Čestné občanství Prahy 13
Ivo Oberstein
(18. května 1935 – 6. ledna 2024)
Zastupitelstvo MČ Praha 13 udělilo dne 10. 09. 2025 čestné občanství in memoriam doc. Ing. arch. Ivo Obersteinovi, CSc., a to u příležitosti nedožitých 90. narozenin, za jeho celoživotní dílo v oblasti architektury a urbanismu, zejména za řešení Jihozápadního Města v Praze 13.
Doc. Ing. arch. Ivo Oberstein, CSc. byl český architekt, urbanista a vysokoškolský pedagog. Narodil se 18. května 1935 ve Zdicích na Berounsku. Vystudoval katedru urbanismu na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického (ČVUT). Po praxi v Karlových Varech začal pracovat v Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. Jedním z jeho životních urbanistických děl je právě Praha 13.
V roce 1968 vyhrál anonymní urbanistickou soutěž na novou městskou část v Praze pro 65 tisíc obyvatel, nazvanou Jihozápadní Město, tedy oblasti Nových Butovic, Lužin, Stodůlek a Centrálního parku. Ta se stala pro Iva Obersteina na další léta životním úkolem, kterým koncem osmdesátých let vytvořil domov pro desítky tisíc obyvatel Prahy 13 a kde také od devadesátých let se svou rodinou žil.
Po revoluci se stal hlavním architektem města Prahy (1990–1994). Pod jeho vedením se začalo pracovat mimo jiné na novém Územním plánu Prahy a urbanistických studiích Pražské památkové rezervace, Smíchova nebo generelu Vltavy. Během let 1994–2007 přednášel na ČVUT problematiku urbanistických souborů a vedl ateliér urbanismu. V roce 1995 byl jmenován docentem pro obor urbanismus.
V roce 2013 získal Cenu Obce architektů za celoživotní dílo a v roce 2018 Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos architektuře. V roce 2023 byl nominován Obcí architektů na Cenu Patrika Abercrombieho za městské plánování a design UIA (Mezinárodní unie architektů).
Petr Bratský
(nar. 8. dubna 1955)
Zastupitelstvo MČ Praha 13 udělilo panu Bratskému, prvnímu starostovi Prahy 13, dne 11. 06. 2025 čestné občanství za jeho neopomenutelné zásluhy o rozvoj městské části.
Do politiky dopravní inženýr vstoupil během Sametové revoluce, kdy spoluzakládal Občanské fórum na Lužinách. V roce 1990 byl zvolen starostou Městské části Praha – Stodůlky, která později změnila název na Městkou část Praha 13. Stal se tedy prvním starostou mladé, rozvíjející se části Prahy a s takřka otcovskou láskou inicioval, podporoval a sledoval její první krůčky a kroky k svébytné a prosperující městské části. Starostenské žezlo předal v roce 2002 do rukou současného starosty. Mimo vedení třináctky působil také jako zastupitel za ODS, za tutéž stranu byl také roku 2002 zvolen do poslanecké sněmovny. Byl členem sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Současně přesedal podvýboru pro tělovýchovu. Svůj poslanecký mandát obhájil ve volbách v roce 2006 a opět se angažoval ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a byl členem výboru pro evropské záležitosti. K mládeži, sportu a k přírodě měl blízko celý svůj život. Prakticky po celá 70. a 80. léta se věnoval ilegálnímu skautingu, pořádání zálesáckých táborů a souvisejícím aktivitám. V roce 1990 se stal členem obnoveného Junáka. Společně s manželkou vede 96. oddíl Šipka a pořádá pravidelné letní tábory na Šumavě. Je laureátem ceny Přístav, kterou mu v roce 2002 udělila Česká rada dětí a mládeže za podporu mimoškolní práce s dětmi a mládeží.
Miroslav Hoffmann
(28. března 1935 – 12. března 2019)
Zastupitelstvo MČ Praha 13 udělilo panu Hoffmannovi dne 24. 04. 2019 čestné občanství in memoriam za jeho celoživotní přínos a obohacení kulturního života, kterým se zařadil mezi české hudební legendy.
