrčil rameny a vešel do koupelny. Napustil si plnou vanu. Také na Silviino doporučení. Probudil se škubnutím. Byl stále ve vodě. Musel usnout. Vylezl ven, zabalil se do velkého ručníku a posadil se k televizi. Náhodně stiskl tlačítko ovladače. Na programu nyní dávali nějaký nový dokumentární film. Roman se ale díval skrze obrazovku. Přemýšlel. Jen tak - o všem a o ničem. Najednou ho ale záběry v televizi upoutaly. Přestože neměl v oblibě tyto dokumenty (připadalo mu to jako ztráta času), díval se. Sledoval simulaci toho, co se bude dít s naší planetou, jestli se dosavadní stav nebude zlepšovat. Vzpomínka jím projela jako blesk. Otřásl se. Díval se dál. Pocit „déjá vu” ho neopouštěl. Chtěl vypnout televizi. Zmáčkl tlačítko na ovladači, ale nic se nestalo. Bylo to divné. Nedávno přece baterky v ovladači měnil. Povzdechl si a vstal. Stiskl knoflík na televizi. Stále nic. Dokument pokračoval. Trochu mu to připomínalo scénu z jistého hororového filmu. Romana ale zrovna napadla předloha pro jeho nový obraz. Nechal televizi běžet a šel si pro vše potřebné k malování. Štětec se dotkl plátna. Roman konečně mohl uchopit Cosi. Však obraz v jeho mysli zmizel, jakmile ruku stáhl. Pokračoval tedy. Zapomněl na původní návrh a tahy štětce vedl nyní náhodně. Více se ted' soustředil na Cosi. Bylo to tak cizí. Nebylo to odsud. Nepatřilo to na Zemi, ani jí samotné. Nebylo to ani z naší galaxie. Přijímal jakýsi vzkaz od jiného národa, z jiného světa. Byl zděšen. Začínal mít obrovský strach. Již věděl, proč dávali v televizi zrovna tento dokument a věděl, proč nešla televize vypnout. Musel to vidět. Oni to tak chtěli. Proč si ale vybrali právě jeho pro předání takového vzkazu? Jak má vyjádřit svůj nesouhlas? Svůj odpor? A přitom nedat najevo strach? Nemůže přece mluvit za všechny! ... Náhle však dostal nápad. Jeho tvář zbledla nervozitou a ruka se roztřásla. Přesto začal uskutečňovat svůj jediný plán, který nic nepokazí a mnohé snad i zachrání. Po dvou hodinách byl obraz konečně hotov. Prohnul se v zádech, aby povolil tlak. Pohlédl na své dílo. Bylo výstřední. Neměl však na výběr. Musel odpovědět. I když to bylo pomocí obrazu. Nakonec, proč by měli zachraňovat svět jen Američané? Pobavil sám sebe takovou myšlenkou. Ale byla to pravda. Oni se vždy pasovali do role těch největších hrdinů a zachránců všeho, tak proč by nemohl přispět také on? Tentokrát doopravdy... Zahleděl se znovu na svůj obraz a ještě tam připsal pár slov. Když si své dílo prohlédl jako hotové, byl vcelku spokojen. Byly na něm dvě planety. Jednou z nich byla Země. Zobrazená se všemi rozbroji, které existují. Plula pomalu a neodvratně do černé díry. Z další planety se na Zemi nevěřícně díval mimozemšťan. On by zajisté svou planetu zachránil. Autor věděl, že to Oni nenechají jen tak. Proto ten vzkaz: Neberte nám Zemi! I když to tak nevypadá, máme ji rádi! Jen nám připomeňte, co je to LÁSKA... Bylo to tak pravdivé, že jeho obraz nedokázal později nikdo úplně odmítnout. Toho, koho milujeme, přece nebudeme jen tak ničit. Stane se, že to, co je nám samozřejmé, jednoho dne zničíme. Nebo nám to někdo vezme. Teď už zbývalo jen doufat.   Dopis ke hvězdám Ahoj Marťánci
Tereza Pátková, 6. B, ZŠ Mládí Chtěla jsem Vám napsat a zároveň se tímto dopisem zeptat, zda-li nevíte o nějaké planetě, na které bychom my lidé mohli žít. Nám se totiž ta naše planetka pokazila. My jsme si ji totiž zkazili. A tak krásně vypadá z vesmíru, ale pojďme se podívat blíž. Před několika lety: všude rostly krásné květiny, všude rostly stromy a na nich krásné plody, všude zpívali ptáci. Všude bublaly potůčky, všude plavaly ryby, všude pobíhala zvěř. A jak to vypadá nyní: všechny květiny jsou uschlé, žádný strom nemá plody, nikde moc nezpívají ptáci. Všude jsou silnice, máme díry v ozónu, je globální oteplování, jsou náhlé změny počasí, všude kouří továrny, všude jsou byty a panelové domy. A proto Vás prosím, abyste našli planetu vhodnou pro naše žití. A co potřebujeme k životu: vodu, vzduch, světlo, teplo.   Homo sapiens, tedy člověk rozumný
Václav Opatrný, ZŠ Mládí 135 Jsem obyvatel planety Země. Říká sejí modrá planeta nebo také zázračná planeta. Jaké svědectví mám zanechat, aby si o ní budoucí civilizace udělala představu? Průměr: 12 700 km, hmotnost: 5,9 krát 10"kg, průměrná teplota: 13°C, oběžná rychlost kolem Slunce: 30 km/s. 70% Země pokrývají oceány, zbytek pevnina. Ale tyto údaje neříkají nic o životě na Zemi. Nevím, kdo jsi ty a odkud pocházíš. Až budeš tyhle řádky číst, zbyde ze mě už jen prach či drobná částečka ve vesmíru. Žádný tvor totiž nežije věčně. Píše se rok 2007. Jsem zástupcem rodu Homo - tedy člověk. Člověk sám sebe hrdě pojmenoval Homo sapiens, tedy člověk rozumný. Jaké je to ve skutečnosti? Člověk si myslí, že je král planety a má neomezenou moc. Může si tady dělat, co chce a stejně mu to vždycky projde. Jen lidé si o sobě myslí, že jsou bytosti s vyšší inteligencí a že jsou nejšikovnější a nejdokonalejší ze všech tvorů na Zemi. Možná ses o tom už někde dočetl, ale nevěř tomu! Chceš prozradit pravdu? Člověk je nedokonalý a vlastně hloupý tvor. Chová se někdy hůř než zvíře. Zvířata neudělají nic, co by jim škodilo. To už se nedá říct o člověku. Ten si pod sebou pomalinku podřezává větev, na které sedí. Lidstvo se pravděpodobně zničí samo. Chová se bezohledně k přírodě. Do řek pouští zplodiny z továren a toxické látky. Zamořuje lesy, louky a pole. Kyselé deště ohrožují přirozené zdroje pitné vody. Kácejí se lesy, ničí se deštné pralesy. Umělá hnojiva otravují půdu, na které se pěstuje obilí. To do sebe natáhne škodlivé látky, upeče se z něj chleba, my ho sníme a onemocníme. Auta zamořují vzduch výfukovými plyny. Člověk se dusí. Lidstvo umírá na rakovinu a jiné civilizační choroby. Nad planetou se zvětšují ozónové díry, takže nás sluneční paprsky nezdravě spalují. Musíme se před sluncem chránit, bojíme se opalovat. Je to stejné, jako kdybychom stále plnily láhev a stále dolévali víc a víc vody, až jednou přeteče. Kdybychom ted' najednou všichni přestali se znečišťováním přírody, tak by se příroda ještě 50 let vzpamatovávala. Příroda nám stále častěji dává najevo, že se jí naše chování nelíbí. V poslední době nás stíhají přírodní katastrofy, jako jsou povodně, zemětřesení, dlouho trvající vedra či vichřice. Je toho čím dál víc. Katastrofy mají ničivé následky a způsobují miliardové škody. Lidé přicházejí o své domovy, o majetek i o život. Kolik kapek ještě zbývá, než se naplní ta pověstná láhev a přeteče? Může to být už zítra, za 100 let nebo za několik tisíc let. Na sta tisíce a miliony let si už netroufám pomyslet. Těžko se smiřuju s tím, že lidstvo o tomhle nebezpečí ví a nic proti němu nedělá. Chová se jako by se ho to netýkalo. Někdy bych se chtěl převtělit do zvířete, protože zvířatům se žije spokojeněji. Třeba tohle moje poselství dolítne ke hvězdám, dotkne se přenosem myšlenek nějaké jiné civilizace a ta nás zachrání. Nevěřím tomu, že my pozemšťané konečně přijdeme k rozumu.        
Zveřejněno: 19.10.2007 – Michaela Vítková ; Přečteno 5601 x
Vytisknout