Náš letitý soused, pan Mirek Hoffmann, byl nejen známý country zpěvák, ale především fenomenální textař a skladatel. K hudbě měl blízko již od mládí, kdy se učil hrát na housle, chodil do hodin zpěvu a vystupoval s dixielandovou kapelou. Zkraje šedesátých let účinkoval v představení Šest žen Jindřicha VII. v divadle Semafor. V roce 1968 společně s dalšími hudebními bardy Marko Čermákem, Tomášem Linkou, Pavlem Králem a Václavem Limberkem založil country kapelu White Stars. Osudným se mu stalo setkání s muzikanty kapely Greenhorns, která existovala od roku 1965. Tvořili ji Jan Vyčítal, Michal Tučný, Josef Šimek, Marko Čermák, Josef Dobeš, Vladimír Štýbr a Hoffmann s Linkou do ní v roce 1970 vstoupili. Pod tlakem komunistické normalizace byli nuceni název kapely počeštit, a tak se z Greenhorns stali Zelenáči, kteří svými písněmi těšili generace posluchačů. V devadesátých letech se legendární kapela rozdělila na dvě části. Jan Vyčítal pokračoval pod původním názvem Greenhorns, zatímco Hoffmann působil pod názvem Noví Zelenáči Mirka Hoffmanna, později opět jen Zelenáči. Sám Hoffmann přestal v roce 2006 s kapelou vystupovat, což zdůvodňoval tím, že chtěl, aby si jej posluchači pamatovali v jeho nejlepší formě. Nadále však působil jako autor dodneška milovaných skladeb
František Hájek
(29.5.1916 – 27.12.2010)
Zastupitelstvo MČ Praha 13 udělilo panu Hájkovi dne 14. 06. 2006 čestné občanství za jeho celoživotní přínosnou a obětavou práci pro městskou část, zejména pro rozvoj oblasti bývalé obce Stodůlek, Vidoule a Hájů.
Pan Hájek žil v Hájích od roku 1953 a celou dobu byl svou aktivní a vřelou povahou významným hybatelem místního dění. Když bylo v roce 1954 otevřeno krematorium, obyvatelům Hájů byl omezen přístup. Za této situace začal pan Hájek organizovat brigády a stmelovat místní obyvatele. Svépomocí si sami např. vybudovali odvodňovací potrubí pod tratí a cestu k tunelu vydláždili kameny. Také materiál si museli sehnat sami. Pamětníci s úsměvem vzpomínají na jeho činorodost, intenzivní nadšení pro saunování, včelaření, pravidelná setkávání a mnoho dalších aktivit, které se postupně staly součástí komunitního života. Ani přes nepochopení tehdejších úřadů nic nevzdal a vlastníma rukama realizoval řadu akcí ke zlepšení životních podmínek obyvatel Hájů.
Dům, který v Hájích postavil, byl pro mnoho generací místem, kam se kdykoliv dalo přijít pro jakoukoliv pomoc, radu, lidské pochopení nebo organizaci brigády pro dobrou věc. Aktivně přispíval i na různé sociální projekty a jako vášnivý včelař byl u vzniku legendárního obalu na med ve formě plastového medvídka. Měl dar spojovat lidi a nadchnout je pro práci i zábavu.
Matylda Čiháková
(*9. prosince 1909 – 30. ledna 2007)
Zastupitelstvo MČ Praha 13 udělilo paní Čihákové dne 18. 04. 2001 čestné občanství za její čisté lidství, etiku života a mimořádné zásluhy o prosazení svobody a demokracie v naší zemi i mimo ni.
Dáma, známá také pod jménem Hilda Čiháková-Hojerová, po celý svůj život uznávala svobodu a demokracii jako zásadní hodnoty. Během druhé světové války byla aktivní účastnicí odboje, za což v roce 1947 převzala z rukou generála Karla Klapálka vojenské vyznamenání. V pomoci uprchlíkům před režimem a pronásledovaným osobám pokračovala i po převratu v roce 1948. Téhož roku, 14. srpna, byla zatčena a odsouzena jako třídní nepřítel, rozvracečka republiky a za spolupráci se západními mocnostmi. V komunistickém kriminálu měla strávit pětadvacet let, přes to byla po devíti letech propuštěna. Ani potom ale neměla jednoduchý život. Následovaly časté výslechy na STB a nemalé zdravotní i existenční potíže. S radostí proto uvítala listopad ´89, který pro ni znamenal otevřené dveře k lepším zítřkům a také plnou rehabilitaci. Podílela se na zřízení Organizace osvobozených politických vězňů a byla činná v dalších organizacích příslušníků odboje. V roce 2006 jí byl prezidentem republiky Václavem Klausem propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv. Dlouhá léta byla obyvatelkou naší městské části, je pochována na stodůleckém hřbitově a od roku 2008 nese její jméno jedna z místních ulic.
František Peřina
(8. dubna 1911 – 6. května 2006)
Zastupitelstvo MČ Praha 13 udělilo generálporučíkovi ve výslužbě Peřinovi dne 18. 04. 2001 čestné občanství za jeho čisté lidství, etiku života a mimořádné zásluhy o prosazení svobody a demokracie v naší zemi i mimo ni.
Rodák z moravských Mokrůvek se proslavil především jako válečný hrdina v bojích proti nacistické Luftwaffe ve Francii a Velké Británii. Pro svoje vynikající pilotní umění se stal prvním československým leteckým esem války a druhým nejúspěšnějším československým stíhačem bitvy o Francii. Ne nadarmo si tak vysloužil přezdívku Generál nebe. Po válce velel vojenské letecké střelnici v Malackách, avšak rok po únorovém převratu byl z politických důvodů postaven mimo službu. Na sportovním letounu M-1C uletěl spolu s manželkou a kamarádem do americké zóny obsazovaného Německa. Příští léta strávil v britské RAF a v Kanadě, aby se nakonec usadil ve Spojených státech. Zde se mimo jiné podílel na navrhování sedadel do kosmického programu Gemini a do proudového letadla Boeing 747. Do vlasti se vrátil až v roce 1993 a konečně se mu zde dostalo plného uznání. Prezident Václav Havel mu propůjčil Řád Bílého lva za vynikající bojovou činnost a mimo dalších ocenění doma i v zahraničí získal také nejvyšší francouzské vyznamenání – Řád čestné legie. Po návratu do rodné země byl účastníkem mnoha besed pro veřejnost i setkání studentů a pracovníků ČVUT s letci RAF organizovaných po listopadu 1989 Masarykovou akademií práce, strojní společností na ČVUT v Praze a Evropským hnutím v ČR. Do konce života s lidskostí a pokorou sobě vlastní dokazoval svou velikost a hrdinství.
Pravomil Ladislav Raichl
(31. ledna 1921 – 25. února 2002)
Zastupitelstvo MČ Praha 13 udělilo plukovníkovi ve výslužbě Raichlovi dne 18. 04. 2001 čestné občanství za jeho čisté lidství, etiku života a mimořádné zásluhy o prosazení svobody a demokracie v naší zemi i mimo ni.
Muž, po kterém je od roku 2010 pojmenována jedna ze stodůleckých ulic, se po studiu lesnické školy v Písku rozhodl na začátku druhé světové války dostat k československé zahraniční armádě. Byl ale zadržen sovětskými pohraničníky a za nedovolené překročení hranic uvězněn v sibiřských lágrech. Když se mu podařilo v roce 1941 z lágru dostat, přihlásil se do nově vznikající vojenské jednotky podplukovníka Ludvíka Svobody. Byl nasazen k boji na frontě a účastnil se mimo jiné útoku na Kyjev v rámci bitvy o Dněpr. Po válce obdržel tři Československé válečné kříže a medaili Za chrabrost. V roce 1946 přešel ilegálně do západního pásma Německa. Po návratu v roce 1947 byl zatčen a hrozilo mu doživotí, které nakonec prezident Beneš nepodepsal. Byl vězněn v Leopoldově odkud se mu s pomocí dalších lidí podařilo uniknout do Západního Berlína. Odsud emigroval do Spojených států, kde studoval politologii a vojenskou historii. V devadesátých letech se vrátil do vlasti, kde byl v roce 2000 oceněn Řádem Bílého lva V. třídy. Během let ve své domovině se rozhodl spáchat atentát na komunistického prokurátora Karla Vaše, neboť nemohl snést, že jeho činy zůstaly nepotrestány. K atentátu ale nikdy nedošlo, neboť v den, na který jej měl naplánovaný, zemřel na infarkt. Tento příběh inspiroval tvůrce filmu Staříci, který se mimochodem z části natáčel v prostorách naší radnice.
.